~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Pohádka o (ne)rozumné princezně

7. února 2013 v 11:17 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

*Pozor. Tohle bude dlouhý výkec..*
Po velmi dlouhé době ahoj všem. :) Po milionté první se omlouvám. Hlava mi stávkuje neustále a jen tak asi nepřestane. Ale zlepšuje se to (aspoň zatím), takže můžu - sice jen z části, ale i tak - trochu normálně fungovat. Co se týče psaní a všeho, co nesouvisí se školou. Slíbila jsem, že příležitostně přidám nějakou patlaninu, která bude publikovatelná na blogu. A tak třikrát hurá (nebo spíš třikrát smůla) - blbost je na světě! V komentářích někdo napsal, že by rád BR. Nebojte, dělám na BR i SD, ale jde mi to pomalu. Proto dneska jenom jednorázovka.
Varování k následující patlanince: Nelekejte se, prosím. Začala jsem číst Annu Kareninu (za prvé pro to, že je na seznamu knížek k maturitě a za druhé pro to, že jsem se chtěla přesvědčit, jak je film - kromě úžasných vedlejších postav - podivně zkreslený. Jsem šťastná, že jsem se nemýlila. Knížka má v sobě kouzlo, které film postrádá. Jako vždy.) Asi jsou nějaké erupce na slunci, když člověk trpící elricovskou romantikou začne číst historický román. A ještě k tomu Tolstoj. Těžko říct. Věc se má tak, že jsem se naprosto ztotožnila s jednou vedlejší postavou, která se na svět dívá stejnýma idealistickýma očima jako já. Příliš přemýšlí a to se mu nevyplácí. Tahle "pohádka" je jednou z hlavních myšlenek celé knížky. V podstatě se tomu ani nedá říkat pohádka. Je to jen jakýsi vnitřní boj každého z nás. Trošku jsem se chytila Tolstoje a jeho stylu psaní, tak se nelekněte. Jména hlavních postav jsou zcela záměrná. Ideálním řešením by bylo, kdyby síly obou dvou byly v rovnováze. Ale pryč s idealistickým myšlením. Omlouvám se za proslov, snad se bude trochu líbit. :)



Pohádka o (ne)rozumné princezně

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žila na malém hradě uprostřed hor princezna jménem Mind. Byla neobyčejně krásná a spanilá, mnoho princů z krajů blízkých i dalekých se ucházelo o její něžnou ručku. Princezna však všechny nápadníky krutě odmítala, s některými dokonce ani slůvko nepromluvila, posílajíc je prostřednictvím úst dvorních dam zpátky domů. Nebylo to pro to, že by snad měla tak pyšnou a sebejistou povahu. Ne. Naopak. Lidé, kteří ji doopravdy znali, moc dobře věděli, jaká princezna uvnitř je. Moudrá, obětavá a laskavá, s velkým srdcem posetým drahokamy, kde chovala ty, které milovala. Poddaní vyslovovali její jméno s nesmírným uznáním, pod Mindinou vládou po dlouhá léta vzkvétala pole nejchudších rolníků i celé království. Byla to krásná a statečná panovnice. Všichni to věděli. Až na ni.
Mind nikdy nepotřebovala být středem zájmu jako některé její vrstevnice z vyšší společnosti. Prakticky celý život strávila zavřená ve svých komnatách, sama samotinká, ve snaze dokázat si vlastní nesmyslnou sílu. Ona je silná. A své problémy vyřeší sama. K tomu nikoho nepotřebuje.
Marně ji dvorní dámy přemlouvaly, když se u příbuzných pořádal ples, marně jí domlouvaly, ať si vybere ženicha. Mind jako obvykle odmítla a zavřela se zpátky před světem do bezpečí čtyř holých stěn, kam ani denní světlo nedolétlo a kde ji od lidí a lidské zrady dělila tlustá kamenná zeď. Princezna byla totiž vážně nemocná, nemocí která na první pohled není vidět. Bolelo ji srdce.
Kdysi dávno žila Mind na hradě společně s rodiči a svou mladší sestrou, dvojčetem, princeznou Heart. Měly k sobě hodně blízko, jedna by pro druhou dýchala. Heart však nesdílela sestřinu tichou osamělou povahu. Často vyrážela do společnosti, několikrát probádala celé království píď po pídi a s komornými pak vedla vášnivé debaty o svých dobrodružných výpravách. Mind ji obdivovala. Zároveň ale cítila, jak se propast mezi ní a sestrou prohlubuje, cítila, jak si jsou najednou cizí.
Pevné pouto mezi nimi definitivně skončilo v den, kdy se Heart zamilovala. Byl to princ z nedalekého království za jižní hranicí. Přátelský, milý a přiměřeně rozpustilý jako sama Heart.
Mind lásku nechápala. Nechápala, co znamená ani co člověku přináší. Při myšlence na ni viděla jen bolest, těžkou a neutichající bolest, kterou už několikrát v životě cítila a nechtěla cítit znovu. Bála se jí, bála se zamilovat. Měla pocit, že další zrada by byla pro její churavé srdce příliš. Vsugerovala si tedy lásku jako něco nepotřebného, směšného, čemu propadnou jen nejslabší jedinci.
Tvrdošíjně odhodlaná bojovat za tento názor svou sestru zavrhla a po mnoha hádkách a rozepřích nakonec drahá Heart odešla za svým princem a už nikdy se neviděly.
Naše princezna zůstala opět sama, což ji těšilo i ničilo zároveň. Do jisté míry na sebe byla dokonce pyšná. Odolala tlaku a zůstala sama sebou, nenechala se pobláznit naivní sestřičkou. Dnes, po tolika letech, ale začínala svého zbrklého činu litovat.

Seděla jako obvykle v pohodlném křesle u velikého okna svého pokoje. Naslouchala tichému tlukotu dešťových kapek a utápěla se v žalu jako něžný lístek sedmikrásky v rozbouřeném moři. Jako vždy ji nikdo nechytil.
V posledních týdnech se mnoho věcí změnilo. Království chřadlo a pustlo stejně jako princeznina duše, opuštěná a nešťastná, neschopná milovat. Poddaní odcházeli a na hradě už zůstávalo jen několik věrných služek a komorných, které měly svou panovnici rády. Trápily se ještě víc než ona, protože nevěděly, jak by té "chuděrce utrápené" pomohly.
Mindin pokoj nebyl přehnaně přepychový ani nijak zvlášť prostý. Za dobu svého pobytu z něj vypěstovala krásnou obyčejnou prvotřídní světničku. Vše bylo ze dřeva, voňavého a naleštěného jako stříbrné příbory v královské kuchyni. Podlahu pokrýval lehký ručně pletený kobereček s přírodními motivy. Velkou postel, která celé místnosti vdýchávala dojem nejvyššího pohodlí, pokrývala jemná sněhobílá přikrývka. V jejím čele stále ležela hromádka polštářků, poctivě srovnaných a nadýchaných, jako by je tam někdo právě před chvílí zapomněl. Na židličkách i po zdech visely zavěšené květináče s nejrůznějšími druhy květin, jejichž barvy osvětlovaly pokoj lépe než dohořívající svíčka na nočním stolku. Nejpodivnějším kusem nábytku, který princezna vlastnila, bylo však staré oprýskané zrcadlo schované v koutě. Působilo všedně, pokud jste se od něj nechali oklamat. Bylo totiž kouzelné, umělo mluvit. A teď vycítilo příležitost.
"Už byste se měla rozhodnout." pravilo hlubokým mírným hlasem.
Těžko říct, jak by zareagovala většina jejích komorných, kdyby na ně promluvilo zrcadlo. I vážení rádci a konšelé by se nad tím možná pozastavili. Ale pro Mind to znamenalo něco naprosto všedního jako pro pacholka chleba s máslem. Nahrazovalo jí spojení se světem, které už ve své nemoci nedokázala navázat.
"Rozhodnout?" zopakovala přiškrceně, aniž se vytrhla z předchozí činnosti. "A v čem?"
"Nedělejte hloupou." okřiklo ji poněkud neomaleně zrcadlo. "Jen se na sebe podívejte."
V okenní tabulce se chabě odrážel princeznin obličej. Mrtvolně bledý a strhaný, značící poslední fázi jejího utrpení. Na sobě měla prosté šaty havraní černi, jako by snad za někoho držela smutek. Zpod kůže jí viditelně vystupovaly lícní kosti, jak napínala svaly a tiskla k sobě starý polštářek po mamince. Snad doufala, že jím zaplní tu strašlivou prázdnotu, jenž v sobě skrývala.
Princezna Mind se změnila. Veškerá její krása a půvab zmizely, zůstala jenom prázdná lidská schránka plná beznaděje a zoufalství.
Ale vždyť takhle to přece chtěla..
"Nemáte pocit, že na sebelítost je už trochu pozdě?" ohradila se podrážděně, přivírajíc oči soustředěním, aby nedala najevo provinilost. Kostnaté ruce zaťala v pěst.
"Nikdy není pozdě." zatrylkoval hlas.
Mind dlouhou dobu mlčela, sváděla vnitřní boj sama se sebou. Ne. Ona je rozumná, musí se chovat rozumně. Ne jako malá nezodpovědná Heart. Musí být rozumná. To od ní přece rodiče a poddaní čekají.
Náhle ji z úvah vytrhl jakýsi příjemný zvuk. Tichý a rozpustilý, skládal se postupně v tóny a pak v melodii. Zněl jako by z nějaké hrací skříňky.
"Co je to?" Zaujatě zamrkala, otáčejíc hlavu za hudbou.
"Novoroční ples, na který jste dnes odmítla jít, Veličenstvo."
Mind přimhouřila unavené oči a po chvíli shledala, že ten líbezný zvuk vychází právě ze zrcadla. Zpozorovala, jak se v jeho skle míhají postavy. Opravdové postavy.
Nestávalo se moc často, aby jí zrcadlo ukazovalo událost, která se stala nebo hůř - která se teprve stane. Vrávoravě vstala a s polštářkem stále v náruči popošla pár zvědavých krůčků vpřed, přestože její mysl byla zcela opačného názoru.
Jakmile stanula před dřevěným rámem, připadala si, jako by se dívala oknem přímo do tanečního sálu.
Zábava byla právě v plném proudu. Ze všech stran se ozýval veselý hovor a smích, jehož zvuk protínal hudbu a dráždil princezniny citlivé uši. Zábradlí a sloupy sluhové pro dnešní slavnost pracně obmotali květinovými girlandami, v ozdobných stojanech po obvodu hořely sváteční svíce. Celou místnost osvětlovala trojice obrovských zlatých lustrů, takových, jaké si Mind pamatovala z přijímacího salonku svého dědečka. Čerstvě naleštěný parket hýřil snad všemi odstíny barev. Dámy v královských róbách a dokonalých účesech tančily jistě a lehounce, jako by létaly.
Ach, jak Mind milovala tanec! Když tančila, zapomněla na všechny své starosti a smutek, když tančila, připadala si svobodná. Teď a tady, stojíc před zrcadlem a přihlížejíc podívané v něm, si připadala jako ve vězení. Pohodlná postel a drahé koberečky pro ni neznamenaly nic víc než řetěz a okovy, kterými tu byla připoutána. A nikdo ji stále nezachraňoval. Spoutala sama sebe a zoufale toužila přijít na způsob, jak se svých pout nadobro zbavit.
"Proč mi to ukazujete?" šeptla chvějícím se hlasem, v němž prosakovalo nevyslovené obvinění. Polekaně sebou cukla, když zrcadlo promluvilo.
"Promiňte mou troufalost, Jasnosti. Ale myslelo jsem, že by vás zajímalo, jak se daří vaší sestře."
Mindino srdce vynechalo dva údery. V poslední době se ke sladké Heart vracela stále častěji a častěji ve svých myšlenkách. Doháněl ji pocit viny, tajně si přála zjistit, jak se její malá sestřička má. Ale teď náhle cítila, že to vlastně ani vědět nechce..
"Nezajímá mě to. Prosím, ne - " nedokončila. Obraz se přiblížil a odkryl pohled na pár tančící na kraji parketu.
Mind zůstala na moment omráčena kouzlem oné scény, ve které spatřila sestru tančit s jejím vyvoleným. Heart vůbec nevypadala jako ta malá nezodpovědná holčička, za níž ji měla. Ve vlasech pečlivě natočených do kudrlinek a šatech barvy ranní oblohy působila vznešeně a zároveň prostě jako dospělá elegantní žena. Levou rukou schovanou v čisté bílé rukavičce spočívala na rameni svého tanečníka, pravou klidně odpočívající v jeho dlani, jíž jí občas naznačil směr tance. Jeden druhému hleděli do očí a obdařovali se navzájem úsměvem, který Mind nikdy nepoznala. Úsměvem, který činil všechna slova zbytečnými.
"Prosím." žadonila, do očí se jí při pohledu na sestřino štěstí nahrnuly slzy. Nejdříve radostí, pak žalem. "Prosím, přestaňte."
Obraz však nezmizel. Orchestr začal hrát pomalou konejšivou melodii. Heart se zvesela zasmála nějaké poznámce z princových úst. Nechala se vést jeho rukou, v jeden moment odevzdaně zvedla tu svou, aby se pod ní mohla podtočit. Jakmile dokončila složitou figuru, zůstala uvelebená v jeho náruči jako malý ptáček v matčině hnízdě. Objal ji, zabořil nos do jejích hedvábných vlasů a přitiskl k sobě, jako by se chtěl ujistit, že už mu nikam neuletí. Malá Heart spokojeně zavřela oči, schoulila hlavu na jeho rameno, mysl ztracenou v oblacích. Už neslyšela hudbu ani brebentění dvorních dam. Už se jí netočila hlava z tance, dokonce ani nevěděla, že se na ni dívá sestra a bojuje s pláčem. Svět pro ni přestal existovat. Byl tu jen on, dokonalý a skutečný. Jeho vůňe, tlukot jeho srdce. To byl důvod, proč žila. A nebála se, co přinese zítřek. Protože věděla, že u něj bude v bezpečí.
A právě v tu chvíli princezna Mind pochopila. Pochopila, proč sestra odešla, pochopila, proč se s ní hádala. Pochopila Heartino pro ni tak nezodpovědné jednání, pochopila důvod své nemoci. Ne. Jenom si nalhávala, jak sestru nenávidí. Ve skutečnosti jí záviděla. Záviděla Heart její statečnost a odvahu, záviděla jí city, kterých sama schopna nebyla. Stýskalo se jí po životě za hradbami, stýskalo se jí po slunečním svitu. Stýskalo se jí po všem, co tak malicherně zahodila.
"Prosím, už dost." vzlykla, ze všech sil se přitom snažila potlačit štkavý pláč. Zrcadlo tentokrát poslechlo. Obrázek taneční zábavy zmizel. V jeho skle už se odrážela jen shrbená postava nešťastné princezny, stojící na drahém koberečku a smáčející své krásné dlouhé šaty chladnými slzami.
Jakmile spatřila sebe samu, prudce se otočila, před očima stále vidinu dokonale šťastné Heart.
"Veličenstvo?" proneslo do ticha zrcadlo, v obavách o majitelčin stav.
Princezna přešla zpátky k oknu, stále k sobě tisknouc svůj polštářek a nechávala si po tvářích kanout slané potůčky, které - jak doufala - zanikaly v proužcích deště stékajících po okenici. Bolest v jejím srdci těšil snad jen pocit sestřiny radosti ze života. Poslední myšlenku soustředila právě na ni a svou omluvu.
"Víš, drahé zrcadlo, dřív jsem si myslela, že rozum je hlavní předpoklad k tomu, aby byl člověk šťastný. Ale dnes jsem pochopila, že tomu tak není. Není to rozum, který za nás dělá velká životní rozhodnutí. Jsou to naše srdce."
Neslyšně usedla zpátky do křesla a naposledy se oddala svým myšlenkám.
Komorné nazítří opustily hrad společně se zbytkem rádců a princeznu Mind už nikdy nikdo neviděl. Možná jen z lítosti nad jejím osudem se povídá, že stále sedí zavřená ve své světničce ve věži a čeká na vysvobození.
Ani mladičká Heart na svou sestru nezapomněla. Myslela na ni dnem i nocí, přestože jejich zámek brzy ověnčily vlajky a jeho chodbami se rozlehl zvonivý dětský smích.
Ale to už je úplně jiná pohádka..
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adush Adush | Web | 7. února 2013 v 11:23 | Reagovat

Moc hezký :)

2 Ænag Ænag | E-mail | Web | 11. února 2013 v 21:00 | Reagovat

'To byla překrásná pohádka, bude zítra večer další?' zeptala se holčička zachumlaná v teplé peřině.
Krásně napsané, jako vždy, číší z ní ten půvabný pohádkový dech,  který činí pohádky pohádkami:) Jména jsi opravdu vybrala vhodně - takové nomen - omen.
Nevím, jak bych Tě vychválila, když se tak dívám zpětně stojí to za prt... Doufám, že Ti bude stačit - zase jsem zhltla mistrovské dílo s Tvojí přenádherné a dokonalé tvorby, která svými poučkami o světě, vždy trochu zvedne náladu;)
Annu Kareninu jsem nečetla, ale někdy se na ten tlustý spis v naší knihovně také chystám, stejně se mu asi také nevyhnu:) Film jsem neviděla a asi ani neuvidím, nějak mě to neláká...
Tak mě napadá, když se tak nad sebou zamýšlím, někdy si připadám jako Mind, jsem sama, sama řeším svoje problémy a ty, co mi chtějí pomoct odmítám... Závidím ostatním jejich odvázanost, ale nechtěla a nedokázala bych taková být...:) Jednou jsem se o samotě, kterou jsem prožívala/prožívám chtěla napsat básničku - začala jsem takhle - 'Chci být sám a samoty se bojím' - dál jsem to nějak nedopsala, ale i tak si myslím, že jsem to docela vystihla X)
P.S. Žádný stres, mi klidně počkáme... protože ono to bude stát zato;)
P.P.S. ...Fullmetal Alchemist... proč? člověk se nemůže ani kloudně vyspat:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama