~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


ŠM - Prolog 1/2

22. prosince 2014 v 12:39 | Lauren |  Šach Mat

Uznávám, není to zrovna vánoční téma. Ale je to povídka, kterou mám asi nejvíc promyšlenou dopředu. Kdo četl první kapitolu původního Projektu BloodRevenge, má trochu náskok, protože následující prolog je v podstatě okopírovaný. Až na nějaké ty kosmetické úpravy a menší dějovou změnu v druhé části. Snad se bude líbit. :)
Pozor, celkově je to trochu drastičtější a zvrácenější povídka.


Prolog
Část první - Lucio

"S nikým neměj slitování, Lucio. Lítost je tvůj největší nepřítel."

Ten chladný hlas mi zní v uších jako ozvěna. Sbírám se ze země a útočím. Čepel letí vzduchem, zlověstně se leskne v ponurém světle chodby. Slyším křik. Křik, při kterém tuhne krev v žilách, zoufalý křik člověka žadonícího o život. Je mi z toho nanic. Lehce odvracím jeho chabé pokusy o obranu a vrhám se vpřed.
Zásah. Další můj protivník končí na podlaze v kaluži krve. Krve, která mi stéká po rukou v dlouhých potůčcích, krve, co se mi vsakuje do oblečení.
Kdesi v dálce drnčí poplašný alarm, desítky kroků se odrážejí od stěn. Přicházejí.
Stírám si z čela rudou kapičku, bez mrknutí oka překračuju čerstvou mrtvolu. Rozbíhám se a posílám své zbraně na dalšího hlídače. Klepu se vzrušením. Musím zabíjet.
Můj život nemá jiný smysl. Nebo si na něj aspoň nepamatuju. Poslední, co mi utkvělo v paměti, je má cela. Odsoudili mne za to, že jsem zastřelil lidi, které jsem nenáviděl. Vyšší místa mi zařídila vazbu v jednom z nejproslulejších vězení pro zločince 21. století - pevnosti na Velkém fjordu jménem Darktry. Řekli, že chtějí vládnout světu. A někdo jako já by jim jen překážel.
"Dobrá práce, Lucio. Zbytek nech na mně."
Okolo se míhá mrštný dívčí stín, jedním pohybem posílá k zemi jiné dva totálně zmatené vojáky. Dlouhé ohnivé vlasy jí povlávají podél obličeje, na kterém se i přes šero dá rozpoznat ďábelský úsměv. Zažehává se ve mně plamínek zášti a vrhám se do boje spolu s ní.
Máme za úkol utéct. A utečeme. Nikdo nám v tom nezabrání.
"To je ale ubohý. Copak si ani slavná Darktry nemůže dovolit schopnější personál?" Dívka znechuceně kroutí hlavou při pohledu na hromadu krví potřísněných těl. Vždycky byla taková. Věčně nespokojená. Nezměnila se.
V rychlosti přiskakuju k ocelové skříňce na stěně a stlačením několika páček vyhazuju proud v celém přízemí. Alarm rázem utichá.
"Úkol splněn." Šeptám do malého téměř neviditelného mikrofonu, který mám připíchnutý na spodní straně rukávu. Notnou chvíli trvá, než mi v uchu se stejně dokonale maskovaným sluchátkem zaznívá odpověď: "Ok. Už jsme na cestě. Sejdeme se u východu číslo 18."
Vytahuju z kapsy zapalovač, zažehávám ho a házím do hromady mrtvých. Po zdech se okamžitě rozbíhají tančící plameny. Z jedné blízké chodby k nám doléhá ohlušující rána a padající kusy zdiva. Všechno jde podle plánu. Odpalování už začalo.
"Jaký to je krásný, překrásný zvuk!" Rozplývá se moje společnice. "Zvuk vítězství!" Rozpřahuje ruce a blaženě, v ladných otočkách, párkrát přetančí ode zdi ke zdi. Krví nasáklý plášť za ní vlaje jako vlečka pekelné nevěsty, po liduprázdném koridoru se rozléhá její mrazivý smích. Nakonec zastavuje před ohněm osvětlenou stěnou a hrotem dýky do ní vyrývá nějakou značku.
"Riku! Přestaň se chovat jako malá!" Okřikuju ji, když se na zdi vyjímá znak naší organizace.
"Vadí ti něco? Dělám jen svoji práci. A tobě bych radila dělat to samý."
Trhám sebou, protože mi začíná nekontrolovatelně šustit v uchu. I ona se zaráží.
"Do podělaný celní mříže! Lucio, slyšíš mě? Kde jste? Ty zmetci z Ústředí si volaj pro posily. Musíme odtud vypadnout. Hned!"
"Rozumím. Obsadíme východ 11 na západní straně." Znovu zajíždím rukou do kapsy. Tentokrát z ní ale vytahuju malou účinnou bombu, co jsem ukradl před pár dny z vojenského skladu.
"Jupí!" Jásá nadšeně Riku, máchá čepelí své zbraně ve vzduchu. "Konečně to začíná být docela zábava, co?"
"To bych řekl." Šklebím se, krčím nos nad rozšiřujícím se zápachem spáleniny. Upírám pohled do temnoty na konci chodby. Srdce mi vyskakuje z hrudi nadšením. Konečně to můžu udělat. Po tolika měsících trýzně a bolesti můžeme utéct. Konečně za to všechno zaplatí.
V uších mi opět zvoní Rikuin smích, když tu malou kuličku s trhavinou odhazuju kamsi do útrob podzemní darktryjské pevnosti.
Sbohem, drahý domove.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 22. prosince 2014 v 17:01 | Reagovat

Stejně jako u BloodRevenge nemůžu než chválit. Skvělé, skvělé, skvělé. Je to velice dobré, jak boj a styl psaní, tak první nástin charakterů postav. Riku je taková sympaticky znepokojivá, to se mi líbí ^^

2 Gru (aenag) Gru (aenag) | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 9:58 | Reagovat

Popravdě na BR si vzpomínam jen jako na název jedné dobré povídky.
Toto vypadá opravdu temně a velmi napínavé - nemohla jsem se odtrhnout :)

3 Erin Erin | Web | 28. prosince 2014 v 16:16 | Reagovat

Laurrrrrén! *medvědí žebra drtící internetové objetí* Očividně jsem o týden trochu pozadu, ale vem to čert. Jsem hrozně moc ráda *ukazuje rukama jak moc*, že tě tady máme zase zpátky. Chyběly mi tvoje příběhy. A teď jsou zase zpátky.
Nemůžu udělat nic jiného, než smeknout pomyslný klobouk, protože jako vždycky brilantní, jsi prostě mistrně slova, nápadu, originality a napětí. Je to skvělý a přesně takové, jaké jsem očekávala, až se sem jednoho dne vrátím a já uvidím nadpis pro další pokračování nebo nový příběh :) Jak si ty sama řekla- je to jako vracet se domů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama