~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD ║ Kapitola 16. 2/2

11. srpna 2012 v 12:40 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Část 2.


Po místnosti se rázem rozlilo hrobové ticho. Yoki s Kyrou se po mně nervózně ohlédli, Demöthi šlehl přísným pohledem po Imnu. Ta mu ho oplatila nevinným úsměvem.
"Velitele Strážců." zaševelil tichem Yokiin rozechvělý hlas. "Toho, co nás před šestnácti lety vedl do války o hrad Ünguis. Toho, kvůli kterému jsou z nás teď lovená zvířata." Mluvila potichoučku, jako by tím porušovala nějaký zákon. Vzpomněla jsem si na Elledärovo vyprávění: Jeden z velitelů Strážců nakonec nevydržel pohled na to, co způsobili, a i přes přísný zákaz Lukumonských zavelel k ústupu.
Přemýšlela jsem o tom ze všech různých stran, ale nikdy mě nenapadlo zaměřit se na zrádce, co všechno tohle utrpení způsobil. Mohl by něco vědět..
"Kde je teď?"
Další napjatá pauza. To je taková představa i po tolika letech děsí?
První se vzpamatoval Demöthi.
"To nikdo neví." zavrčel, v ruce při tom drtil dřevěné párátko, co našel v kredenci. "Toho bastarda už hodně dlouho nikdo živý neviděl. Pátrali jsme po něm i my, ale bez výsledku. Snad nám prokázal laskavost a zabil se sám."
"Děkuju ti, Demöthi." pokusil se znovu ujmout slova Ell, obrátil se na mě. "Chtěla ses ještě na něco zeptat, Liss?"
Vyděsila mě náhlá změna v jeho výrazu. Ten pohled.. mrtvolný, skelný, průhledný, jako pohled člověka, co ztratil naději. Člověka, co ztratil duši.
"Já... Ne. Omlouvám se." vykoktala jsem zahanbeně. Nechávám se unést zvědavostí a takhle to dopadá. Ale stejně se mi jejich verze nelíbila. Lyconyjští se přece dokážou vycítit na velké vzdálenosti. A u hlavních velitelů to platí dvojnásob..
"Pak tedy zpátky k plánu útěku." Elledärovy hrůzu nahánějící oči se konečně odvrátily a já se mohla v klidu nadechnout. Musel toho zrádce hodně nenávidět. Upřímně. Proč by taky neměl?
"Vzhledem k tomu, že už nedokážeme ukrývat svou vlastní podobu, musíme být opatrnější." pokračoval.
Bojácně jsem se přihlásila, jako školák, kterému uteklo, že jedna a jedna jsou dva.
"Liss?"
"Pardon, nerozumím. Vlastní podobu?"
Vysvětlování se tentokrát ujala Isi, sedící v tureckém sedu po mé pravé ruce. "Každý Strážce má svou vlastní zvířecí podobu, která většinou vyjadřuje hlavní vlastnosti jeho Opatrovníka. V takové formě máme největší moc. Kvůli prokletí nám ale byly ukradeny a nahrazeny podobou Smrtonošů. Celé roky jsme dokázaly naši pravou identitu skrývat. Ale mezi těmi včerejšími špehy byli i tři Zaklínači. Ti dokáží naši ochranu prolomit, obzvlášť pak, pokud je jich víc. Proto se nám vrátily některé původní znaky."
"Jako ta křídla?" dala jsem příklad. Isi přikývla.
"Jak už bylo řečeno, musíme být opatrnější. U Strážců, na rozdíl od lidí, nezáleží na jménu. Pokud znáš jeho podobu, pak znáš i dotyčného Strážce. Proto nám teď hrozí větší nebezpečí odhalení. Ale zvládli jsme horší věci. Zvládneme i tohle." zakončil svou řeč Elledär. Ithäki, Siwili a Demöthi se po sobě odhodlaně podívali. Ten záblesk v jejich očích. Nebyla to.. úcta?
"Nerada se do toho znovu pletu." ozvala se Imnu. "Co když zjistí, že je Liss s námi? Nebo hůř - už o tom vědí? V takové situaci se jim nejsme schopní ubránit. Jestli na nás pošlou všechny oddíly z Punitie.."
"Moc dobře vím, jaké nebezpečí to pro nás představuje." odvětil Elledär a s tichým zašustěním vstal. "Jestli jste někdo proti tomu, můžete teď hned odejít. Ale Liss je teď oficiálním členem smečky. A já nikoho ze svých lidí nepošlu na smrt. Ochráním ji, nedopustím, aby ji někam zavřeli, jako Aleca."
Nikdo neodešel. Nejdřív se mi chtělo brečet. Po tom všem, co jsem zažila, konečně někam patřím? To, jak nasazují vlastní život, jen aby ubránili ten můj.. Ten pocit, jak se mu jenom říká? Štěstí? Naděje? Přátelství?
Jenomže pak mi to došlo. V Elledärově tváři se mihla provinilost. Příliš pozdě si uvědomil, co právě prořekl.
Tak MOMENT..
"Cože? Ty víš, kde je můj bratr?!"
"Tohle bude zajímavý. Nemáš tady ještě pár kukuřičných lupínků, zlato? Obávám se, že to představení je mnohem delší, než jsem měl v propozicích."
"Sklapni, pitomče!" Tiamät hodila po hihňajícím se Demöthim polínkem od krbu.
To už jsem stála tváří v tvář Ellovi, srdce plné zmatku. Vztek, nebo radost? Vztek, nebo radost? Co si mám vybrat?
"Ty to celou tu dobu víš a nic jsi mi neřekl?" obvinila jsem ho. Už je to tak.. vyhrál vztek.
Jeho výraz byl zase dokonale nečitelný, přesně jako tehdy, kdy jsem ho viděla hádat se s Tiamät.
"Liss.."
"Dost zbytečných řečí! Zaveď mě za ním! Hned teď!" Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem křičet a bubnovat mu pěstmi do hrudníku. Takže takhle to je. Celou dobu si se mnou jenom hraje? On mi nechce pomoct najít brášku. Má se mnou úplně jiné úmysly, o kterých nevím. Proč věřím někomu takovému? Vůbec jsem se nepoučila!
"Ty.. lháři! Lháři!"
Z hloučku se zvedla dvojice Strážců a chystala se naši rozepři ukončit. Elledär jim ale beze slov naznačil, ať zůstanou na svých místech. Což bylo těžké obzvlášť pro Tiamät.
"Žádná lidská špína nebude říkat mému bratříčkovi lháři! Měla jsem se tě zbavit už tenkrát, když tě sem ten citlivka přivedl!"
"Ticho, Tiamät! Tohle je můj hřích a jen já si za něj ponesu následky!"
Dívčiny smaragdové oči se rozšířily strachem. Ano, strachem. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Nevěřícně zírala do neurčitého bodu na Elledärových zádech, ruce s dýkami v pohotovosti ochablé, jako by na ni seslal nějaké omračovací kouzlo. Zacouvala a padla zpátky na kolena.
Černooký mladík mi mezitím položil ruce na ramena. Třásla jsem se od hlavy k patě, neschopná pohybu. Chtěla jsem ho setřást, ale nešlo to. Připadala jsem si stejně ochromeně jako Tiamät.
"Co uděláš, až brášku najdeš, Liss?" zeptal se klidně. "Utečeš s ním? Schováš se? Vojáci nejsou žádní hlupáci. Nedají si pokoj, dokud oba nebudete mrtví. Moc rád bych ti pomohl Aleca osvobodit. Ale vzhledem k tomu, co se kolem nás právě teď děje, je ten prcek v bezpečí tam, kde je. Dokážeš to pochopit?"
Mé rozčilení pomalu vyprchávalo společně s chutí uštědřit mu pořádnou ránu do nosu. Nevymlouval se. Opravdu chtěl, abych jeho jednání pochopila. Neřekl mi nic, protože věděl, že při mé smůle bych určitě udělala nějakou zbrklost. Nebylo to fér. Sakra, nebylo! Tak dlouho jsem čekala. Tak moc jsem chtěla Aleca znovu vidět. Ale nikdy mi nedošlo, že to tak chci částečně jenom kvůli sobě. Jenom protože se cítím osamělá, zodpovědná za to, že jsem ho ztratila. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co by chtěl on, jaké řešení by pro něj bylo nejbezpečnější. Odkdy se ze mě stal takový sobecký člověk? Promiň, bráško..
"Rozumím."
Ell vydechl úlevou a pokusil se o cosi, jako povzbudivý úsměv. V jeho případě to působilo jako kdyby začalo sněžit v polovině extrémně horkého července. Pustil mě, jakmile usoudil, že sebou neseknu o podlahu. Ohlédl se na Demöthiho.
"Jaký jsem byl?"
Idiot..
Střapáček zatleskal dojetím. "Tvojí postavu jsem nesnášel od začátku až do konce, ale jako herec bys ušel."
"Budu to považovat za kompliment." utrousil s mírným úšklebkem Elledär a zřejmě spokojený s tím, že situaci dostatečně uklidnil, se chystal sezení ukončit. Ale to se šeredně pletl. Nenechám ho všechno zase hodit pod stůl.
"Počkat." snažila jsem se o co nejpevnější hlas. "Mám podmínku."
Mladík se se zaujetím zahleděl zpátky na mou osobu. Chytré oči lyconyjských vybavené rentgenovým viděním mi propalovaly díry do zad. Ale já byla rozhodnutá.
"Prosím. Nechte mě připojit se k bojovému výcviku."
Ozvala se tupá rána, to jak se houpající Imnu zřítila z polámané židle. Shiriki s Chu'si se pobaveně uchechtli. Co je tady k smíchu?!
"Myslím to vážně!" ujistila jsem je. V hlavě mi vytanuly vzpomínky na včerejší noc, vzpomínky na canistreisianské obyvatele v Táboře. Vzpomínky na jízlivý úsměv Joshe Penningtona, na jehou tvrdohlavou povahu: "Zůstávám, abych mohl za tebe těm severskejm nulám nakopat zadky."
"Pořád se dívám na to, jak ti, na kterých mi záleží, bojují o život. Pořád se musím dívat, jak kvůli mně trpí. Nenávidím to! Ochráním je! Nedovolím, aby byli nešťastní kvůli někomu, jako jsem já. Udělám to. Ať to stojí cokoliv!"
Nevím, kolik z nich si myslelo, že jsem se pomátla. Přinejmenším aspoň Elledär se na mě zpočátku díval zatraceně vážně. Ale pak se pro sebe potutelně usmál.
"Co ty na to, sestřičko?"
Tiamät na něj poněkud zmateně zamrkala. Uvažovala, jestli si z ní bratr nedělá legraci. Jenže on se tvářil tak svatouškovsky, že nemohlo být pochyb o tom, že to výjimečně myslí smrtelně vážně.
"Cože? Zešílels', Elledäre?!" zaprotestovala. "Zákony Strážců znáš lépe než já. Moc dobře víš, jaký je trest za přijetí člověka, jako je ona, do smečky."
"Ale Yoki říkala, že jste tu kdysi měli člověka." namítla jsem. A to byla chyba.
Elledär náhle klopýtl ve své cestě ke krbu, přičemž v zápětí pohotově vyskočil na nohy Demöthi. Kamarád ho ale mávnutím ruky ujistil, že se nic neděje a opřel se o kamenné obložení. Tiamät po mně vrhla jedním z jejích nejpropracovanějších pohledů, až se mi rozklepala kolena.
"To nebyl člověk, ale odporná zrůda. Zrůda, která nám všem zničila život! Nepleť se do věcí, o kterých nic nevíš, děvče!"
"Ale já nechci nikomu ublížit!" Poprvé v životě jsem ztratila trpělivost. "Chci vám pomoct v boji proti Lukumonům. Chci vám pomoct zrušit tu nesmyslnou lyconyjskou kletbu!"
Celá smečka jako na povel vstala. Bylo mi jedno, jestli se na mě vrhnou a roztrhají na kousky. Svůj názor jsem řekla. A pokud s ním nebudou souhlasit, pak jim nemůžu sloužit. Pak..
"Zákony jsou jen k oblbování idiotů s brachiosauřím mozkem. Největší povinností Strážců je bránit jeden druhého. A tohle pravidlo nehodlám porušit."
Mé srdce poskočilo. Po boku se mi totiž ocitl ten vysoký podivínský kluk s čelenkou, z pomněnkově modrých očí mu sršela hrdost. A nebyl sám. Téměř celý zbytek lyconyjských se krčil za námi, jako čestná stráž. Smečka psů, která je ochotná vrhnout se na každého, kdo ohrozí jejich pána. Všichni měli v obličeji stejný výraz, jako Ithäki. Výraz plný zaprášené a dávno pohřbené naděje.
V ten moment jsem si připadala, jako bych mohla vzlétnout, jako bych mohla dokázat všechno na světě. I porážka Lukumonských mi teď připadala lehká, jako spočítat, kolik je dvě a dvě. Cítila jsem, že dokážu všechno. Protože oni budou vždycky se mnou.
Takové to tedy je? Mít rodinu?
Demöthi s Elledärem tázavě pohlédli na Tiamät. Ta zrudla jako rajské jablíčko a stočila oči v sloup.
"Tak fajn, fajn, vyhrálas'. Budu tě učit. Ale nemysli si, že budeš mít nějaké úlevy, když se tě moji přátelé zastali. Mě si totiž pár hezkými slovíčky rozhodně nezískáš!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 19:46 | Reagovat

Páni...
Já být na Lissině místě, nedala bych za pravdu Ellovi jenom tak. Ne, pokud by šlo o mladšího sourozence. Štve mě, že stále přesně nevím, kdo je Liss a co pro ně znamená. Nebo proč... má ten jeho přívěšek, ale... achjo, celé je to opletené záhadou a přitom mám špatný pocit, že mi něco uniká.
Chudák Liss, výcvik s Tiamät bude asi mnohem drsnější, než si zatím myslíme. Nevím, jestli bych chtěla jít zrovna pod její výcvik. Bych raději podstoupila Ella, nebo kohokoli jiného, každopádně je mi ta ženská dost nepříjemná. Přesto doufám, že se to mezi nimi jednou zlomí, něco se stane a ony si k sobě najdou cestu. A nebo taky ne.
Celý příběh je opletený pavučinou nejistoty. Si člověk říká... Co se bude dít? Jak bude probíhat Lissin výcvik? Dlouho nikdo nezemřel, kdo bude další... ale všechny ty otázky mají jednoduchou a uspokojivou odpověď. Bude to nadprůměrné počtení a komu se to nelíbí, nemůže být zcela zdráv.
Skvělý!! :)

2 Lauren Lauren | Web | 16. srpna 2012 v 0:06 | Reagovat

[1]: Moc Ti děkuju! Náhodou, co Ty a úžasná jména v povídce "Volání svobody"? Ty mi přijdou o hodně originálnější, než moje. :)
Chápu Tě. Jsem člověk, který všechno hrozně rád zamotává. Navíc na logice příběhu musím ještě hodně zapracovat. V SD je to zrovna tak nešikovně vymyšlené, že se bojím toho prozradit moc, abych příliš nespoilerovala a nebylo to průhledné. Protože ta hlavní zápletka je až směšně jednoduchá. Ale určitě se to brzy všechno (a včas) dozvíš. Liss se jenom tak nenechá odlákat od svého hlavního cíle zachránit bratříčka a stane se z ní docela zajímavý člověk. Svým způsobem je dobře, že Ell a Tiamät působí trochu jako "zloduši". Na Ella bych si počkala, on je to sice taková podšívka mazaná, ale ke všemu, co dělá, má velice jednoduchý důvod. Tiamät není tak špatná. Ona má záměrně zezačátku působit jako takový nepříjemný, nepřístupný člověk, co všechny jenom komanduje. Ale i v ní je něco dobrého, jinak by to nebyla jedna z mých největších oblíbenců celých SD. Cestičku si k sobě najdou, a to především s Liss. :)
Na umírání jsem přes všechnu tu "pavučinu nejistoty" zapomněla. Nikoho jsem nezabila a ani to v blízké době neplánuju. Aspoň co se SD týče. Své pověstné "umírací scény" si schovávám až na závěrečný střet s hlavním záporákem a i tam se budu krotit, protože (je to vůbec možný?) se mi nechce nikoho zabíjet. I když minimálně o jednom človíčkovi uvažuju.. ale to se ještě uvidí. o:)
Pokusím se co nejdřív šlápnout do pedálů, abych tu pavučinu trošku zpřetrhala a pár věcí objasnila. Snad se to povede a SD se pořád budou líbit. Díky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama