~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Soutěžní povídka - Setkání s literární postavou

26. září 2013 v 22:26 | Lauren
Povídka psaná na poslední chvíli, ale přece. Poprat se se zadanými 1800 znaky byl boj, ale za pokus to snad stálo.

Vybrala jsem si postavu Alenky (chcete-li Alice) Kingsleyové z knih od Lewise Carrolla - o Alenčiných dobrodružstvích v Říši divů. Povídka by měla obsahovat 1786 znaků.


V životě každého z nás občas nastanou chvíle, kdy chceme utíkat. Někam hodně daleko, kam nedolétne smutek ani přetvářka. Na místo, kde můžeme rozpřáhnout ruce a cítit se svobodní. Někdo takovou útěchu hledá v dlouhých procházkách v parku, jiným stačí zamčený pokoj. Pokud jde ale o mne, museli byste hledat pečlivěji - v hlubinách temných hvozdů.
A tak právě utíkám zarostlou lesní pěšinkou. Do tváří mě šlehají větvičky smrků, nohama zakopávám o bludné kořeny. Ale ani na vteřinu neváhám. Nabírám tempo a přitom nespouštím z očí bílé králičí uši, míhající se v trávě přede mnou. Je mi jedno, že jsem nejspíš zabloudila. Chci utéct pryč. A ten prazvláštní tvor to moc dobře ví.
Ztěžka vybíhám z houští na malý palouček. Srdce mi těžkne zármutkem. Žádný vchod do podzemí, žádná králičí nora. To snad ne. Zase jsem špatně odbočila?
Bezradně upouštím do trávy proutěný košík, který jsem si vzala s sebou za účelem kamufláže, když se náhle za mými zády ozývá praskot větviček.
"Co tady děláš?"
Ten hlas poznávám okamžitě. Naproti mně - kde se vzala, tu se vzala - stojí dívka v modrých šatech, zlaté vlasy stažené čelenkou jí splývají až na ramena jako vodopád. U jejích nohou schovaných v sněhobílých punčochách sedí značně rozrušený králík ve vestě.
Stírám si z obličeje poslední slaný potůček slz a s odhodláním hledím zlatovlásce do očí. Ona a její svět jsou pro mě záchranným kruhem. Existují tam ty nejšílenější věci, které si jen dokážete představit. A nikdo vás neodsuzuje za to, že v takové nesmysly věříte. Já v ně věřím. Celý můj život je vlastně velký nesmysl. A obohacovat ho o další totální nemožnosti - to mě baví ze všeho nejvíc.
"Hledám cestu domů."
Přátelsky se usmívá a podává mi ruku. Na větvi za její hlavou se zjevuje známý kočičí škleb.
"Pojďme ji tedy hledat spolu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 27. září 2013 v 15:21 | Reagovat

Je to hrozně krásně napsané, neuvěřitelné, tajemné až magické. Neuvěřitelně se mi to líbí, ale nedokáži pořádně říci co přesně... Ale je to krásné :-)

2 Snapeova Snapeova | Web | 28. září 2013 v 15:30 | Reagovat

má to skvělou atmosféru, vybrala jsi si pěknou postavu a je to moc dobře napsané, hrozně se mi to líbilo :)

3 Lauren Lauren | Web | 29. září 2013 v 20:27 | Reagovat

[1]:

[2]: Moc děkuji. :)

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 12. října 2013 v 15:55 | Reagovat

Jéé to je pěkné^^ Alenku jsem nikdy neměla moc ráda, ale svět ve kterém žije je kouzelný. Jak napsali přede mnou zachytlas atmosféru a ducha příběhu, krásně jsi popsala myšlenky i postavy, snadno si dovedu představit to setkání:) Nádherná práce (jako vždy;))

5 sarush ef sarush ef | Web | 30. října 2013 v 20:07 | Reagovat

Ten konec je geniální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama