~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


ŠM - Prolog 2/2

22. prosince 2014 v 12:40 | Lauren |  Šach Mat

Druhá část úvodu, která prošla podstatně větší změnou. Ale vyznění zůstává stejné.


Prolog
Část druhá - Finn


Noc. Svět usíná, ukolébaný písní čerstvého jarního vánku. Po nebi tančí množství zářivých hvězd, ale jen šťastlivci je mohou zahlédnout. Míra elektrického osvětlení dávno přesáhla bezpečnou hranici, dávno se zapomnělo na Polárku, na krásné chvilky strávené hledáním nejroztodivnějších souhvězdí. Svět je jiný, protože ho takový lidé chtějí. A je jim jedno, že přitom přijdou o hvězdnou oblohu. Oni jsou páni. A pokud to bude třeba, pokusí se i zastínit Slunce, aby si dokázali, jakou nesmyslnou mocí této planetě vládnou.
Ne všichni jsou ale tak krutí.
Tou dobou - mohlo být něco kolem jedenácté hodiny večerní - se v okně jednoho z domů na návsi nenápadné vesničky Modalen rozsvěcuje světélko. Malý zářivý bod poskakující ze strany na stranu. Stará baterka na alkalické baterie.
"Páni, to bylo úžasný!" Šeptá nadšeně chlapec, prozíravě za sebou a svým kamarádem zavírá dveře do pokoje. Má na sobě bílou košili a plátěnou vestu, která je snad o dvě čísla větší, než by tenhle prcek potřeboval. Přestože je svět vyspělý, propasti mezi bohatými a chudými jsou neskutečně hluboké. On pocházel z té druhé skupiny. Skupiny, kam patřila více než polovina obyvatel Země.
"To jo," usmívá se na něj o něco starší spolubydlící. "Nikdy jsem si nemyslel, že znovu uvidím Velký vůz." Pokládá baterku na dřevěnou podlahu a lehá si vedle ní, ruce založené pod hlavou. Vypadá trochu lidštěji a dospěleji než jeho malý společník, ale oblečení má úplně stejně ošuntělé.
Klučík si k němu přisedává, s očima rozzářenýma jako světýlka na vánočním stromečku. "Hvězdy jsou tak krásné! Opravdu tady budou navěky, Kecko? Až zemřeme, budou nám svítit na poslední cestu?"
"Určitě budou, Drobku," uklidňuje ho Kecka. "Nikam neulétnou. Jsou tu, aby chudým daly naději. Nemyslím si, že by nás někdy chtěly opustit. I přes to, jaké to teď na Zemi je."
Oba chvilku tiše a s posvátnou úctou hledí na oblohu za oknem. V těchto dnech se kontroluje provoz továren pro masovou výrobu energie, takže každá z nich musí na pár hodin odstřihnout proud ze širokého okolí. Proto si právě dnes v noci vyrazili na tajný výlet ven. Ani jedna pouliční lampa nebránila ve výhledu.
"Bude to s námi taky tak, že ano? Pořád budeme spolu. Budeme mít naději."
Kecka se povzbudivě usmívá. "To víš, že jo. Vždycky budu s tebou. A nakopu zadek všem, co ti budou chtít ublížit."
Po Drobkově tváři se rozlévá neskrývaná vděčnost promíchaná s úctou. Nikdy neměl rodinu, která by ho vychovávala. A tenhle kluk se k němu chová úplně jinak než všichni ostatní. Nepovažuje ho za špínu. Opravdu ho má rád.
Pár vteřin bojuje sám se sebou, s vlastními slzami, které se mu derou do očí. Při pomyšlení na to, že by ho Kecka zase viděl brečet, je ale hodně rychle zahání a poněkud prudce před sebe natahuje sevřenou pěst.
"Kamarádi."
Kecka vypadá jeho gestem zpočátku zmatený. Nakonec si ale kleká naproti, napodobuje ho a přátelsky cvrnká klouby do Drobkovy natažené pěsti.
Na první pohled se může zdát, že ti dva nemají nic společného. Jeden malý, druhý velký. Jeden ustrašený, druhý silný. Dokonce ani barva vlasů neodpovídá - havraní černá versus blond. Jsou jako světlo a temnota. Ale přece jen jsou si v něčem podobní. Oba jsou v tomhle podivném světě úplně sami..
"Kamarádi." Přitakává klučíkovi Kecka. "Navždycky."

♦♦♦

"Finne Jørgene! Okamžitě přestaň dělat, že spíš, a hni se z tý zatracený postele! Musíme odtud vypadnout!"
Jmenovaný mladík podrážděně mručí, převrací se na druhý bok.
"Co se děje, Calebe? Zase ty tvoje sny? Dej si kafe a neotravuj mě s něčím tak spánek terorizujícím."
Znovu usíná.
Jenomže kamarád se zřejmě nenechá tak snadno odbýt. Přiskakuje k posteli a začíná se spáčem zběsile třást.
"Debile! Chceš umřít? Jestli jo, tak znám dost mnohem příjemnějších a efektivnějších způsobů, jak odejít pod kytičky!"
Finn mžourá do tmy. Byl zvyklý na Calebovy často probdělé noci způsobené nočními můrami z dob, kdy jako dítě musel pomáhat v podzemních dolech. Někdy se choval dost šíleně, ale tohle byl extrém.
"Co se děje?" Finn konečně vyskakuje zpod peřiny, začíná zběsile pobíhat po pokoji a házet na sebe části oblečení.
"Před chvílí začala evakuace." Chrlí ze sebe Caleb zachumlaný v bundě a vysokých botách. Jsou mokré. Už musel být venku. "Jsou tady jednotky z celého okolí. Odvážejí všechny do bezpečného obranného pásma za Bergenem."
"Obranné pásmo?" Opakuje mladík, zatímco se souká do prošívané vesty. "Před čím utíkají?"
"Nevyptávej se a dělej! Chcípneme tady!"
Finn si teprve teď všímá oslnivého rudého světla, které sem dopadá z ulice. V dálce začíná poplašně houkat siréna.
"Co to má sakra-?"
"Makej!" Řve Caleb.
Bez dalších protestů kamaráda poslouchá. Ze skříně vytahuje starý batoh. Hází do něj dvě minerálky a několik konzerv, pak přidává náhradní oblečení s doklady. Dopíná zip. Snad si ten blbec nedělá srandu, přemýšlí. Zvuk sirény ale neustává, dokonce ještě o něco sílí.
Překotně za sebou přibouchávají dveře bytu a sbíhají dolů po schodech. Ze všech stran jdou slyšet hlasy a dětský pláč, vzduch se plní strachem.
Caleb zabržďuje před domem a těžce oddechuje. Ustrašenýma očima těká z jednoho konce ulice na druhý. Venku není ani noha. Město Bergen, jindy tak plné života, teď zeje ledovou prázdnotou.
Plíží se spolu podél hladkých zdí domů. Slunce už téměř zapadá, celý obzor zahaluje nachový pás červánků. Do nadcházejícího šera neustále poblikávají výstražná světla ze střech domů, která doplňuje neustále vřeštící siréna.
Když jim nad hlavami s ohlušujícím rámusem prolétá helikoptéra a oba se schovávají ve stínu postranní uličky, Finn už ten zmatek nevydrží.
"Co to má znamenat, Calebe? Nikdo neříkal, že bude válka!"
"Jaká válka, ty blbe? Darktry! Pevnost Darktry padla! Vězni se vzbouřili!"
Finn třeští oči a zaklání hlavu, aby viděl další přilétající bojový stroj. O věznici na Velkém fjordu se vyprávělo spoustu věcí. Mezi nimi také fakt, že z toho skalního kolosu plného chodeb nemáte šanci utéct. Natož se vzbouřit.
"Vždyť ještě před nedávnem tvrdili, že je to naprosto bezpečný!" Zalehlé uši nutí mladíka křičet.
"To všechno oni." Polyká naprázdno Caleb. "Nějaký generál mešuge si tam prý vytvořil vlastní armádu vězňů. A teď chce převzít kontrolu nad celým Bergenem. Jestli neutečeme, umřeme tady!"
Horký letní vzduch náhle rozráží příšerný zvuk, srdceryvný ženský křik, který na chvíli úplně přehlušuje monotónní hlas sirény. Calebův obličej bledne.
"Do prdele. Jsou tady. Je pozdě. My chcípneme. Chcípneme!"
Tentokrát se neobtěžují s rozhlížením. Bez rozmyslu vybíhají zpátky na hlavní ulici a zahajují zběsilý úprk. Finnův mozek ochromuje strach, nohy se mu hýbou sami od sebe bez ohledu na bodavou bolest v hrudi. Nadhazuje si na zádech batoh, který mu s každým dalším metrem připadá těžší a těžší. Ale musí ho mít, nesmí ho ztratit. To jediné mu zbylo. To jediné, co chce ochránit..
Zpomaluje, když v jedné ulici spatří na chodníku rodinu choulící se u škubajícího auta. Motor odmítá spolupracovat, vždy jen několikrát štěkne a zhasíná. Mladík cítí nevyhnutelnou potřebu pomoct jim, srdce mu puká zoufalstvím. Už už se chystá zahnout, ale za paži ho chytá Calebova ruka.
"Zbláznil ses, Finne?!"
"To je tu mám nechat čekat na smrt?"
"Jo!"
"Máme přežít my, zbabělí idioti, nebo rodina plná dětí s nadějí na budoucnost?"
"Přestaň tady filozofovat, debile! Dokonce i v takovýhle situaci chráníš cizí zadek namísto svýho? Ty jednou špatně skončíš!"
Notnou dobu spolu zápasí, Calebovy prsty se zarývají hluboko do Finnovy paže, až mu do očí vhrkají slzy. Odhodlaně sebou zmítá, ale ví, že nemůže vyhrát. Ví, že těm lidem nemůže pomoct. Musí jít dál. A najít jeho.
"Myslíš, že se taky zachránil?" Pronáší chabě, jakmile ho Caleb pouští. Před několika měsíci jejich partu tvořil ještě jeden kluk, se kterým Finn vyrostl v Ústavu pro opuštěné děti. Až na občasné deprese to byl dobrý kamarád. Jenže asi půl roku zpátky se jeho stav zhoršil a pod záminkou léčby odjel do centra Bergenu. Ale Finn měl stejně zlé tušení, že za tím bylo něco víc.
"Měl by. Hlavní části města byly evakuovány přednostně.. Ale teď už, sakra, pojď. Vůbec se mi nelíbí ten smrad."
Černovlasý mladík naposledy bloudí pohledem do uličky, odkud se ozývá škytající motor. Srdce mu těžkne bezmocí. Znovu nutí své tělo k pohybu a vytěsňuje z mysli všechny zbytečné úvahy. Teď musí běžet. Musí se zachránit. A najít Lucia.
Zvuk sirény dál neuvěřitelně vříská. Z dálky k nim doléhá první střelba. Míjejí několik domů, které se hroutí v záplavě hladových plamenů. Finn bezděčně otáčí hlavu.
Dveře vyhozené z pantů, kolem nich hromada sutin. A na jediném přeživším okně se ve svitu ohně třepotá lakonický nápis.
Šach mat.

| Předchozí část | Následující část |
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 23. prosince 2014 v 17:23 | Reagovat

umíte pěkně vyprávět - jen tak dál

2 Gru (aenag) Gru (aenag) | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 10:19 | Reagovat

První část byla skvělá, ale tahle úchvatná opravdu povedená. Dokonce jsem si myslím i vzpomněla. Už se těším na pokračování.
PS konečně jsem dočetla SD, a proto Tě žádám,ays tuto povídku neopouštěla ;)
PPS přeji Ti krásné Vánoce a abys strávila prázdniny tak, jak chceš.
PPS

3 Gru (aenag) Gru (aenag) | E-mail | 24. prosince 2014 v 10:21 | Reagovat

Chybička v matrixu se vloudila - chtěla jsem se omluvit za chyby, jelikož ten tablet si dělá, co chce.
Ještě jednu pěkné svátky a nový rok.:-)

4 Erin Erin | Web | 28. prosince 2014 v 16:56 | Reagovat

Fakt nesnáším, když komentář musím psát znovu, protože jsem nešika... :D
Příběhu dávám 11 bodů z 10 už jenom proto, že mi nad hlavou visí obrovská norská vlajka. Vybrala sis vskutku neskutečně dobře a já ti fandím! :3 Do Bergenu se taky jednou snad podívám. Ale dost snění :)
Chtěla bych mít schopnost umět popsat slovy nepopsatelné. Teď by se mi to hodilo, tak se o to alespoň pokusím, páč podle mě by čtenář měl říct, jaké pocity na něj jeho dílko má. Takže tě jdu jimi zahltit, nebo se alespoň pokusím.
Ta první část byla neskutečná. Už jsem ti několikrát psala, jak nádherně umíš pracovat se slovy. Člověka to chytí za srdce a vžene slzy do očí, protože to je neskutečný. Umíš člověku zahrát na tu správnou citovou notu :))
No a druhá část je neskutečná už jenom tou akcí a přátelským pošťuchováním dvou kamarádků a útok na Bergen. Znělo to fakt docela děsivě, viděla jsem to prádzné vylidněné město, zoufalou rodinu a je dva, kteří se pokoušejí zachránit si život.
Ty kráso, čeká na ně obrovské dobrodružství, najít Lucia a pořesvědčit ho, že oni nejsou ti, které chce zabít. Moc se těším na další pokračování, užívej prádznin a ať tě múza neopouští! :)

5 Katalog-příběhů Katalog-příběhů | Web | 27. dubna 2015 v 20:14 | Reagovat

Ahoj, jen dávám vědět, že katalog po dlouhé neaktivitě stále žije a že právě vyšlo nové číslo :)

http://katalog-pribehu.blogspot.cz/2015/04/katalog-22.html

6 Erin Erin | Web | 24. května 2015 v 0:17 | Reagovat

Moc moc moc gratuluju k úspěšné maturitě! :) Celž týden jsem čekala, až se EDIT změní na takovou zprávu. Jinou jsem ani popravdě nečekala. Ještě jednou gratuluju a budu se moc těšit na cokoli z tvojí dílny. Jsem ráda, že máš všechen ten stres za sebou a fantazie ti zase může pracovat na plné obrátky, aniž bys nemusela myslet na maturitu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama