~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Děláš to špatně

11. listopadu 2012 v 12:04 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Strážci duší se bohužel stále nehýbají, pořád trčím uprostřed kapitoly a nemůžu se dostat ani o píď dál. Vyšla jsem ze cviku.. Jako malou náhražku jsem našla v počítači jednorázovku, která původně měla být poslána do soutěže k Veře, ale nakonec jsem ji nedopsala a dostala se k ní až později. Je to takový malý rozhovor mezi postavou a "spisovatelem". Nevím, snad se to bude někomu líbit. :)
A abych nezapomněla - v hlavní roli Demöthi. :D



"Děláš to špatně." poučoval už poněkolikáté svou kamarádku vysoký světlovlasý mladík. Nastal prosinec, celé město se zahalilo do nadýchané sněhové peřiny. Potůčky i rybníky pokryla tlustá vrstva ledu, dost bezpečná na to, aby ji mohl učit bruslit. Jenže ona se vůbec nesnažila!
"Podívej, není na tom nic složitýho." vysvětloval trpělivě. "Jenom se odpíchneš a - sakra, dívej se přece! - jenom se odpíchneš a jedeš." Na ukázku předvedl elegantní oblouček, za který by se nemusel stydět žádný špičkový krasobruslař. Dívka ho pozorně sledovala, přidržujíce se přitom pevně zrezivělého zábradlí poblíž břehu. Neodvažovala se pohnout ani o píď, měla pocit, že jakmile se pustí, udělá si dlouhý poznávací výlet po ledu až na druhý konec rybníka.
Odpíchneš se a jedeš. Pche. Jemu se to řekne.
"A co asi dělám.." mumlala si pro sebe nabručeně. Dokázala pochopit, že ten chvástající se hokejista neumí zpívat. Tak proč taky ON nedokáže pochopit, že pro ni jsou zimní sporty něco jako pro slepé barvy?
"Začíná být zima. Pojďme domů, Demöthi." pípla vyhýbavě, nedůvěřivě přitom přejížděla pohledem ledovou plochu před sebou, jako by to bylo nějaké nebezpečné zvíře, které ji může každou chvíli pokousat.
"Ani omylem!" odvětil chlapec. Napřáhl se, chytil ji za volnou ruku a táhl k sobě. ,,Okamžitě sem pojď."
"Pusť mě!" vyjekla zděšeně, nohy v jednom ohni, aby udržela balanc.
,,Nepustím. Slíbil jsem ti, že tě to naučím. A nechci, aby můj dokonalý kurz "Bruslete s Demöthim" vyšel vniveč."
,,Pitomče."
,,Ale. Kam se poděl ten 'hodný pan učitel'?"
"Zmlkni. Budu křičet."
"To si zkus."
,,Nech mě, zatraceně! Mám to pod kontrolou!"
,,Fajn."
Ozvalo se tupé prásk!, jak se drobná hnědovláska rozplácla jak široká, tak dlouhá na lesklou vodní hladinu. Zakňučela bolestí, až jí do očí vhrkly slzy a začala si pohoršeně masírovat natlučené koleno.
"Sakra.."
Demöthi, který to tak samozřejmě plánoval, ztěžka potlačil škodolibý smích, lehounce zabrzdil před tou hadrovou panenkou, co se s ním ještě před pár vteřinami chtěla hádat. Nemohl si pomoct, vždycky vypadala tak legračně.
"Lo siento, señorita. Měl jsem pocit, že jste právě říkala něco o kontrole."
Zaskřípala zuby. Ten dlouhán ji neskutečně štval. Jak jenom mohla souhlasit s tím, že s ním půjde ven? Musel ji podplatit kopcem mléčné čokolády, jinak si to nedovedla vysvětlit. Navíc, zrovna on tady řeční o kontrole. Kdyby momentálně neležela na zemi a nekontrolovala by se, už by mu dávno pěstí pomačkala ten jeho andělský úsměv.
Zatímco dívka přemýtala, jak co nejefektivněji poslat kamaráda po zádech na opačný břeh, střapatý mladík ji potěšeně sledoval. Věděl, že se jí to nelíbí. A taky věděl, čím si ji dokáže zase udobřit.
"Víš, v čem je tvůj problém, Lor?" sehnul se a natáhl k hnědovlásce ruku v gentlemanském gestu. "Vždycky všechno vzdáš příliš brzy. Zahodíš to a ani do toho nekousneš, abys ochutnala, jak je to skvělé. To není dobrý."
Natlučená Lorean si nechávala jeho slova doznívat v uších, pohled upřený na rozevřenou dlaň, kterou jí nabízel. Byla překvapená. Jeho způsobem myšlení, tím, jak jsou si podobní. Přes všechny ty provokace a pošťuchování málem zapomněla, že je uvnitř stejný jako ona. Mluvil v hádankách.
"Díky." špitla, šílený vztek rázem ztracený v záplavě vděku. Zvedla paži a nechala si pomoct zpátky na nohy. Teprve teď ji Demöthi sjel starostlivýma zlatavýma očima.
"Jsi v pohodě?"
"Jasně. Magnet na průšvihy jako já musí něco vydržet."
"To je mi jasný, proto nemyslím tohle."
Dívala se všude možně, hlavně ne na něj. Zase ji prokoukl, mizera jeden. Před ostatními mohla hrát statečnou, jak chtěla. Jenomže před ním nikdy nic neschovala. Znal její situaci. Věděl o všem. O jejích cílech, o cestě, kterou si zvolila. A také poznal, kdy ztrácela víru jít dál.
"Je mi fajn. Vážně. Ale možná máš pravdu, Demöthi. Něco dělám špatně. Jenom nemůžu přijít na to, co.."
Chytil ji i za druhou ruku a povzbudivě se usmál.
,,Tak na to přijdeme společně. Zkus udělat pár kroků."
,,Ale to přece není -" Uprostřed věty ji přerušil jeho zdvyžený ukazováček. No, dobře. Co může ztratit? První krůček, druhý krůček, třetí krůček..
Je to zvláštní. Na světě žije něco kolem sedmi miliard lidí. Sedmi miliard duší, z nichž každá je něčím výjimečná. Každá má svá přání a cíle, touží si najít tu svou cestičku v uspěchané řece, jménem Svět. Některým se jejich sny splní, jiní na to teprve čekají. Ale nevzdávají se. Jdou pořád dál, svádějí boje s nebezpečnými peřejemi, jen aby dosáhli svých přání. Takové lidi ona vždy obdivovala. Lidi, kteří neztráceli naději.
Pokoušela se o to už mnohokrát, ale tahle malá mrška jí vždycky v polovině cesty uplavala. Nikdy ji neudržela, pokaždé se zachytila o nějaký veliký kámen a zůstala tam trčet, smutná a osamělá, čekající na to, kdy ji najde nějaký jiný šťastlivec. Lor na to byla zvyklá. Často pochybovala o tom, co vlastně doopravdy chce. Tolik nocí protrucovala, tolik papírů popsala, jenom kvůli zoufalé snaze najít "ho" - ztracené světlo uprostřed temnoty. V řece dávno utopenou naději. I tací existují.
Pak jsou tu ale i lidé, jako ten střapatý pitomeček, co ostatní burcují do zbraně. Ti, kteří nás bez řečí hodí do vody a přikážou: "Plav!" Podají nám ruku, když se topíme, zboří pro nás hráze. A připomínají všem důležité věci. Jako třeba fakt, že lítostí ničeho nedosáhneme. Musíme umět přiznat chybu a přenést se přes ni. Začít znovu. Jít dál. A nebát se udělat první krůček..
.. nebo snad už osmý?
"Padám!" oznámila hnědovláska úlevně, šťastná z toho, co právě dokázala.
"Mám tě." Zabránil jí v dalším pádu Demöthi, zubící se od ucha k uchu takovým způsobem, že by si klidně mohl dát závody s kočkou Šklíbou. "Vidíš, ani to nebolelo. Našla jsi chybu? Pomohl jsem ti?"
"Ano, moc." Pokusila se mu podivínský škleb oplatit a i přes počáteční strach z toho, že má pod sebou příšerné množství vody, mu vysekla krátkou poklonu. "Děkuji vám moc, pane učiteli. Jste úžasný. Kolik budu platit?"
"Ale to vůbec nestojí za řeč, señorita." začal se komicky ošívat. "I když.. pár kapitol navíc o mně a mé vyvolené by neuškodilo."
"Jsi vyděrač."
"To říká ta pravá."
"Nepovídej."
"Jo? Dovol, abych ti připomněl, kdo zabil Jeffa, kdo utíná příběh v té nejnevhodnější chvíli, kdo posílá moje kámoše do smrtelnýho nebezpečí, kdo.."
"Přestaň! Fajn, fajn, fajn, vyhrál jsi! Jsem vyděračka a ve vydírání hodlám pokračovat." Lorean si trucovitě založila ruce v bok. "Jestli mě teď hned neodneseš zpátky na břeh, přísahám Bohu, že ti z tváře smažu ten přitroublej úsměv a proměním tě v homunkula!"
"Ty snad ani nejsi člověk, Lor!" zaúpěl, zděšeně se plácl dlaní do čela. "To nemůžeš prostě říct dík! a nechat to?"
"Nebyl jsi to ty, kdo se tady horlivě hlásil o odměnu?"
Zase ho dostala, intrikánka. Tak nerad prohrával! "Dobře, potom si svoje požadavky nechám na později. Třeba až budu mít plnou kapsu karamelek a ty.." V Demöthiho očích se mihla čirá škodolibost, popadl dívku kolem pasu a s přehnanou lehkostí se jal vyhovět jejímu přání.
"Snažíš se mě podplatit?" obvinila ho Lorean, neskutečně šťastná z toho, že má pod nohama zase pevnou zem. "Děláš to špatně. To na situaci nic nemění. Každý je svého štěstí strůjcem."
Konečně přestal dávat pozor.
Žuch! Ve vteřině přistál v obrovské závěji sněhu na kraji rybníka. To udělala naschvál! Zatraceně!Nerudně se notnou chvíli vyhrabával z té studené peřiny, ale její šťastný pohled ho nakonec obměkčil natolik, že pokus o odplatu přijal.
..
Konečně padla tma, z noční oblohy začaly líně padat sněhové vločky. A večerním tichem prorazil smích mladé dívky, která se sama vracela z obhlídky zamrzlého rybníka. Usmívala se a natahovala ruku do prázdna. Natahovala ji po svém kamarádovi. Kamarádovi, o jehož existenci nevěděl nikdo jiný než ona.
Ano. Nesmíme se bát udělat první krůček. Protože každý z nich nás vede k něčemu velkému..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jednoducho-cvokhaus jednoducho-cvokhaus | Web | 11. listopadu 2012 v 20:22 | Reagovat

Vera mala nejakú súťaž? Čo mi ušlo ? O_o sakra... A prečo poviedka iba "pôvodne mala byť" do súťaže ? Nebola? Veď je fantastická! Koniec koncov to je ale asi všetko kde sa objaví Dem <3 a je to z tvojej dielne... Ja naozaj nechápem čo na Úsvite všedci vidíte! Erin aj Vera aj ty mi tlačíte do hlavy aké to je skvelé a pri tom to v porovnaní s týmto vyznie tak detsky! Neokrôchane neopracovane a bezdejovo... Bohovia, ja vážne neviem ako to robíš že TAK dostaneš čitateľa na lopatky ako mňa teraz. GRANDIÓZNE! ten štýl písania, voľba slov a ich použitie v správnu chvíľu na správnom mieste... Neuveriteľne živé opisy, trefné prehovory postáv... A ten celkový dojem! A POINTA! To hlavne! Hlavná myšlienka diela je nádherná. Metafora rieky a celé to Lorine rozjímanie kde ju využíva a rozvíja ďalej mi prišlo tak krásne, ako keby som čítala nejakú psychologickú knihu. Úžasný nápad, ešte lepšie prevedenie. Opäť si mi raz vyrazila dych a dokázala že ti to myslí viac, ako väčšine. Skladám klobúk a stále sa zamýšľajúc nad tým čo si povedala, teším sa na akekoľvek ďalšie literarne počíňanie. Verím že keďže máš po boku niekoho ako je Demothi tak ten menší blok skoro pominie. Ak nie, my, tvoji verní čitatelia sme ti na pomoci stále ;-)

2 Ænag Ænag | E-mail | Web | 13. listopadu 2012 v 16:53 | Reagovat

Nejdřív se chci omluvit, že jsem stále nedočetla SD, ale snad to pochopíš, že čas se špatně honí...
Neumím psát dlouhé komentáře jako C.V.O.K, ale snad Tě potěší, když řeknu, že se mi to velmi líbilo, hlavně ta filozofická část s nadějí... skoro přesně seděla na mě...:)

3 Vera Vera | Web | 13. listopadu 2012 v 21:42 | Reagovat

já jsem OHROMENÁ!! touto tvou mini-povídkou!! WAU!!! četla jsem úplně přilepená na obrazovku, jak mě to zaujalo! :D Jsem fakt ráda, že sis na moji kdysi dávnou soutěž vzpomněla! A je koneckonců škoda, že jsi tu povídku nedokončila už dříve, ale určitě je lepší později, než nikdy!
kurz "Bruslete s Demöthim"
*drží se za pusu aby nevyprskla smíchem*
povedená hláška! koneckonců Demöthiho jsem si z SD doslova zamilovala! Jeho chování a smysl pro humor :D A ty vaše další rozhovory :D
Jak už psala C.V.O.K (která mimochodem vystihla vš, co bych ti teď chtěla napsat) - Úžasný nápad a ještě lepší provedení!
A ten konec! KRÁSA. Víc než to. Ale jen těžko se mi hledají slova.
"Kamarádovi, o jehož existenci nevěděl nikdo jiný než ona." ten poslední odstavec mě fakticky dostal!

4 Erin Erin | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 12:27 | Reagovat

"Bruslete s Demöthim" --> :'DDD Začala jsem se smát jako pitomá, úžasná hláška! :D

A pak...
Podají nám ruku, když se topíme, zboří pro nás hráze -> Tohle mě položilo na lopatky, ale ne smíchy. Naopak... je to ak krásně napsaný, výstižný, dojemný. Zboří pro nás hráze... to je tak pravdivý, tak oddaný, že si tuhle větu už zapamatuju, ať se děj, co se děj.
Demöthi je kapitola sama o sobě, je úžasnej a mám ho po Liss nejraději ze SD, i když se s Ellem občas pere o čestné druhé místo. Ale těžko určovat, dk oje nejoblíbenější, když ty překvapíš každou postavou, tím, co udělá, řekne. Jsi geniální spisovatelka, to mi nikdo nevyvrátí a Rowlingová by se ti měla klanět =)

5 Alea Alea | E-mail | Web | 10. prosince 2012 v 20:02 | Reagovat

Škoda, že jsi to nestihla poslat, jelikož tahle povídka je naprosto úžasná! Strašně se mi líbí tvůj styl psaní, krásně se to čte, tak lehce...
Nejspíš kvůli tomu začnu i číst SD, jelikož tato povídka se mi nehorázně líbila a jestli je celá kapitolovka stejně dokonalá, tak mě neodtrhnou od monitoru :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama