~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SH - Kapitola 1.

7. července 2014 v 23:30 | Lauren |  SteamHeart

A první kapitola je na světě. Původní verzi jsem dávala několika lidem přečíst a bylo tam pár nejasností. V tomhle novějším provedení jsem se je pokusila opravit, snad to bude pochopitelnější. Kdyby ne, ozvěte se. Přepsat se to dá vždycky. :) Předem znovu upozorňuji, že tahle povídka je pokus o steampunk. A ten se většinou odehrává na pozadí Viktoriánské Anglie. Některé historické věci tam samozřejmě nemusí být úplně správně, to prostředí má fungovat hlavně jako kulisa. Tak se nelekněte sluhů, cylindrů a zepelínů. :) Další věc, na kterou bych chtěla upozornit - bacha, poslední dobou píšu nějak.. jinak. Prostě žánrově mi tohle přijde úplně jinde než SD. A za třetí - ano. Tahle kapitola má vyvolat otázky a neodpovídat na ně. Pokud budete zmatení, snad vám trochu pomůže anotace. Další podrobnosti najdete v následující kapitole. Dost řečí. :)


Kapitola 1.

Přijímacím salonkem zámožné rodiny Crumenových se rozléhá cinkot porcelánu. Dívka oblečená v černých služebních šatech s volánky křečovitě svírá prsty stříbrný podnos, nedaří se jí zamaskovat rozčilený třes.
Na místě tě uškrtím, jestli se na mě nepřestaneš takhle šklebit, říká její pohled.
Užívám si tu chvilku vítezství, kdy můžu jen tak sedět, civět na ni a sledovat, jak rudne v obličeji, jak stěží drží pod kontrolou svůj vztek, a i přesto hraje dál svoji roli. Baví mě ji provokovat, když mi to nemůže nijak oplatit. Ale uznávám, že dnes bych si to mohl odpustit. Přípravy na tuhle vloupačku nám zabraly několik měsíců. Chyby si nemůžeme dovolit. Jinými slovy - já si je nemůžu dovolit.
Smiluju se nad ní a odvracím oči.
"Omluvte prosím slečnu Andersonovou, pane. Už od rána je velmi rozrušená, zřejmě jí nedělá dobře zdejší vzduch."
Sedím v jednom z měkkých křesel uprostřed místnosti a nezaujatě poslouchám, jak se ozvěna mého hlasu ztrácí v tichu. Vzduchem se line omamná vůně černého čaje. Stoupá v průhledných obláčcích přímo z nablýskaných šálků, otupuje mysl a budí v člověku pocit, že se mu chce příšerně spát. Ale já únavu překonávám a v klidu čekám na odpověď svého hostitele.
Ta přichází až po dvou dalších minutách absolutního ticha.
"To je mi velice líto. Mohu pro slečnu něco udělat?"
Pan Crumen - muž ve středních letech s účesem dokonale kryjícím první šediny - se pokouší o přátelský úsměv. Hraje to ale tak špatně, až by i naivní pětiletý capart poznal, že zdravotní stav mé "služebné" je teď to poslední, co by chtěl muž jeho postavení řešit.
Lidé jako on vyrůstali v přepychu. Ne na ulici. Nemuseli se bát zimy ani hladu jako my. Neznají utrpení člověka, který přišel o střechu nad hlavou. Jsou to majitelé firem a továren, kteří se nikdy nemuseli uchýlit k fyzické práci, aby pro svou rodinu vydělali alespoň čtvrťák na krajíček chleba. Mají nejvyšší společenské postavení. Jeden by si myslel, že mohou velet světu. Ale ve skutečnosti tyhle krysy jen sedí ve svých křeslech, přepočítávají rodinné jmění a obyčejní lidé jsou jim totálně ukradení.
A přesně na takovýho blba si tady právě teď hraju. Jenom kvůli tomu, abych z dalšího zbohatlíka vytáhl pár informací.
Slečna Andersonová - můj spolehlivý komplic v ženské podobě - ani na vteřinu neváhá s odpovědí. Řinkot nádobí utichá.
"Jste velmi laskavý, ale to nebude nutné. Dáte si ještě čaj?"
Vždycky jsem obdivoval její bleskovou pohotovost. Možná to bylo tím, že šlechtické způsoby znala mnohem lépe než já. Nebo jen dokázala účinně přimět lidi, aby uvěřili každému slovu, které řekla. Nutno podotknout, že to většinou byla lež. Od doby, co jsem ji poznal, se ve lhaní neskutečně zdokonalila. A ne, určitě na ni nemám špatný vliv.
Ticho salonku proráží klapot dívčiných podpatků. Opustila totiž své místo u dveří a na pokyn staršího pána začíná ze stříbrné konvice dolévat čaj.
Decentně upíjím ze svého šálku a zaplavuje mne příjemný pocit tepla. Pootevřenými okny sem pronikají sloupce slunečního svitu. Ve vzduchu zvesela tančí třpytivé částečky prachu a po závěrečné piruetě elegantně usedají na drahocenný nábytek. Zdejší vrchní sluha Sebastian podrážděně vrčí a pevněji tiskne v dlaních barevnou prachovku.
"O čem jste to se mnou chtěl mluvit, pane Bloatesi?" Mručí netrpělivě Crumen. Jeho tmavá švábí očka mě probodávají přísným pohledem.
"Ach ano, omluvte moji netaktnost. Mám pro vás a vaši továrnu výhodnou firemní nabídku. Ale byl bych raději, kdyby tento návrh zůstal pouze mezi námi. Obchodně. Rozumíte."
Crumen se značnou známkou pochybností nadzvedává své huňaté obočí. Poté ale beze slov přikyvuje a mává na sluhu. Načež ze mě padá veškerá nervozita. Skočil na to.
Otáčím hlavu k rudovlasé dívce, která mi do této chvíle stála za zády a čekala na další příkazy. Ona i Sebastian se uklánějí a odchází dveřmi do služební kuchyňky. Cestou zachycuju její pohled plný odhodlání. Věří mi. Tentokrát musím zjistit víc. Nesmím ji zklamat.
"Dobře, Bloatesi. V čem tedy spočívá vaše nabídka?" Crumen se pohodlně zabořuje do měkkého opěradla svého křesla. Vypadá mnohem vyrovnanější, když vedle něj nestojí ten tučňák s prachovkou.
Zhluboka se nadechuju a proplétám si prsty před obličejem. Jdu rovnou k věci.
"Věříte na Vaporiův syndrom, pane?"
Crumenův výraz se mění v grimasu překvapení. Poté propuká v smích. Čekám, až ho to přejde.
"Myslíte, že jsem blázen? Z vědeckého hlediska není možné, aby existovali lidé, kteří umějí "oživovat stroje". Je to jen pohádka pro naivní chudáky. Copak vy tomu věříte?"
"Je na tom snad něco špatného?"
"To bych řekl, pane Bloatesi. Abyste mohl něco takového tvrdit, potřebujete důkazy. Důkazy!" Posměšně si odfrkává a zabořuje nos do hrníčku. Vypadá pořádně sebevědomý. Věří, že na takový argument nebudu schopný zareagovat. Ale to se sakra seknul.
Namísto odpovědi ho obdařuju zlověstným úšklebkem a vytahuju z kapsy hračku - malý ocelový model horkovzdušného balonu. Pokládám si ho na dlaň. Trvá jen několik vteřin, než se pomocná vrtulka na vrcholu dává sama od sebe do pohybu. Balónek vzlétá, chvíli levituje pár centimetrů nad mou rukou. Vydává při tom jemný bzučivý zvuk, jako by uvnitř byla uvězněná moucha.
Starému pánovi tvrdne úsměv na tváři. Těká očima mezi mnou a malinkým strojkem. Opět mu dávám čas na rozmyšlenou.
"To stále nic nedokazuje." Vrtí nakonec odmítavě hlavou. A já začínám vážně pochybovat o výši jeho šlechtické inteligence.
"Mohl bych vám samozřejmě předvést to samé se strojem normální velikosti. Ale nemějte mi to za zlé - zepelíny po kapsách obvykle nenosím."
Crumen narážku ignoruje. Zabodává se do mě pohledem hladovějící hyeny, která právě spatřila čerstvou mršinu.
"Dejme tomu, že vám věřím. Přijímám vaši dohodu." Cedí skrze zuby. Krátce mi potřásá rukou. "Jste jeden z Nakažených. Co po mně chcete?"
"Informace. Výměnou za skromnou výpomoc vašemu podniku."
"Konkrétně?"
"Říká vám něco jméno Fors, pane?"
Muž sebou neklidně vrtí. Jo, to jméno mu říká hodně.
"Další pohádka, na které se přiživují všichni novináři a podobní žvanilové. Nemyslím si, že je to jméno důležité."
Dobře. Nečekal jsem, že to tak rychle zabalí.
"Moc si vážím vaší ochoty, pane Crumene. Ale uznejte, že takovéto sdělení mi zdaleka nestačí."
Mluvím klidně, ale ve skutečnosti bych dávno jeho ctěný zadek prohodil oknem. Baví mě hrát si na povrchního tupce, kterého každý poslouchá. Ale stojí mě to víc úsilí, než jsem myslel. Být aristokratem do konce života, dobrovolně se utopím v Temži.
Můj hostitel zatím vstává a s rukama zkříženýma za zády přistupuje k pootevřenému oknu. Zaujatě pozoruje obchodní loď, která právě dorazila do přístavu.
Pobřežní městečko Folkestone bylo významným cílem obchodníků celé jižní Anglie i zemí za mořem. Potkávali se tu lidé z různých koutů světa, někteří v přístavu zůstali, aby v něm mohli začít nový život. Většinou jim to ale nepomohlo. Obyčejní lidé tu živořili a mimo sezónu neměli téměř co jíst. Jenže o tom se v kultivované společnosti samozřejmě nemluví.
"Podle toho, co jsem zaslechl já," ozývá se náhle Crumenův hlas, "byl ten člověk jedním z vás. Pocházel z malé vsi na západě. Jeho vynálezy neměly obdoby, a proto se velice brzy vypracoval mezi nejvlivnější představitele vědy Britského království. Přijímal zakázky od těch nejprestižnějších firem. Zkonstruoval nové typy zepelínů a parních lokomotiv. A pak jednoho dne zmizel. A nikdo neví kam."
"Ve vašem podání to zní rozhodně jako pohádka," neodpouštím si jízlivou poznámku.
Muž na ni nijak nereaguje. Jasně, jeho bych taky neměl provokovat. Přece jen pro nás je důležitým zdrojem informací. Mohl bych z něj vytáhnout něco, co by nám pomohlo v hledání. Co by pomohlo v hledání.
"Víte, že naposledy údajně spolupracoval s Audensovými?" Snažím se o znovunavázání konverzace, protože Crumen mezitím zvolil taktiku nepřítomného civění z okna.
"Ano, rodina Paula Audense." Mumlá. "Ti byli poslední. Prý ho nutili používat jakési nekalé techniky, proto nakonec utekl. A budu vás muset zklamat. Je velice pravděpodobné, že v tuhle dobu je Forenheim Fors dávno mrtvý. Hrdý podnikatel jako Audens by nenechal jen tak někoho utéct s jeho tajemstvím."
Mám chuť zatnout dlaně v pěst. Něco takového jsem tušil.
"Co když se Fors jenom dobře schoval?" Zkouším to dál v chabé naději na úspěch.
"Vyloučeno."
"Nemáte tušení, o jako nekalé techniky šlo?"
"Kdo ví? Nerad se pletu do cizích záležitostí."
"Poslední otázka - neuzavřel jste kdysi s Audensem podobnou dohodu o výměně informací, jako jste teď uzavřel se mnou?"
Pokoj zalévá mrazivé ticho, během něhož Crumen nekontrolovatelně rudne v obličeji. Bingo. Zasáhl jsem citlivé místo. Přestože nic dalšího už nejspíš nezjistím, s tímhle jsem ochoten se spokojit. Crumen mi svým táhlým mlčením potvrdil myšlenku, se kterou jsem si v hlavě pohrával posledních pár týdnů. Audensovi byli středem všeho. Ale čeho chtěli sakra dosáhnout?
"Nevím, jak si mám tenhle výslech vyložit, pane Bloatesi." Muž nasazuje varovný tón. "Musím vás požádat, abyste se pokud možno nepletl do mého soukromí."
"Samozřejmě, omlouvám se. Nechal jsem se příliš unést. I tak vám děkuji za cenné informace. Jistě mi budou později prospěšné."
Crumenova tvář lehce ozdobená prvními vráskami se kroutí do spokojeného úsměvu. Upravuje si sako a doprovázen pronikavým klapáním svých polobotek míří zpět k prázdnému křeslu. Slunce se právě schovalo za mraky. Prach přestal tančit v jeho paprscích, blaženě uveleben ke spánku na prázdných poličkách starožitné sekretáře. Čaj vychladl, jeho slabá vůně už je jenom kulisou. Svět jakoby se během těch několika málo minut otočil o sto osmdesát stupňů.
Ale já jsem spokojený. Svůj úkol jsem splnil. Jo, čekal jsem něco víc, ale zloděj si vybírat nemůže.
Hraně upouštím na zem čajovou lžičku. Pan Crumen si cinkotu nevšímá, pokračuje dál ve svém vítězném monologu: "Dovolte tedy, aby došlo i na vaši část dohody a poskytl jste mé továrně vaše výjimečné služby.."
Bohužel pro tebe, staříku, nic takovýho nebude.
Než muž stačí dosednout do křesla, ozývá se z vedlejší místnosti ohlušující rána. Příliš pozdě mu dochází, že stříbrná lžička vůbec nespadla náhodou. A to si troufám tvrdit, že podobný trik coby signál pro komplice je dávno profláknutý.
Vyskakuje na nohy. Těžko říct, co se mu honí hlavou, ale zdá se, že horečně přemýšlí. Přejíždí očima ze mě na služební vchod a zase zpátky. Heuréka, staříku! Postupuješ do dalšího kola o deset tisíc!
"Co se to tam děje?" V jeho hlase prosakuje podezíravost. Začíná tušit, s kým má tu čest. Aspoň to bude zajímavější.
"Prosím, uklidněte se. Váš sluha nejspíš řekl slečně Andersonové něco nevhodného."
Crumen přichází ke dveřím do kuchyňky. Zkouší klepat, potom bere za kliku. Je zamčeno zevnitř, jak jsem očekával. Lidé jsou v některých situacích dost snadno předvídatelní. Moje několikadenní špionská práce se tady začíná vyplácet - Sebastian totiž taky neměl úplně čistý trestní rejstřík. Kdysi byl údajně stíhán za milostné pletky se svými spolupracovnicemi.
Nezaujatě beru do ruky šálek s čajem. Dělám to pomalu, důkladně tisknu palcem a ukazováčkem porcelánové ouško, usrkávám voňavý nektar a s potěšením sleduju, jak staříka moje chování dokonale vyvádí z míry.
"Vidíte?" Zubím se na něj. "Váš sluha je v tomto ohledu velice pečlivý. Promiňte mi mou troufalost. Nemohl jsem si nevšimnout, jak po mé svěřenkyni po celou dobu návštěvy pokukuje. Ale obávám se, že na děvčata typu slečny Andersonové nemá pan Michaels dostatečně silný žaludek."
Znovu k nám doléhá rachot, tentokrát je to zvuk roztříštěného skla. Sebastian si právě udělal výlet skrze prosklený konferenční stolek.
"Kdo zatraceně jste?" Huláká Crumen, konečně přestal brát vážně i společenskou etiketu. Dá se říct, že čím víc je naštvaný, tím mě tahle hra začíná víc bavit.
"Jsem jenom Nakažený, kterému jste prokázal dobrou službu. Abych vaši laskavost splatil, dovolte, abych vašemu podniku věnoval můj nejnovější model - horkovzdušný balon Hinden-85." A se žraločím úsměvem před něj pokládám ocelový balónek, který jsem před chvílí použil pro důkaz mé identity.
Stařík vybuchuje vzteky právě v momentě, kdy dveře do služební místnosti rozráží neohrabané tělo Sebastiana Michaelse. Sluha končí rozplácnutý jak široký tak dlouhý na pečlivě pěstěném koberečku, v bezvědomí. Nad ním v prázdném rámu dveří stojí moje rudovláska, značně rozcuchaná a pomačkaná, v očích jí ale hrají známé ohnivé jiskřičky.
"Co si to dovolujete?! Stráže!" Zajíká se bezmocně Crumen. Spěšně přiskakuje k odkládacímu stolku u vchodu, škube šuplíkem a vytahuje z něj ruční zbraň. Je to starý typ samonabíječky. Žádný zázrak, ale úplně neškodná taky není. Pokud člověk ví, kam se trefit.
Zachovávám tedy ledový klid, když Crumen polovinu zásobníku vyprazdňuje při útoku na strop. Ale stejně nehodlám nic riskovat. Co kdyby si náhodou vzpomněl, jak se s pistolí zachází, a místo stropu si udělal terče z nás? Na což měl - musím uznat - v tuto chvíli plné právo.
"Děkuji, že jsem mohl být vaším hostem. Srdečně doufám, že už se nikdy neuvidíme. Sbohem!" V rychlosti galantně smekám cylindr a věnuji hostiteli poslední úšklebek. Potom už se vrhám vstříc svému komplici, protože vchodové dveře se během vteřiny rozlétají dokořán a do salonku přibíhá skupinka policistů v tmavých uniformách.
"Že ti to ale trvalo. Ten sluha je pěkný oplzlík!" Křičí na mě rudovláska, zatímco likviduje pár strážníků, kteří nám zatarasili cestu ven. Možná se zalekli sukně, možná je napadlo, že se spletli a útočí na obyčejnou komornou. Její převlek byl prostě dokonalý. A já byl šťastný, že mám tu čest mít ji na svojí straně. Protože abych se přiznal - taky bych se tou nabíranou sukýnkou a punčoškami nechal lehce zblbnout.
"Promiň, zlato. Do příště to vyladím!"
"To říkáš vždycky. Příště děláš návnadu ty!" Jednomu z mužů zasazuje pořádnou ránu do břicha. Jako by si na něm vybíjela zlost. Členů stráže ale i přes naše úsilí neubývá - do salonku se hrne další zástup policistů. Na nezvané hosty jsou tady očividně připravení. Proto volím bezpečnější možnost úniku. Zajíždím rukou do kapsy saka a v dlani tisknu malou hřejivou kuličku.
"Chyť se mě!" Volám do vřavy. Dívčí prsty se mi okamžitě ovíjejí kolem lokte. Pak do nově příchozí skupinky házím dělobuch. Je to klukovská hračka, ale když vám jde o krk, hodí se každá prkotina.
V nastalém zmatku, kdy se celá místnost ocitá v zajetí šedivého oblaku dýmu, úspěšně vyklouzáváme ze dveří a bereme nohy na ramena. Za sebou slyším Crumenův zajíkavý hlas, jak vřeští: "Chyťte je! Chyťte je!"
Uháníme po kamenité cestičce klikatící se od vily až dolů k hlavní silnici. Já klopýtám v polobotkách, kterých bych se nejradši dočasně zbavil, a rudovláska má co dělat, aby při běhu po ostrých kamíncích neztratila balanc v podpatcích. Ale zatím jde všechno hladce.
Zádrhel nastává u hlavní brány do zahrady, kde nás zastihuje předem připravená hlídka. Podle plánu se rozdělujeme. S krví tepající ve spáncích vybíhám proti ozbrojeným mužům, abych na sebe přilákal co nejvíc pozornosti. Rudovlasá dívka situace využívá a nepozorovaně přeskakuje zídku v místě, kde je zeď už delší dobu sesunutá. Vyhlédl jsem si ten úsek už dříve, když jsem slídil okolo sídla a sestavoval plán únikových cest.
Mám co dělat ve snaze zabránit části skupinky v rudovlásčině pronásledování. Několik mužů se na mě vrhá s obušky. Skokem se vyhýbám přesným ranám, daří se mi jednomu z nich zbraň vyškubnout z ruky. S její pomocí hlídače zaměstnávám, zatímco v kapse šátrám po dalším dělobuchu. Házím na zem rovnou dva. Musím jednat rychle. Venku se dým rozptýlí dvakrát rychleji než uvnitř domu.
Zlomek vteřiny nepozornosti mi stačí, vymotávám se z mlátícího klubka a pokračuju plným sprintem dolů směrem k přístavu. Jsou mi v patách, nebudu si nic nalhávat. Ale nemám zrovna čas bojovat proti přesile. To s dovolením přenechám jiným. Jsem zločinec. A pro zločince je hrdinství jenom další bezvýznamný pojem z knížek pro děti.
Jakmile stojím na hlavní ulici, která svou linkou protíná celé městečko, letmo přejíždím očima okolí. Přehodnocuju možnosti úniku. Za zády mám pořád partu strážníků s obušky. Můj komplic je někde v čudu. Odněkud zblízka jsou slyšet první výstřely. Lidé, schoulení u dveří svých cihlových domků, zvědavě natahují krky, aby zjistili, co se děje. Na chodníku si všímám copaté holčičky, která se krčí za matčinou sukní a poulí na mě velká kobaltově modrá kukadla. Těžko říct, jestli je v nich víc strachu, nebo dětského odhodlání. Mrkám na ni a vysekávám přihlížejícím krátkou poklonu. V uších mi hraje její smích.
"Nakažení! Nakažení vnikli v přestrojení do Crumenova sídla! Za nimi! Chyťte je!"
Žádný z obyvatel ale nejeví ani náznak pohybu. Nikdo nebere do ruky zbraň. Nikdo se mě nepokouší zastavit. To může znamenat jediné. I oni mezi sebou mají někoho, jako jsem já a rudovláska. I v tomhle přístavu žijí lidé postižení vaporiotropií. Moc dobře vědí, co čeká ty, kteří budou polapeni. A proto nechtějí, aby někdo další skončil ve spárech zákona. Tíživá situace Nakažené donutila pevně držet při sobě. Za což jsem jim momentálně nesmírně vděčný.
Další z výstřelů nutí můj mozek pracovat na plné obrátky. Znovu přeřazuju na tempo sprintu a vyrážím přes ošuntělé náměstíčko pryč z centra. Nezapomínám cestou dělat pořádný bordel. Rozkutálené sudy, polínka dřeva, natlučené ovoce, další dělobuchy. Toho všeho sobecky využívám, abych zpomalil postup nepřátel.
V jedné z postranních uliček konečně narážím na moji rudovlásku. Díkybohu, nemá na sobě ani škrábnutí, dokonce si stihla obstarat dopravní prostředek - vysokého hnědáka s lesklýma očima a hřívou barvy kovové černi. Podává mi ruku a já vyskakuju za ní na koňský hřbet.
"Jsi skvělá, Ellen. Co bych si bez tebe počal?"
"Měl by ses o sebe konečně začít starat sám." Vrčí. "Nebaví mě tě pořád tahat z průšvihů."
Chytám se jí okolo pasu. Lehce trhá otěžemi a hnědák bez váhání nasazuje ostrý cval.
Během chvíle se ocitáme zpátky v srdce města, kde čekají všechny zalarmované policejní jednotky.
Zahajují palbu.
"Co teď, chytráku?"
"Otoč ho zpátky. A potom doleva. Myslím, že tam byla průchozí ulička k východu z města."
Další pobídka a mlasknutí. Hřebec nervózně stříhá ušima, výstřely ho děsí. Přetáčí se na zadních nohou a prudkým skokem uhání pryč.
Ulice zaplňuje ozvěna kopyt, které v pravidelných intervalech dopadají na kostkami dlážděnou silnici, a jejich zvonivý zvuk se odráží od domovních zdí. Slyším za námi řev davu. Řev těch, kteří chtějí spravedlnost. Nemám jim to za zlé. Ale kdo je tady vlastně zloduch a kdo chudák? Přiznám se. Kradu jídlo, abych měl co jíst. Kradu vodu, abych neumřel žízní. Kradu peníze, abych měl kde přespat. Jo, kradu. Ale o co jsem větší zloděj než třeba Crumen?
"Doprava! Rovně! Ještě dál! V další zatáčce doleva! A už tam bud-!"
Nebudeme.
Registruju už jenom, jak prudce brzdíme, a rudovláska končí přimáčknutá ke koňskému krku. Potom mi uštědřuje pořádný žďuchanec loktem do žeber.
"Tomuhle TY říkáš průchozí?! Jestli to přežijeme, přísahám, že tě zabiju, Demothianeli Robbere!"
Šilhám skrz slzy, které mi následkem její rány vhrkly do očí, a uvažuju, proč je tak naštvaná. Odpověď přichází sama téměř okamžitě.
Stojíme naproti vysoké bytelné zdi.
Žádný průchod.
Slepá ulice.

(*Tímto se omlouvám všem skalním fanouškům anime Kuroshitsuji. Já Sebastiana prostě nemusím..)

Předchozí část | Následující část
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Naira Naira | 8. července 2014 v 14:23 | Reagovat

Pěkný, strhující a dál nevím co dodat. Jinak ocekávám s nadšením dalši kapitoly  (-3-)

2 Erin Erin | Web | 9. července 2014 v 18:34 | Reagovat

Úžasný! O.o Tohle mi přesně chybělo. Tvůj typický styl psaní, ale přesto je to jiné. Nevím čím, ale přijde mi, že zvedla laťku ještě výš, než posledně. A že už byla hodně vysoko!
Bude celý příběh z pohledu Demothiho? Protože jestli jo, je to moc fáájn. Psát příběhy z klučičího pohledu je takový... uvolňující :-D
Ne, hrozně moc mě to bavilo. Fakt sis s tím vyhrála, je vidět, že tě to bavilo. Detaily dokonale propracované, člověk se s tvým psaním ocitá ve filmu a popíjí čajík v Anglii.
Tleskám a doufám, že co nejdřív tu bude další kapitola :)

3 Frána Frána | Web | 14. července 2014 v 18:35 | Reagovat

Nenapsala jsem komentář k prologu, tak to napravím tady. Je to úžasné. Hrozně moc se mi líbí tvé popisy. Prostředí doslova vystupuje před očima a nikdy jsem neměla problém si něco představit. A to ani u scény, kdy se to všude hemží četníky, která jistě musela být na napsání těžká, neboť je v tu chvíli všude plno chaosu. Ale zvládla jsi ji úžasně. Jenom Ellen si pořád nedokážu představit jako rudovlásku. Jinak steampunk je velice atraktivní téma a moc často se nevidí. Všechna ta kolečka, kouř a mašiny... je to senzační ^^

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 30. července 2014 v 18:46 | Reagovat

Tak zaprvé se chci omluvit o pozdní komentář (dovolená mi zablokovala internet).
Je to krásné, čte se to jedním dechem (jako všechno od Tebe), a i přes ten přítomný čas, který já nemusím, ale Ty ho umíš přednést velmi dobře. :)
Jestli můžu; snad jediná věc, která mi vadila, je přirovnání k Bambimu - viktoriánská doba a kolouch z 20. století se k sobě trochu nehodí, ubírá to čtení na důvěryhodnosti a čtenář si namísto páry a ozubených koleček vybaví dysny zvířátko. :) (je to však jen malý detail, jenž vadí jedinému člověku, který je hnidopich)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama