~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD ║ Kapitola 18. 2/2

18. listopadu 2012 v 16:42 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Druhá polovina, opět suchá okecávačka.. příště už by konečně mohla následovat nějaká akčnější část. :)



Moc Úplňku - Část 2.

Vzpomínám si, že ten večer měl být úplněk. Úplně obyčejný úplněk jako každý jiný. Ale atmosféra vesničky Strážců se čímsi změnila. Vzduch se plnil napjatým očekáváním, v chování všech obyvatel převládala vyrovnaná slavnostní nálada. Dokonce i Tiamät se zastavila ve své zběsilé honičce za Demöthim (poslední dobou si ti dva lezli na nervy čím dál víc) a dopřála si Yokiin skvělý koláč. Jako by ten den byl něčím významný, něčím, o čem jako obvykle věděli všichni kromě mě.
"Co se děje, Yoki?"
Seděla jsem v tureckém sedu na dřevěné lavici v Yokině srubu a zaraženě si měřila misku s horkými malinami, kterou se mi hostitelka už poněkolikáté pokusila vnutit. V případě Yoki to nebylo nic divného. Ale i ona zářila víc než jindy. Pokud to vůbec jde.
"Copak, ty nemáš hlad?" Po tváři se jí mihla nepatrná vráska. V zápětí po mně však vrhla takovým úsměvem, až mi zacukalo v koutcích úst. "Klidně si vezmi kolik chceš, potřebuješ mít sílu. Dnes je Den Úplňku."
Pro Strážce byl měšíc v úplňku posvátný, údajně z něho čerpali sílu. Nikdy jsem se ale nedozvěděla, co vlastně pro ně doopravdy znamená. Už jsem tady nějaký ten měsíc byla a ještě se takhle nikdo nechoval.
"Den Úplňku? Myslím, že se o něm zmiňovala Tiamät." vzpomněla jsem si na ranní procházku s mou "trenérkou". "Je to moc důležité?"
Yoki s tajnůstkářským mlčením přetančila místnost k oknu, aby mohla zkontrolovat Kyru hrající si poblíž Jezera.
Během týdnů mého výcviku Elledärova smečka podle plánu opustila mýtinu podél Řeky a stáhla se hlouběji do lesa, k Měsíčnímu jezeru. Nebylo to tu tak velké a prostorné, jen malý dobře maskovaný palouk uprostřed lesa. Materiálu pro stavbu provizorních srubů se našlo žalostně málo, člověk by zaplakal. Ale Lyconyjští i z toho "žalostného mála" dokázali vykouzlit krásné malinké sympatické chaloupky, které byste nejspíš na první pohled přehlédli. Za pomoci Isi totiž téměř okamžitě porostly mechem a kroutícím se břečťanem, takže z dálky působily spíš jako zapomenuté kopečky starého dřeva, schované ve stínu Hory. I ta se jmenovala Měsíční, táhla se podél břehu a zhlížela se ve vodní hladině jako pravá lesní královna. Mocná a neústupná, částečně nás chránila před nebezpečím.
Po tom přepadení na Říční mýtině se všichni chovali mnohem ostražitěji než předtím, zpřísnil se režim nočních hlídek i zahlazování stop. Nikomu tahle opatření ale moc problémů nedělala. Zdálo se, že Strážci jsou na podobné podmínky zvyklí. Nevěděla jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Srdce mi sžíral strašný pocit při pomyšlení, kolik toho kvůli lidem musí vytrpět, aby vůbec přežili.
"Dnes už tolik ne." Yoki konečně odvrátila pohled od skotačícího děvčátka, aby mi mohla poskytnout dostatečné vysvětlení. "Ale v dřívějších dobách, kdy jsme ještě byli součástmi lidských duší, byla noc úplňku důležitá. V tu dobu jsou totiž lidé mimořádně zranitelní a snadno se nechají pohltit zlem. Proto musejí být Strážci opatrnější a chránit své Opatrovníky s mnohem větším nasazením. Nesmí dopustit, aby jejich duše propadla temnotě. A proto, když je měsíc v úplňku, získávají mnohem větší sílu než normálně. Často pak sami sestupují na Zem, aby mohli bojovat, pokud bude třeba."
"Větší moc? Sestupují na Zem? Co to znamená?" nechápala jsem. Culíkatá dívka se však na mě jen zářivě pousmála a s upřímnýma očima zahleděnýma do dálky odvětila: "Zvedá se západní vítr. Přinese s sebou nezvané hosty. Měli bychom být připravení."
•••

Yokinu předpověď jsem nebrala příliš vážně, ačkoliv se dost často ve svých proroctvích nemýlila. Přestože k večeru od západu opravdu začal vát mrazivý vánek, vše nasvědčovalo tomu, že se nic zvláštního nepřihodí. Žádní další nezvaní hosté, žadná další překvapení.. jen krásný jarní večer s oblohou plnou hvězd a obrovským měsícem uvelebeném na špičce Měsíční hory.
Nic se nestalo.. jenom já byla nezodpovědná, protože jsem ten velký soumrak málem zaspala. Celé tělo mě bolelo z neustálého trénování (já vím, Tiamät jsem si možná získala ale to ještě neznamenalo, že mě hned začne šetřit) a tak jsem to odpoledne rezignovala a usnula po několikanásobném pokusu o úklid. Vzbudily mne až tiché krůčky, čísi jemný hlásek linoucí se noční tmou.
Byla to Isi.
"Omlouvám se, že tě budím v tuhle hodinu, Lisselotte. Klidně spi dál, jestli chceš." Zahanbeně si začala pohrávat s konečky vlasů. Ve vteřině jsem seděla na dřevěné posteli, dokonale probuzená.
"Ale to vůbec ne! Já jen - !"
"Chápu, máš to teď těžké." pousmála se a z jejího soucitného výrazu se dalo s určitostí poznat, na co naráží. "Můžeš odpočívat dál. Ale mám ti vzkázat, že tohle bys měla vidět."
Kdo by po podobném vzkazu mohl znovu usnout? Promnula jsem si oči, vklouzla do bot, hodila přes sebe plášť a po boku té modrooké tmavovlásky vyšla vstříc úplňkové noci.
Nevím už přesně, jak to tenkrát bylo. Pamatuju si hlavně obrovské zklamání, které mi sevřelo srdce při prvním pohledu na Jezero. Zklamání, když očekáváte něco senzačního a nakonec zjistíte, že nic takového neexistuje. V tu chvíli si nadáváte do idiotů, štve vás, jak ste byli neskutečně naivní a hloupí.. ano, něco takového jsem zpořátku cítila.
Palouk pod Měsíční horou vypadal naprosto normálně, bez žádných speciálních efektů, jak tomu bylo v mých představách. Žádná oslepující měsíční záře, žádní Strážci obklopení jejím závojem. Nic takového.
Tiše jsem následovala Isi blíž ke břehu, oči zavrtané do vysoké trávy pod sebou. Nejspíš si všimla mého zkroušeného výrazu, protože po pár minutách náhle zastavila, přelétnuvši rentgenovým pohledem celou louku.
"Nebuď tak smutná z toho, že nic nevidíš, Lisselotte." usmála se lehounce. "Nejsi jediná. V Den Úplňku potřebují Strážci více síly, aby mohli čelit zlu. Proto se ten večer zjevují ve své pravé podobě, té, která je jim vlastní. V takovém případě jsme mocnější než jindy. Ale to už přece víš."
"Každý Strážce má svou vlastní zvířecí podobu, která většinou vyjadřuje hlavní vlastnosti jeho Opatrovníka." Ano, o tom už mluvil Elledär. Vysvětloval, že Zaklínači, co nás přepadli, prolomili obranu. Proto se Strážcům vrátili původní znaky. Od té doby je tohle první úplněk. To je důvod, proč se všichni chovali tak divně? Protože bylo zlomeno některé z ochranných "kouzel", Strážci už nedokážou skrývat svou vlastní podobu. O každém úplňku zmizí, přestanou být lidmi. Jinými slovy, o úplňku nefunguje lukumonské prokletí. To je dobře.. nebo ne?
Semkla jsem pevně oční víčka a znovu je otevřela v chabé naději, že tím roztrhnu tu neproniknutelnou látku, která mi zakrývala oči jako při hře na babu a bránila tak ve výhledu. Ani to ale nepomohlo.
"Nic nevidím." postěžovala jsem si. Přepadl mne soucit ke všem slepým lidem, ke všem, kterým v pohledu na svět brání ten otravný šedý šátek. Ať jsem mrkala jak chtěla, nemohla jsem skrz něj prohlédnout.
Isi mi opatrně stiskla ruku a naklonila hlavu k nebi, aby na ni dopadl proužek měsíčního světla. "Mnoho lidí to nedokáže. Ale když se budeš pořádně dívat, možná zahlédneš věci, které nikdo jiný nevidí."
Ta věta se mi zaryla do srdce jako Tiamätina dýka do stromu při každodenním tréninku. Někde už jsem ji slyšela.. ale kde? Proč mám tak děravou paměť? Co se to se mnou děje? Myslela jsem, že o sobě vím všechno. Přitom je spousta věcí, které si nemůžu vybavit. Spousta věcí, které nevím..
Znovu jsem zavřela oči, zoufalá sama nad sebou a donutila se dokonale koncetrovat.
"Buď silná, má malá krásná Lisselotte. Nenech své srdce ovládnout tmou. Nesuď druhé podle ostatních. Pamatuj, že když se budeš pořádně dívat, možná zahlédneš věci, které nikdo jiný nevidí. Nezapomeň na to."
Ten hlas v mé hlavě.. znala jsem ho! Ten hluboký, laskavý hlas.. mohl to být..?
Myšlenky mi přetrhl pohled na mlhu tančící nad jezerní hladinou. Odvážila jsem se znovu podívat. Tentokrát jsem se cítila lehčí, klidnější, jako bych právě někomu předala babu i se šátkem. Odhodila jsem za sebe hradbu, která mi stála v rozhledu. A v důsledku toho můj tep vyletěl do nebeských výšin.
Mlha se totiž zhmotnila do nejpodivnějších tvarů, až po chvíli jsem v nich začala rozeznávat zvířata. Přízračná průhledná zvířata, obklopená svitem měsíce.
Nejblíž k nám si v rákosí hrál čiperný králíček, vesele poskakoval nad vodní hladinou a sem tam hodil i nějaký ten kotrmelec. Nad ním se ochranitelsky tyčilo druhé zvíře - vysoký sněhobílý kůň s ozdobným pásem kolem krku, roztržitě stříhal ušima, jako by se i on chtěl pustit do hry.. Kyra a Yoki.
O kousek dál se krčila ve stínu Hory další skupinka. Liška a majestátní rys, nad jehož hlavou se vznášelo jakési podivné zvíře s křídly. Netopýr. Lišák se všemožně pokoušel zaujmout pozornost kamarádů, ani jeden však nejevil žádné známky zaujetí. Proto huňáč své pokusy vzdal, ladně se otočil a rozběhl se napříč Jezerem. Což je dost zvláštní přirovnání, protože vlastně neběžel, ale vznášel se nad hladinou.
Lišák téměř okamžitě zamířil k místu, kde se v měsíčním stínu vypínal do výšky obrovský šupinatý tvor s roztaženými křídly. Drak. Jak jsem ho mohla přehlédnout? Cenil své ostré přední zuby na někoho pod sebou - později jsem toho tvora identifikovala jako obyčejného psa - takového, kterého ještě dnes používají pastýři ke shánění ovcí. Pobíhal kolem draka jako šílenec, skákal a štěkal, jako opravdový pes, co po dlouhé době vidí svého pána. Všimla jsem si, že má kolem pravé přední nohy trojici kovových náramků. Že jsem si to hned nemyslela? Demöthi. Lišák se později interpretoval jako Siwili - čestný parťák výše zmíněného psa. Rys s netopýrem mi chvíli dělali problém. Až později se ukázalo, že je to Imnu s Ithäkim.
Daleko, téměř na opačném konci Jezera, ležel na velkém balvanu třetí exemplář psovitých šelem. Tenhle byl ale mnohem menší, i na dálku mu z očí sálala podlost. Na rozdíl od Demöthiho měl packu obvázanou šátkem. Vedle něj se na kameni vyhříval had se složitou smyčkou na zádech. Kojot a had. Shiriki a Chu'si.
Poslední - Isin společník Hok'ee - se schovával v koruně vykotlaného stromu, nebezpečně nakloněného nad Jezerem. Jeho silueta se odrážela ve vodě, působil tak na mě ještě kouzelněji než Tiamät. Jeho podobou byl tygr. Bílý tygr.
"To je úžasné.." vybreptla jsem ztěžka a chtěla se o svůj zážitek podělit s Isi. Ale ani ona už tam nestála. Místo ní se mi po boku objevila překrásná stříbrná laň s hlubokýma láskyplnýma očima, natahovala svou hlavu k mé pravé ruce. A já věděla, že jsem právě objevila pravé kouzlo Strážců duší.
"Už víš, proč se tohle všechno děje, Liss?" ozval se mi v uších Isin hlas. "Z nějakého důvodu jsi jiná než ostatní. Můžeš v hlavě slyšet naše hlasy, naše pocity i vidět naši pravou podobu. Už je to dávno, co jsme tu měli člověka, jako jsi ty."
"Ale proč jsem taková?" pípla jsem přiškrceně. "Proč zrovna já?" Ano, bylo svělé zjistit, že mám nějakou zvláštní schopnost. Bylo skvělé vidět Strážce. Ale.. já to přece nepotřebovala. Neprosila jsem se o to, abych měla takovéhle problémy. Chtěla jsem jen znovu vidět svého bratra.. Chtěla jsem moc?
"Není to něco, co může člověk zdědit nebo jen tak získat." poučila mě laň. "Je to velmi vzácné. Někdo ti nejspíš z vlastní vůle předal část svých schopností a ty o tom nevíš. Právě jsi dokázala, že je umíš ovládat. Důkazem je to, že mě teď vidíš."
Nevím proč, připadala jsem si, jako by mě právě někdo zradil. "Ale kdo to udělal? A proč?"
"Nevím, kdo to mohl být. Ale nejspíš k tomu měl důvod. Podle něj dokážeš velké věci."
"Ale já nechci konat "velké věci". Vždyť při tréninku nejsem schopná ani škrábnout Tiamät." Copak se proti mně všichni spikli? "Chci jen zachránit Aleca. A pomoct vám. To jsou jediné cíle, za kterými jdu. Víc nepotřebuju."
Laň pobaveně pohodila hlavou. "Chápu tě, Lisselotte. Je tvoje věc, jaký život si zvolíš. Mnozí lidé by tvé nadání zneužili a nechali se zaslepit vidinou, že tím mohou změnit svět. Ale ty přesto zůstáváš u svých cílů.. možná už začínám chápat, proč na tobě Elledärovi tolik záleží. Jsi zajímavý člověk, Liss. A pokud jsi se rozhodla pomoci nám, budeme stát za tebou, ať se rozhodneš jakkoli."
"Počkat." Prudce jsem sebou trhla. Zapomněla jsem.. na Elledära! Mé oči rychle přelétly Jezero, snažila jsem se najít další neznámou němou tvář. Jenže nikdo se neobjevil, nikdo neodpověděl mému telepatickému volání. "Kde je vlastně Elledär?"
Isi sklopila uši, ucítila jsem, jak se její radost změnila v smutek. Ukázala čumákem k hloučku smrků opodál. "Elledär.. je zvláštní případ."
Zamžourala jsem směrem, kterým ukazovala. Tam, zamaskovaný mezi kmeny stromů, stál velký černý pes s žlutýma svítícíma očima. Huňatá tmavá srst mu trčela do všech stran, tlapy s nebezpečnými drápy zarýval do měkkého lesního porostu. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Vypadal tak zuboženě a opuštěně, jako tehdy, kdy jsem ho viděla poprvé. Zůstala mu podoba Smrtonoše.
"Proč on.. nezměnil se." špitla jsem.
Laň neodpověděla. Dál hleděla do prázdna, jako by sama nevěděla, jak to má vysvětlit. Znamená to, že je to trest? Provedl snad Ell něco špatného, že na sebe nemůže vzít svou pravou podobu? Proč ten kluk musí být pořád tak uzavřený? Co se mu vlastně doopravdy stalo?
"Isi, řekni, kdo je Elledärův Opatrovník?" Netuším, proč mě ta otázka napadla. Ale už delší dobu jsem měla špatné tušení, že právě odpověď na ni hraje v téhle zamotané hře docela důležitou roli. Isi mi to potvrdila táhlým mlčením. Nejdřív prozíravě zkontrolovala, jestli náš rozhovor nikdo neposlouchá. Pak se zhluboka nadechla.
"Jeden z Lukumonských králů. Pán Punitie a vládce Rodihënské říše."


** Přehled Strážců a jejich zvířecích podob:
Yoki - kůň
Tiamät - drak
Kyra - králík
Imnu - rys
Chu'si - had
Isi - laň

Elledär - ???
Demöthi - ovčácký pes
Ithäki - netopýr
Shiriki - kojot
Hok'ee - bílý tygr
Siwili - liška
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 18. listopadu 2012 v 17:35 | Reagovat

Okecávačka?...no já raději dodám - DOST POVEDENÁ OKECÁVAČKA! :D už ti to říkám asi po sto padesáté, takže doufám, že to už nezní otravně, ale opravdu moc se mi líbí tvůj styl psaní! Popisy děje, vykreslování charakterů jednotlivých postav! no já opět smekám! :)
Ten konec, Ëlledar...přiznávám, že mě to dost zaskočilo!
Nemůžu popsat to, jak s těším na pokračování!!!

2 Ænag Ænag | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 20:30 | Reagovat

Samozřejmě, že mi to nevadí...
Proto bych chtěla i já si Tebe přidat - Copak by si chtěla na diplomek?
(Promiň, že jsem ještě nedočetla SD, ale já to nějak nestíhám:))

3 Erin Erin | E-mail | Web | 20. listopadu 2012 v 16:35 | Reagovat

Slovo okecávačka mi k téhle kapitole nejde, vlastně k žádné z tvých kapitoly, protože ač si ty myslíš, že to není zajímavé, nebo by to mohlo být nudné, tak... není. Rozhodně není. V každé kapitole nemůže být strhující akce, to podle mě není v silách autora. A když není akce, musejí to být klidnější části, no ne? :) Podle mě bys dokázala popsat i let mouchy tak, že by na to nikdo nezapomněl, že by to bylo poutavé a čtivé. Přesně jako tahle kapitola :) Ráda říkám, že je mnoho otázek a skoro žádná odpověď. Ty takticky poodhaluješ po kousíčkách tolik z tajemství a přitom přidáváš další, jako Ell. Je mi ho celkem líto, ale jeho výjimečnost je zase úžasná, stejně jako Liss a její charakter. Kdybych si měla vybírat, chtěla bych být mixnutá z půlky Liss, z půlky jedna postava z Úsvitu od C.V.O.K. :) Moc se mi to líbí, jsem ráda, že píšeš =)

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 17:02 | Reagovat

Děkuji, že stav času chápeš:)
(Diplomek už je hotov, tak snad se bude líbit):)

5 Lauren Lauren | Web | 25. prosince 2012 v 22:19 | Reagovat

[1]: Děkuju! V tom případě tě ohledně Elledära ještě pár překvapení čeká.. :)

[3]: Moc díky. Nevím, jak bych dopadla s popisem letu mouchy.. :D Jsem ráda, že se to líbí. Já si spíš začínám myslet, že to s tím množstvím otázek a žádnou odpovědí začínám trochu přehánět.. ale v SD už se začínám dostávat do stádila, kde se bude poodhalovat čím dál víc. Snas se někam v blízké době dostaneme. :) Mně je Elledära hrozně líto, odnesl to snad nejvíc než kterákoli jiná postava ze SD. A to je co říct. Brzy se ta jeho "vyjímečnost" potvrdí.
Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama