~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD ║ Kapitola 18. 1/2

4. listopadu 2012 v 11:23 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Ahoj všem! Ne, ještě stále jsem to nezabalila. A ani se k tomu v blízké době nechystám. :) Vím, že jsem slibovala prázdninovou aktivitu, ale než se člověk stačí vzpamatovat, tak utečou jako voda. Stydím se a moc děkuji všem, kteří si sem našli cestu i přes velkou stávku a zanechali krásný motivující komentář. Děkuju! :)
A jako chabou omluvu přidávám další kousek ze SD, kteří momentálně už delší dobu stojí na mrtvém bodě a ne a ne se pohnout.. Snad se bude aspoň trochu líbit. :)
PS1: V předchozí části jsme skončili u zahájení tréninku s Tiamät, pokud se nepletu.
PS2: Tady by už vám měl začít být Ell podezřelý..



Kapitola 18. - Moc Úplňku 1/2

"Musím uznat, že projednou se Elledär nespletl. Vážně jsi mrštná jako lasička. Ale to ti v boji stačit nebude. - Sakra, dívej se kam šlapeš, děvče! - Ty tedy říkáš, že chceš zachránit bratra? A zároveň nás vysvobodit? To je dost chvályhodný způsob myšlení. Ale abys mohla bezpečně ovládat mysl, musíš se nejdřív naučit ovládat tělo.* To si zapamatuj."
Trénink s Tiamät byl zahájen následujícího dne za úsvitu. Zpočátku jsem svého unáhleného rozhodnutí litovala, protože ta zelenooká holka vážně nebrala ohled vůbec na nic. Spadla jsi? Nezájem. Je ti něco? Nezájem. Svým způsobem mi ale bojový režim příliš nevadil - co je nějaký hloupý trénink proti pobytu v zajateckém táboře? Navíc mi to připomnělo staré časy. Přestože lidé v naší vesnici žili mírumilovně po mnoho let, bránit jsme se uměli velice dobře. Meče z machaërských kováren jsou ještě dnes považovány za jednu z nejúčinnějších zbraní v celém Rodihënu. Ne že bych se snad jako malá učila bojovat. Machaëra nebyla žádná továrna na profesionální vojáky. Základní výcvik obrany vesnice absolvovali jen plnoletí. My, děti, jsme se jen sem tam učili střílet z praku a podobné lotroviny, které by se nám v případě nouze mohly hodit.
Nebudu lhát, trénink byl peklo. Ale po roce stráveném v krutých podmínkách na Severu mi vlastně všechno bylo úplně putna. Tak jsem se zase nestihla vyhnout útoku a zahučela do bláta. O co jde. Zvednu se a bojuju dál. Protože jinak Aleca neochráním.
Možná se mi to jenom zdálo, ale postupem času Tiamät povolila. Stejně jako sníh na začátku právě nastávajícího jara, i ona pomalu roztávala. Podezřívala jsem Elledära, že mě k ní přidělil schválně. Aby prolomil tu obrovskou ledovou kru mezi námi. Těžko říct. Zjistila jsem, že Ell nerad říká své myšlenkové pochody nahlas a rád se pouští do práce, aniž by někomu cokoliv vysvětloval.
Zvláštní. Nikdy bych nevěřila, že můžu začít mít ráda člověka, jako je Tiamät. Vždycky byla tak nepřístupná, měla jsem pocit, že jakmile udělám hloupost, pošle na mě všechny zbraně, co má zrovna po ruce. Neměla mě ráda a já to respektovala. Jenže jak se zdálo, i Strážci mohou změnit svůj názor.
Jasně, nebylo to hned. Přátelství si nikdy nevybudujete ze dne na den. Musela jsem si nejdřív pořádně natlouct, aby mi jednoho mrazivého večera mohla konečně podat ruku a zvednout mě. Snad ze soucitu, snad z toho, že ji mé zapálené odhodlání zaujalo. Ale ta všudypřítomná vražedná jiskřička v jejích očích náhle pomaloučku pohasínala jako ohínek v prudkém zimním vichru. Začínala mi věřit. A já jí taky.
K mému programu samozřejmě patřily i občasné návštěvy Elledära. Gentlemansky mě ve výcviku šetřil víc než jeho sestra, ale to nic neměnilo na faktu, že mi lhal.
"Slíbil jsi, že všechno vysvětlíš." uhodila jsem na něj při jednom z odpoledních cvičení v lese. "Proč jsi mě tehdy nenechal v Cauldronu? Proč jsi mě přivedl sem?"
"Liss, řekl jsem ti o pravé podstatě přívěsku, který jsi našla. Copak to nestačí?"
"Ani v nejmenším." Skokem jsem se vyhnula jeho ráně, paty zaryté do ztvrdlé země. "Nechci pohádky. Chci pravdu."
Zarazil se. Na tak ostré reakce u mě nebyl zvyklý.
"Nevěříš mi?"
"Ne."
"Chápu. Dokážeš teda uvěřit aspoň tomu, co ti právě řeknu?"
Zaváhala jsem. Teprve když vážně pozvedl obočí, můj mozek se probral z úvah plných nejistoty a zvědavost za mne kývla hlavou.
"Dobře." sehnul se, aby do písku hrotem klacku načmáral přibližnou mapku Rodihënské říše. "Doufám, že si pamatuješ na to, jak nás Lukumonští donutili chodit po světě v podobě lidí, abychom jim byli stále nablízku. To byl jejich původní záměr. Ale za vším, co lidé dělají, se skrývá vedlejší důvod. Během let, co jsme věrně sloužili králům, začaly Rodihën napadat sousedící země. Taernis, Elyurien, Carnea... Nájezdy byly čím dál častější a vojáci by hranice neubránili, kdyby zaútočili všichni najednou. Proto se Strážci duší rozdělili do skupin a na královský rozkaz byli vysláni do různých částí země, aby tam pomohli udržet mír. V té době jsme byli relativně svobodní, kromě Amuletů nad námi Opatrovníci neměli žádnou zvláštní moc. Po zklidnění situace jsme hodně cestovali. A zakládali vesnice."
Udělal prudký nečekaný výpad, musela jsem sebou hodit o zem, abych se mu vyhla. Ell zůstal stát nade mnou, zbraň v podobě klacku neškodně skloněnou k zemi.
"Přidělili mě do stejné skupiny, kde byla Tiamät, Demöthi a další, které už znáš. Poslali nás na Západ, k hranicím s Taernis. Už tenkrát bylo tohle území jedno z nejmírumilovnějších a nejkrásnějších široko daleko. Lidí tu žila slabá hrstka, všude jen lesy, louky a šumějící potůčky. Naše skupina se usadila poblíž správcovského hradu s názvem Ünguis. A protože jsme se do toho místa zamilovali, nechali jsme na něm vybudovat novou vesničku a pojmenovali ji naší rodnou řečí - Machaëra."
Tohle byla účinnější podpásovka než cokoliv jiného, co na mě dneska zkusil.
"To vy jste-?" pípla jsem oněměle. V machaërské kronice jsem kdysi četla, že vesnici založil nějaký silný kmen, který spojil dohromady několik větších usedlostí. Jenže fakt, že to nebyl žádný obyčejný kmen, ale Strážci duší..
"Jo." pokračoval. "Jak víš, podobných vesnic je v Říši víc. Například Canistreis, nebo osada v Metallumském údolí. Ty založily jiné smečky. V případě Canistreis to byl Kotori. Pamatuješ si ho? Narazili jsme na něj při cestě sem."
Před očima se mi vybavil obraz obrovského hnědého psa a jeho druhů, co na nás zlověstně cenily zuby. Otřásla jsem se.
"To proto ty vesnice.."
".. odstranili z mapy. Nicméně není to pravý důvod toho, proč jsem tě zachránil." zpytavě po mně střelil očima. "Spíš jeden z mnoha. Neřekl jsem ti to, ale kdyby ses jen tak toulala po světě s lyconyjským Amuletem v kapse, hrozilo by ti nebezpečí. Kdyby to zjistili, zabili by tě. A pokud by se jediný zbylý přívěsek dostal zpátky do rukou mého Opatrovníka... Lukumoni by definitivně vyhubili celý náš rod."
Doufala jsem, že se mi nekouří z uší, jak se mi to v hlavě přerovnávalo. Cítila jsem, že mluví pravdu. Ale bylo až k neuvěření, jak je to velká shoda náhod. Můj domov založí nějaký Elledär a já jednoho dne jakýmsi nedopatřením naleznu v zajetí jeho Amulet. Že bych začala věřit na osud?
"Chceš tím říct, že kdybys mi tenkrát nepomohl.."
"..umřela bys. Strážci by byli povražděni a životy dalších nevinných lidí by zůstaly ušetřeny. Můžeš to udělat prakticky kdykoliv. Sebrat se a odejít, vzdát se královskému dvoru a zachránit tak zbytek Rodihënské říše. Není to osud, Liss, i když ti to tak možná připadá. Jsi dobrý člověk, který má předurčený dlouhý a šťastný život. Ale i dobrým lidem se stávají špatné věci."
"Říkáš to, jako bys mě naváděl, abych to udělala." podotkla jsem zmateně. Z nějakých nevysvětlitelných důvodů se pousmál.
"Nenavádím, jenom konstatuju. Samozřejmě bych tě jen tak nenechal jít. Vím, kolik životů bych tím ušetřil. Ale nemůžu jen tak nechat pozabíjet všechny, které mám rád. Obětoval bych se sám, kdybych mohl. Ale vyměnit za mír své vlastní lidi.. Vím, že to zní sobecky, ale nemůžu to udělat."
Zůstala jsem ležet na zemi, snažila se vstřebat nové informace. Proč mi tohle všechno říká až teď? Proč jsem já vždycky ta poslední, komu se něco vysvětluje? Kdybych to věděla od začátku, co bych udělala? Co bych udělala nebýt jeho? Nejspíš to, co právě řekl. Strážci by zmizeli z povrchu zemského. A jen kvůli mně.
"Je silný?" byla má jediná reakce po táhlých pěti minutách mlčení.
"Hm?"
"Tvůj Opatrovník. Je silný?"
Narovnal se. Uhlově černé vlasy mu spadly do očí, takže jsem mu pořádně neviděla do obličeje.
"Jo. To je."
Chystá se konec světa. Člověk jako Elledär právě přizanal, že je někdo silný. To se mi vůbec nelíbilo.
"A přesto chceš najít způsob, jak se mu postavit a zachránit svou sestru a další?"
"Jo."
"I když proti němu možná nemáme šanci?"
"Přesně tak."
"Nejsi takový, za jakého jsem tě měla."
Zadrhnul se uprostřed příprav dalšího útoku. Přísahala bych, že jeho věčně pobledlé tváře nabraly načervenalý nádech. Ale jako by si to sám uvědomil, rázem nasadil svůj obvyklý kamenný výraz.
"Jsi zklamaná?" ucedil.
"Jsem naštvaná. Protože mi neříkáš všechno." odpověděla jsem popravdě. "Ale jestli o tom nechceš mluvit, chápu to. Nevím, co se ti stalo, ale pokud si myslíš, že to nemusím vědět, překousnu to. Nic nemění na tom, že jsem se rozhodla být tady. S vámi. Nic nemění na tom, že chci znovu vidět bratra. Nevím, co má všechno tohle znamenat. Ale už nechci jen sedět a čekat."
Ellova ruka se zbraní se mírně zachvěla, musel ji pevně stisknout prsty, aby to zamaskoval. Soustředěně přivřel oči.. a s lehkým úsměvem mi podal ruku.
"Víš, tolik mi někoho připomínáš, Liss. Vy, machaërští, jste úžasní lidé.."
...
Výcvik pokračoval. S příchodem jara začínaly sluneční paprsky opět získávat ztracenou sílu, ranní mrazíky polevovaly. Dál jsem se učila od Tiamät a troufám si říct, že pár základních technik jsem zvládala docela dobře.
Yoki mi zatím dávala lekce filozofie. Bylo to hrozně zajímavé, vždycky mě takové věci fascinovaly.
"Celý lidský život je jako Řeka." vysvětlovala trpělivě, "A její přítoky jsou životy těch, kterých si dotyčný člověk váží nejvíc. Postupem času Řeka zmohutní, stejně jako lidé zesílí a získají nové zkušenosti. Její proud symbolizuje životní energii. Někdy protéká prudkými peřejemi, jindy klidným údolím. Výška hladiny se řídí psychikou člověka. Může se vylít z břehů, nebo naopak úplně vyschnout. Ale pokud budeme silní a dojdeme až na konec své cesty, naše duše se otisknou do duší jiných lidí a v míru opustí tenhle svět, jako se řeka vleje do moře. Voda se pak vypaří a v podobě deště se dostane znovu do země. Je to jeden velký koloběh, každý je jeho součástí. Když se naučíš chápat jeho princip a svou roli v něm, dokážeš velké věci." **
Ano, člověk dokáže velké věci. Ale otázkou je, jestli dobré nebo špatné.
Elledär mi (nepříliš nadšeně) přece jen pověděl něco víc o Alecovi. Prozradil, že je můj bráška společně s několika dalšími dětmi uvězněný v Táboře Čistých duší v nejzápadnějším cípu Rodihënu. Moc jsem to nepochopila, ale údajně jsou prý dětské duše velmi vzácné a mocné. Na rozdíl od těch našich mají větší představivost, jsou "nezkažené", a proto s nimi lze lehce pracovat a ovlivnit jejich vývoj. Jinými slovy - Alec je (prozatím) opravdu v bezpečí, nějakým zázrakem se dostal do tábora "Vyvolených". Jenže pokud brzo nenakopeme zadky těm nahoře, udělají z něj jejich stoupence.
Ell mi sice slíbil, že když budu mermomocí chtít, vydá se tajně zjistit další informace a potvrdit, že je bratříček v pořádku. Ale to mě příliš neuklidnilo. O to jsem se s větší horlivostí vrhla do učení, protože mě znovu začínal dohánět strach. Strach z dalšího selhání. A to si tentokrát nemůžu dovolit.

* "Abys mohl bezpečně ovládat mysl, musíš se nejdřív naučit ovládat tělo." - Tuhle moudrou větu jsem si dovolila vypůjčit od jedné z mých oblíbených postav z Fullmetal Alchemist. Skvělé učitelky Izumi, která i mě naučila spoustu nových věcí. :)
**Opět odkaz na FMA a Koloběh života. I když trochu poupravený, význam zůstává pořád stejný.. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:34 | Reagovat

Wow tak po dlouhe době. sme se dočkali pokračování.. jsem ráda že Alec je prozatím v bezpečí. a Liss může pokračovat.. Jen škoda, že liss a El není nějaká ta jiskra:D .-( něbo něco romantického:-( no třeba někdy jindy:-) jinak užasná kapitolka

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 4. listopadu 2012 v 15:17 | Reagovat

Heeej, ty žiješ! Najlepšia správa dňa :-)  
Som šťastná že Alec je zatiaľ v bezpečí, to škvrňa mi prirástlo k srdcu už na začiatku a celý čas dúfam, že ho Liss zachráni :)Elledärovo rozprávanie opäť vysvetlilo pár nejasností, no nastavilo nové. Kurňa! Ja chcem pokračovanie! A to čo najskôr! Nemyslím si že práve Ell a Liss by mali skončiť spolu, ale niečo medzi nimi dvoma je, to mi nenporpieš že? Čo Ell tají? No tááák :D
Tiamät má novú "kamarátku"? Jééé :) žeby sa niekomu podarilo prelomiť jej chladnú bariéru?
A tie "citáty" z Fullmetal alchemist... Ja som vedela že mi to neičo pripomína! :D Vysvetlivky som si všimla až na konci :D A ten druhý si veľmi pekne preformulovala ;)

3 Vera Vera | Web | 5. listopadu 2012 v 16:46 | Reagovat

Wo-oou!! Vítej zase zpátky v blogovém světě!! ani nevíš, jak jsem byla šťastná, když jsem se po příchodu na tvoji stránku podívala na obrazovku! SD 18!
Tak proto lukomoni vtrhli do Machaëry! Upřímně přiznám se, že mě to předtím nikdy nenapadlo, dokud jsi to neobjasnila ty! Geniální, jak to celé zapadlo do sebe!
Strašně se mi líbí, jaké používáš názvy! Jak už jména pro postavy tak i pro cokoliv! :)
Doufám, že se  Alecovi nic nestane :) (Jinak si tě najdu za celé spisovatelské podsvětí a osobně tě zaškrtím :D - dělám si srandu, tobě bych neublížila. Kdo by potom psal tak úžasné příběhy? :)

4 Erin Erin | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 11:12 | Reagovat

První, co musím udělat, je, sohlasit s Verou. Tvojí povídkusi lidé pamatují, nejenom proto, že má originální děj, postavy, jejcich charaktery, ale ty názvy všemu dodávají takovou... 'opravdovost'! Ty názvy... vážně poklad těch, kterým čtu povídky. Je to doknalý a já ti to budu furt a furt připomínat! :)
Je fajn, že ty dvě už nemají zájem se zaškrit, to "přátelství" mezi nimi je dobrý nápad! Mít na své straně drsnou bojovnici se určitě vyplatí.
Ell je... svým způsobem zvláštní. Už toho prozradil tolik a přesto o něm člověk moc neví, stále si zachovává jakousi hradbu kolem sebe, a to se mi strašně líbí! :)
Perfektní část kapitoly, jenom doufám, že se to v té druhé polovině nezvrtne v něco... no, já nevím, třeba válku! :D Víš, ty jsi člověk, který podle mě tak nějak klame psaním. Už jsem asi stokrát psala, že na mě tvé psaní působí jakože píšeš od srdce, upřímně, že ti to dělá radost, je to takové milé. My jako čtenáři ti to baštíme, ale přitom se obrátí mince a jsi schopná někoho zranit, i zabít, což je totálně dokonalé! :D Nejenže tím lidem vyrážíš dech, ale člověk tak znejistí, že ho to nutí sledovat blog kvůli další kapitole i několikrát denně... =)

5 Lauren Lauren | Web | 12. listopadu 2012 v 16:50 | Reagovat

[1]: Děkuju. :) Bohužel můžu říct předem - mezi Ellem a Liss nic převratného nečekejte. Je mezi nimi sice nějaké pouto, které se objasní později, protože Ell nechrání Liss jen tak, má pro to své (do jisté míry sobecké) důvody. Ale na Liss už přece za scénou jeden úžasný člověk čeká..
Bohužel, je to i zčásti moje chyba. Neumím totiž psát romantické příběhy. Pokusím se v tomhle ohledu polepšit. :)

[2]: Moc děkuju. :) Vztah Liss a Elledära jsem už trochu objasnila, jsem ráda, že to někdo vidí podobně jako já a tyhle dva by nespároval. Ano, něco mezi nimi je, ale.. já osobně mám přece jen radši Joshe. :) Ona Tiamät snad ještě ukáže, že není tak šílená, jak se na první pohled zdá.
Já, člověk posedlý FMA. Co k tomu dodat.. :D

[3]: Díky! Brzy toho do sebe zapadne ještě mnohem víc. :) S názvy si hraju ráda, podle mě bych si mohla vyhrát víc, ale jsem ráda, že se líbí. O Alecovi jsem, myslím, mluvila už někde na začátku. I když jsem neskutečně morbidní člověk a týrání postav je má specialita, nemám srdce tomu malému prckovi ublížit. Nic se mu nestane, i když to tak možná chvíli vypadat nebude.. :)

[4]: Moc děkuju! I tobě děkuju za pochvalu názvů - vím to a budu Ti děkovat znovu a znovu. :) Právě v tom je největší vtip v přátelství mezi Tiamät a Liss. Obě jsou úplně jiné, ale přece jen mají spolu dost společného. S Elledärem musíte mít trpělivost. On je taková klíčová postava celého příběhu a kdyby všechno vyzradil hned na začátku, SD by ztratili pointu. Těší mě, že se Ti líbí, jako zapřísáhlý Narutofil bych jeho povahu přirovnala k Sasukemu. Svým způsobem se jim oběma stalo něco podobného. Akorát Sasuke to řeší poněkud.. "drastičtějším" způsobem než Elledär. :)
Uáá! Jsem odhalena! :D Podle mě největší legrace ve psaní spočívá právě v nečekaných zvratech. A v "klamání psaním" se vyžívám na nejvyšší míru a nedivila bych se, kdybyste mě za to chtěli ukamenovat. :D Ve válku se to ještě prozatím nezvrtne, jen se vyjasní dalších pár okolností. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama