~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD ║ Kapitola 17.

4. září 2012 v 18:26 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Psychické vydírání pokračuje. V téhle kapitole se bohužel OPĚT nic nového nedzvíme, je to zase jen taková "kulturní vložka" z pohledů postav, na které už brzy narazíme. Omlouvám se, musela jsem to někam nacpat a jinam se to jaksi nevešlo. Vzhledem k tomu, že mám hotovou polovinu následující kapitoly, příště nás už na tutovku Liss zahltí spoustou nových informací. Dneska je to jen jakýsi "bonusový díl". Jsem příšerná. :/

* PS1: Pro přiblížení - o Emily už jsem se kdysi zmiňovala. Vyskytuje se jen kdesi na začátku a Liss na ni v průběhu příběhu celkem často vzpomíná. Je to ta laskavá hnědovláska, které vojáci odvedli přítele. Terence se jmenoval? *stydí se, nepamatuje si ani jména svých vlastních postav*
Taky nevím, jestli si někdo pamatuje na Elsu, protože ta se v SD opravdu jen mihla. Původně měla být kluk, ale nakonec jsem ohledně ní změnila názor. :D Mám pocit, že její "mihnutí" se odehrálo někde kolem 12.kapitoly. Je členkou smečky Strážce jménem Kotori. O něm (a hlavně o Elsu, která dá hodně věcí do pohybu) ještě něco uslyšíme.
*PS2: Mám slabost pro ulítlé zákeřné příběhy, kde nikdy nevíte, co se nakonec vyklube z vedlejších, na první pohled naprosto nepodstatných postav. U hlavního hrdiny je přirozené, když jedná na vlastní pěst, ale já jsem tak slabocitný člověk, že mi ti ostatní přijdou jaksi "odstrčení" (proč jsou asi Malé zločiny psané z pohledů všech pěti postav?). To je důvod, proč si u mě vedlejší postavičky prakticky dělají, co chtějí. A dělají z toho někdy pěkný zmatek. Ale to klubko zmatku se už hodně brzy začne rozmotávat. A SD nahodí zrychlení z nuly na sto.



Kapitola 17. - Bojovník a zajatec

Brzké ráno, kopce poblíž hradu Ungüis. Tajné útočiště těch, kteří přežili utrpení v Machaëře. Klid a ticho, nehne se ani stébélko trávy. Žádné světlo nesvítí, všichni uprchlíci ještě spí. Nezbývá jim nic, než doufat, že jsou v bezpečí.
Náhle se ozvalo zavrzání. Ze dveří jednoho z provizorních domků vyklouzla dívka. Zachumlaná v plášti, s brašnou přes rameno, se vydala směrem ke stájím. Věděla, co má udělat. Musí to udělat.
Potichoučku se prosmýkla kolem kapličky na kraji tábořiště a s bušícím srdcem doklopýtala až k malé, dlouho neupravované stodole. Zapřela se o jedno křídlo starých vrat, které se s nepříjemným zaskřípáním otevřelo a pustilo ji dovnitř.
Ve stáji vládla téměř dokonalá tma, ale ona přesně věděla, podle čeho se orientovat. Párkrát se zhluboka nadechla, aby zklidnila zběsilý tlukot svého srdce. Pak rychle zamířila do malé místnosti napravo, kde se nacházel skromný sklad sedel a uzdeček. Musela jednat hned, než se někdo probudí.
Popadla do náruče své staré jezdecké vybavení (kdysi ježdění milovala) a takto obtěžkaná vyrazila do uličky mezi stáními. Bylo jich několik, rozmístěných po obou stranách stodoly. Bez většího přemýšlení se vydala ke třetím dvířkům vlevo. Koně podřimovali, někteří nejistě stříhali ušima, cítili přítomnost člověka.
"Tiše, Sihu*. To jsem já." uklidňovala spěšně svou plavou klisnu, která před ní polekaně uskočila do strany.
Zvíře zpozornělo, jakmile uslyšelo známý klidný hlas. Natáhlo před sebe krk a přátelsky zafunělo své jezdkyni do obličeje. Dívka ji pohladila po čele.
"Vím, že je brzy, ale potřebuju tvoji pomoc."
Během několika málo minut stála Sihu kompletně nasedlaná a nauzděná v uličce před svým stáním. Hnědovláska ji zrovna pochvalně přejela dlaní po hedvábném krku, vzala ji za otěže, aby s ní mohla vyjít ven.
Šlo to lehce. Možná až příliš..
"Kam jdeš, Emily?"
Leknutím sebou škubla, prudce se otočila za tím hlubokým hlasem.
Ve stínu na druhém konci uličky se schovával postarší muž, se zraněnou pravou rukou pečlivě zpevněnou v šátku. Bedlivě ji sledoval, strhanou tvář zkroucenou do nesouhlasného výrazu.
"Odjíždím. Na Východ." řekla odhodlaně.
"Snad nejsi tak hloupá na to, abys ho šla hledat?" Muž pozvedl obočí.
Emily zaťala dlaň v pěst, až jí prsty zbělely.
"Nemůžu tady jen tak čekat. Nedokážu dál žít s tím, že se to nějak vyřeší beze mě. Chci jít. Musím. Vím, že Terence najdu."
"Přemýšlíš někdy o tom, co říkáš, dítě?" nasadil vážný tón muž. "Terence je ve válce. Všude kolem nás se bojuje. Jediné, co chtějí, je vidět nás mrtvé. Myslíš si, že jedna obyčejná vesnická holka jako ty tohle všechno změní?"
Emily se mu vpíjela do očí, zvedal se v ní vzdor. Poprvé v životě věděla, co musí udělat. A nikdo, ani sám správce, jí to nevymluví.
"Ano, pane Penningtone. Myslím. Věřím, že nic ještě není ztracené. Ještě můžeme získat svou zem zpátky. A je úplně jedno, kdo jsme. O co je náš lid horší, než oni? Nic špatného jsme neudělali. Nesmíme se vzdát. Ještě není konec."
Jim Pennington si zadumaně prohlížel to mladé tvrdohlavé děvče a nechával ozvěnu jejích slov dohrávat ve svých uších. Uvědomil si, jak jsou pro něj důležitá. Tak moc by chtěl své přátele zavést do bezpečí, tak moc by chtěl vědět, kde je jeho syn. Kéž by jednou měl alespoň z poloviny takový rozum jako Emily. Kéž by ho mohl ještě někdy vidět živého. Kéž by..
"Chápu tvé důvody a nebudu ti bránit." promluvil měkce, přešel uličku až k ní. "Ale doufám, že jsi si opravdu jistá tím, co děláš."
"Ano, jsem." ubezpečila ho sebevědomě.
"A také doufám, že si uvědomuješ, jak je to nebezpečné. Už by ses nemusela vrátit živá."
Dlouhé ticho. Nikdo v osmnácti letech nechce dobrovolně zemřít.
"Ano, vím to." přitakala. "Každý čin si žádá oběť. Lidé se rodí a umírají, je to přirozená součást života. A já to přijímám."
Muž překvapeně hleděl na to mladické odhodlání. Nebo nerozvážnost? Těžko říct. Ale vzpomínal si, že kdysi dávno byl taky takový. Úplně stejný paličák, který se hrne do všeho, co mu připadá správné.
Zvedl zdravou paži a položil ji dívce na rameno.
"Potom mi nezbývá nic jiného, než popřát ti hodně štěstí. Kéž tvé činy předčí tvá slova. Nezapomeň na to, kdo jsi. A buď opatrná, Emily Valleyová."
Notnou chvíli si navzájem hleděli do očí.
"Děkuju vám, pane." hlesla tiše a sklopila hlavu. "Sbohem."
Sihu nedočkavě zaklapala kopyty o kamennou podlahu, když se jí Emily vyhoupla na hřbet; rozpustile přitom pohodila hlavou, lidské odhodlání, zavěšené v ranním vzduchu pobízelo její nohy ke skoku.
Hnědovláska pevně sevřela otěže, narovnala se a otočila klisnu k východu ze stáje.
"Vpřed, sestřičko." zašeptala. "Por mëna paí."
S těmito slovy se vyřítily do chladného zimního rána, slunce, slunce už se téměř vyhouplo na obzor. Znamenalo naději pro ty, kteří věřili.
Starý zlomený muž, bývalý správce jedné z nejkrásnějších vesniček na Západě, tam ještě dlouho stál a pozoroval její vzdalující se černou siluetu.
Siluetu silné machaërské ženy, která se nebojí stínu ani smrti.**
•••

"Našli jste ji?"
Ve stínu na úpatí hor se schovávala skupinka velkých černých psů. Po sametově modré noční obloze vyklenuté do nebeských výšin plných hvězd, se převalovaly těžké šedé mraky. Vypadalo to, že co nevidět přijde bouřka. Musejí si pospíšit.
"Ne, jako by se po ní slehla zem." zavrtěl bezmocně hlavou pes úplně na kraji.
Musel prolézt křovím, protože se mu v kožichu zachytily drobné lístky a větvičky. Zdál se neobyčejně vyčerpaný.
"Ta holka dělá pořád jenom problémy." vrčel nabručeně jiný huňáč. "Co si o sobě myslí?"
"Přestaň, Waope." Tmavě hnědý vůdce po něm šlehl přísným pohledem. "Je to spolehlivá hlídačka. Nikdy by se na tak dlouho nevzdálila. Muselo ji po cestě něco zdržet."
Měl o ni strach. Přece jen, byla jediným ženským článkem smečky. A jedna z nejschopnějších stopařek, kterou kdy poznal. To, že se takhle zatoulala, se jí vůbec nepodobalo. Snad se jí nic nestalo. Měl na ni dávat větší pozor.
"Kotori!"
S nadějí vzhlédl. Z malého lesíka u paty hory vyběhl další zrzavý pes. V těsném závěsu za ním se drželi jeho tři druhové. Když se přiblížil, dalo se rozpoznat, že nese v tlamě jakýsi útržek látky.
"Tohle jsme našli ve východní části lesa, kousek od hlídacího stanoviště. V kůře jednoho stromu je čerstvě vypálený znak Punitie. Co si o tom myslíš, Kotori? Nemohli to být oni. Nebo ano?"
Vůdce notnou dobu hleděl na utržený kus rukávu své svěřenkyně a zmocňoval se ho vztek. Proč ji nehlídal? Jestli se s ní něco stane..
"To nevím." promluvil vyhýbavě. "Každopádně bychom se měli mít napozoru. Zajistěte území a buďte opatrní. Uvidíme, jestli ještě něco nenajdeme."
Šestice Smrtonošů odhodlaně zaštěkala a vyrazila plnit rozkazy. Na místě zůstal jen on a znuděný Waope, nezaujatě zahleděný do dálky.
"Zajímavé, že?" podotkl, když poslední pes zmizel v lese. "Zaslechl jsem, že před pár dny někdo přepadl Elledärovu smečku. A teď se nám ztratí nejlepší stopařka. Je to nějak moc náhod najednou, nemyslíš?"
Kotori neodpověděl. Byli to Lukumonští, o tom není pochyb. Vrátili se. Ale o co jim jde tentokrát? Kromě toho, že chtějí jejich smrt? Co je přimělo tak rychle změnit taktiku? A co s tím má proboha společného on a jeho lidi? Jestli konečně objevili, kde se schovává Zrádce, bude všechno brzy ztracené. Plus do toho ještě ta záležitost s Elledärem.. Nevěděl proč, ale měl z toho všeho nepříjemný pocit.
Mlčky natáhl krk k obloze, do čela ho uhodily první kapky deště.
"Doufám, že jsi v pořádku, Elsu.."

*Sihu - v překladu "květina"; Waope - v překladu "lovec"
**Vím, že teď vypadá Joshův taťka dost nezodpovědně, pustit Emily jen tak samotnou do divočiny. To protože machaërští jsou sice malý, ale velmi silný národ, neradi zatahují do svých problémů někoho jiného. Jsou houževnatí a Emily není vyjímkou. Navíc, machaërské ženy jsou velké bojovnice. O čemž se přesvědčíme i v závěru.. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 8. září 2012 v 19:57 | Reagovat

Strašně moc se těším na pokračování, hrozně moc ráda bych chtěla vědět, jak to celé dopadne a tak, už teď :-)
Ale jinak... překrásný. Obdivuju tvůj styl psaní, jak dokáže člověka vtáhnout do děje.
Dnes jen krátký komentář, protože k tomu nemám moc co říct.
Krása! :)

2 Vera Vera | Web | 24. září 2012 v 13:11 | Reagovat

tyjo konečně jsem se dostala k tomu, abych SD dočetla až do samého závěru! jak jsem si mohla něco tak

3 Vera Vera | Web | 24. září 2012 v 13:23 | Reagovat

*blbne jí klávesnice*
SUPROVÝHO nechat unikat tak dlouhou dobu?
*rve si vlasy z hlavy*
posledních už nevím kolik kapitol jsem přečetla jedním dechem! jedním opravdu zatajeným dechem!!! od tvého příběhu jsem se nemohla odtrhnout ani na okamžik, takže pro mě bylo nemožní napsat komentář, aniž bych mi kurzor na myši nepřejížděl k další části!!
jenom jsem ČETLA a ČETLA a ČETLA...písmenka se mi na obrazovce utíkala a utíkala..a najednou KONEC
*marně se snaží rozkliknoknout část n názvem "kapitola osmnáct a štve ji, že ji to nejde"
po napínavé části jsem věděla, že vždy si budu moci přečíst pokračování!!ale teď?...né!!!proč není 18!!!!
JÁ...úplně ŽASNU nad tvými POPISY  situací a děje!!DOKONALOST, OPRAVDU!!!!!! spoustu neobvyklých vyjádření, namísto ohraných frází, které používá kde kdo. KRÁSA! miluji tvůj styl psaní!!! opravdu moc!!!
příběh dokonale dokáže čtenáře vtáhnout do sebe!! všechzno jsem si to představovala před očima, jako film!
nádherně dokážeš vylíčit charaktery jednotlivých postav! každý je úplně jiný! takže vůbec nesplývají dohromady!! a chovají se úplně stejně, jako kdyby opravdu někde žily! ten příběh je jako dost dobře popsaná živá skutečnost!!!
MILUJI SD!!!! NESKUTEČNĚ obdivuji tebe jako SKVĚLOU AUTORKU!!!
pokud tohle jednou nebude kniha, tak se svět zbláznil, či co!!! :D
PS: tuhle povídku by si mělo přečíst hodně, hodně lidí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama