~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


MZ ║ Kapitola 5.

7. srpna 2012 v 11:25 | Lauren |  Malé zločiny

Pokus o úspěšné dokončení páté kapitoly. Ve finále jsem to asi až moc popohnala dopředu, přece jen celá povídka není jen z pohledu Tony. Příště by se měla parta stát konečně kompletní, protože nám přibude poslední spoluhráč - Chriss. Snad se bude trochu líbit. :)



5. ~ Pochybnost

"Tys to věděl?"
Stála jsem nad hromadou objemných krabic v Rangerovic obchodě a připadala si jako absolutní idiot. "Proč jsi mi nic neřekl?"
Robin právě s předstíraným zájmem strhával izolepu z balíku Cdček. Cítil se trochu provinile - před pár vteřinami jsem totiž díky němu zjistila, že můj objev nového muzikanta - Sebastiena - pro něj není žádná novinka.
"Nevěděl jsem, že je to pro tebe důležitý."
"Tak tys nevěděl.." vrčela jsem dopáleně. "To je ta nejpitomější výmluva, jakou jsem kdy slyšela, Robe."
Vzala jsem do ruky nový exemplář basové elektrofonické kytary od jakési neznámé zahraniční značky a položila si ji na klín. S posvátnou úctou jsem přejela prsty po strunách.
Byla nádherná. Dokonalá. Na rozdíl ode mě, nebo od Robina, který mi není schopný říct, že se ve škole objevil nový hudební génius.
"Nevím, proč se tak rozčiluješ, Tony." hájil se opatrně. "Na celé Newtown High je tolik nadaných lidí. To ti mám hlásit každého nového zpěváka, kterého uvidím?"
"Jasně, že ne." Vztek se pomalu vytrácel, s povzdechnutím jsem zašátrala po nejbližší zásuvce. "Ale on není jako ostatní."
Robin se na mě upřeně zahleděl zpod obrovské krabice se starými gramofonovými deskami.
"Jak to můžeš vědět? Uznávám, že je dost dobrej a tak. Ale nebylas' to zrovna ty, kdo o něm říkal, že je zvláštní?"
"Každý se může mýlit." ohradila jsem se dotčeně. "Nevím, jak jsem k tomu došla. Ale jsem si tím jistá. Copak ty nepoznáš, že je jako my?"
Vstal, aby mi pomohl zapojit celou aparaturu. Na moment se zastavil s rukou položenou na krku nástroje, který jsem mu podala.
"I kdyby byl, co to na naší situaci změní? Poběžíš za ním a zeptáš se, jestli se nechce přidat?"
"To ne, ale.." Sklopila jsem pohled do země. Robin byl málokdy takhle podrážděný. Poslední dobou se to ale stávalo podezřele často. Netušila jsem, co za tím stojí. Nechtěla jsem to z něj tahat. Ale teď byla příčinou jeho rozhořčení má vlastní hloupost.
"Promiň. Neměla jsem tak vyjet." pípla jsem nejistě, pohled upřený na špičky svých bot. Robin je jediný přítel, kterého mám. Jediná rodina. Jediný člověk, na kterém mi záleží víc než na sobě. Pokud ztratím i jeho, pak..
"Co se ti stalo?" zarazila jsem se náhle. Zrovna jsem vyskočila s úmyslem převzít si od něj zpátky kytarovou krásku, když mé oči zaregistrovali hlouček temných nafialovělých skvrn na jeho předloktí. Zmateně zamrkal a rychle si přes ránu přetáhl rukáv trička.
"To nic není. Jen jsem spadnul." utrousil vyhýbavě. Než jsem po něm stačila chňapnout, abych ho dostatečně vyzpovídala, odskočil ode mě a uvelebil se v opačném rohu místosti u nové soupravy bicích. S naříkajícím srdcem jsem toho kluka nechápavě pozorovala. Znali jsme se tak dlouho. Co se to s tebou děje, Robe?

"Kam mám dát tenhle balík, pane Rangere?"
"Nech ho, prosím, u pultu, Tony. Děkuju."
Opatrně jsem prokormidlovala mezi regály a s prodlouženým uff! položila krabici na stůl vedle pokladny. Protože se se mnou Robin pořád odmítal bavit, rozhodla jsem se aspoň pomoct se stěhováním zboží. Určitě ho to brzy přejde a zítra bude zase jako dřív.
Jenže nebyl.
Tak to šlo dalších pár týdnů. Den ode dne, hodinu za hodinou, jako by Rob ztrácel potřebu komunikovat. Částečně jsem se za to obviňovala, protože při mé povaze jsem schopná vynadat komukoli kvůli naprosté prkotině. Celé ty roky to snášel, ale teď jako by vyčerpal limit devíti životů. Ztratil imunitu vůči pomluvám, ztrácel i to, co jsem na něm měla nejradši - věčný rangerovský optimismus. Úsměv, který nasadil vždycky, když mi bylo nanic, snaha obrátit problémy v žert. Všechno tohle teď bylo křečovité, nucené. Očividně nechtěl, abych si kvůli němu dělala těžkou hlavu. Ale fungovalo to spíš opačně.
Když jsem se ho zeptala, zavedl řeč někam jinam, nebo v horším případě vůbec neodpověděl. Zkoušela jsem informace dostat i z pana Rangera, ale ten zatvrzele mlčel, jako jeho synovec. Deptalo mě to. Proč sakra všichni dělají, že se nic neděje?
Měsíc minul měsíc a věčně teplý Newtown přepadly sněhové vánice. Svět se proměnil v jednu velkou zasněženou šmouhu, jako když prudce zatřepete kulatým těžítkem s motivy Santa Clause. Zimu jsem dříve milovala. S Robinem a dalšími sousedy jsme vyráželi na zamrzlé slepé rameno River Crouch a pořádali hokejové turnaje. Neskutečně mě to bavilo. Nikdy jsem nebyla typ člověka, co by tíhnul k dámské společnosti. A vzhledem k tomu, že mě jako malou Rob často brával mezi své kamarády, kterých bylo bezkonkurenčné víc, než těch mých, jsem se ráda přizpůsobila životu s partou kluků v patách. Byly to skvělé časy.
Dnes jsem seděla doma, s hlavou opřenou o okenní parapet a znuděně pozorovala skupinku prcků neurčitého věku, co se koulovali na hřišti. Na psacím stole v pohotovosti ležel telefon, kdyby si náhodou Robin našel čas a pozval mě na zkoušku do Hudebního studia. Želbohu, ani to se nestalo. Čekala jsem a čekala, mrzutá z toho, že se svět úplně zbláznil a z veselého kamaráda se mi před očima stává prvotřídní adept pro psychiatrický ústav. Nenáviděla jsem to. Sebastien Danver, sen o založení kapely.. to všechno se vypařilo jako ranní mlha za rychlého rozbřesku. Už už jsem ztrácela nervy a plánovala si výlet na kraj města, do vily Robinových rodičů, když se jednoho víkendu před Vánocemi stalo něco strašně divného..

•••
"Můžu tě pozvat na punč?"
Za tuhle jednoduchou otázku jsem měla chuť skočit Robinovi kolem krku. Ale ovládla jsem se. Srdce za mě kývlo hlavou a už jsem ho táhla k nejbližšímu stánku obehnaného sladkou omamnou vůní vánočního čaje.
Byl to jeden z posledních školních týdnů. Poslední předprázdninové zkoušky za námi, volno za dveřmi. S vánočními svátky se na Newton High School pojila jedna (podle mě naprosto nesmyslná) tradice. Na předměstí Riverstreet se každoročně pořádaly trhy s výtvory studentů a výtěžek šel na provoz blízké organizace pro pomoc dětem bez domova. Ne že bych byla takový skrček a nepřispěla na opuštěné děti. Ale hrát si na obchodníka mi nikdy nešlo (kromě brigád v Rangerovic obchodě). Hlavně proto jsme tenhle rok s Robem velmi elegantně vycouvali z obvyklé povinnosti účastnit se a souhlasili, že budeme dělat ochranku. Což je řekněme trochu.. hodnotnější práce, než nutit lidem vlastnoručně upečené perníčky.
"Hřeje, hřeje.." rozplývala jsem se a tiskla si tvář ke kelímku s punčem. Robin nezúčastněně pokukoval po spolužácích, loktem opřený o dřevěný stolek patřící ke stánku. Sem tam usrkával svůj čajový životabudič a zůstával zamlklý jako ostatně poslední dobou dost často.
"Tohle mi nepřipadá jako ideální řešení pro sbírku." zamručela jsem zbůhdarma, protože ticho mi trhalo uši víc než vstupenka na metalový koncert. Světe div se, kamarád zareagoval.
"Proč myslíš?"
Odložila jsem napůl prázdný kelímek na desku stolu.
"Protože je to každý rok stejné. Rutina. Ta lidi časem omrzí. Vsadím se, že letos se vybere ještě menší obnos, než minule."
"Je to tradice, Tony." namítl Robin, nejspíše zaujatý rozhovorem o nenormálnosti školních akcí. "Tradice jsou tu od toho, aby se opakovaly."
Dělá si ze mě legraci? Takže příště, až bude trucovat, pozvu ho na punč a začnu vykládat žvásty o špatné limonádě ve školní jídelně? Ten kluk mě nikdy nepřestane udivovat.
"Je mi fuk, jestli je to tradice, nebo ne." Založila jsem si ruce na prsou. Ta jeho upjatost už mi vážně lezla krkem. "Až budu mít jednou vlastní kapelu, uspořádám dobročinný koncert speciálně na získání peněz pro dětské domovy. A uvidíme, kdo vydělá víc."
Tiše se uchechtl, jedním pohybem vyprázdnil zbývající obsah kelímku a hodil ho do odpadkového koše.
"Pořád tomu věříš?" šeptl. "Snu o kapele?"
"Ovšem, že ano!" vyjekla jsem, konečně zavětříc, odkud vítr vane. "Ty snad ne?"
Zabořil ruce hluboko do kapes kabátu. Zaměřil pohled do nějakého těžko určitelného bodu před sebou.
"Já nevím, Tony. Nevím, čemu mám věřit."
Plesk! Několik kolemjdoucích lidí se zvědavě ohlédlo po té nevychované Antonii Graveové, která právě vlepila jednu ze svých pověstných výchovných facek svému nepřizpůsobivému kamarádovi.
"Blbče! Chceš tím říct, že na to kašleš? Že na to nemáš?" Ztěžka jsem oddechovala. Dalo mi práci kontrolovat vztek natolik, abych mu nechrstla do obličeje zbytek mého punče.
Neodpověděl. Jen tak tam stál a koukal. Děsivě připomínal Sebastiena.
"Do háje, nebyl jsi to ty, kdo předpovídal, že jednou budeme slavní? Nebyl jsi to TY, kdo prorokoval, že náš svět bude lepší? To jsi říkal jen tak? Byly to lži?"
"Proč to tak hrotíš, Tony?!" vyštěkl pohoršeně, dlaň přitisknutou na zčervenalou tvář. "Jo, možná jsem lhal. A ne jednou. Ale takový malý zločin přece spácháme každý, nebo ne?!"
Ten idiot si snad říká o další ránu!
"Nevím, z jakého úhlu pohledu se na to díváš, a ani to vědět nechci. Tvůj problém, že se vzdáváš. Tvůj probém, že neuznáváš vlastní slova a děláš ze sebe prolhaného mizeru. Copak jsi nepochopil, že i kdybys lhal, mně je to úplně jedno? I kdybys to udělal, já tomu malému zločinu věřím! Věřím, že já a můj kamarád něco dokážeme!"
Robin na mě zůstal tiše civět, což způsobilo, že jsem nekontrolovatelně zčervenala. A rozhodně to nebylo z punče. V jeho tváři se střídala směs pocitů, od překvapení po ochotu pustit se se mnou do další hádky. Uraženě jsem se k němu otočila zády, abych zakryla ruměnec v obličeji a volejbalovým obloučkem mrštila prázdným kelímkem do koše. Měla jsem sto chutí prchnout ke stánku s perníčky a nechat tu toho blázna ve svém rozjímání, když mě do zmrzlých uší udeřil smích. Ten smích, který mi tolik chyběl. Ten smích..
"Jsi pořád stejná, Tony." zubil se. "Pořád stejně paličatá, jako ta holka, co mi v pěti podstrčila pod nos žehličku při hře na maminku a na tatínka."
Smál se. Doopravdy se smál. Nemohla jsem uvěřit, že ten svíjející se kluk je můj starý kamarád. Po dlouhé době se bavil. Možná až příliš..
"Ty.. nechceš mě, doufám, naštvat ještě víc tím, že tady začneš vykládat historky z dětství?" vrčela jsem, tvář v jednom ohni.
"To bych si nedovolil." přátelsky se pousmál a vzal mě za ruku. "Jsem rád, že mám tak tvrdohlavou kamarádku. Taky jí věřím. Věřím, že společně dokážeme něco velkýho."
Trvalo to pár hodin, nebo snad řádku pěkných dnů, než jsme se přestali hypnozitovat pohledy z očí do očí, oba naprosto zmatení vyvinutím situace. Chvilku rozpačitého ticha nakonec ukončil výkřik z blízké postranní uličky vedoucí k našemu sídlišti. Aniž bychom k tomu potřebovali další hádku, telepaticky jsme jeden po druhém kývli a jakožto poctiví členové ochranky se vydali zjistit příčinu hluku.
Na chodníku se shromáždil pěkný dav lidí, zahlédla jsem dokonce Leannu se Sebastienem. Ti stáli po boku nějakému drobnému kudrnatému klukovi s pravou tváří zalepenou náplastí. Student speciální třídy. To on byl nejspíš důvod rozepře.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 8. srpna 2012 v 14:03 | Reagovat

jé! další krásná kapitola! :D hrozně krásně se to čte, protože je to tak nádherně položený do reality! :) že se něco takového klidně může někde odehrávat..sny o vlastní kapele! :D
tuhle povídku doslova zbožňuji!

2 Vicky Vicky | Web | 12. srpna 2012 v 13:58 | Reagovat

[1]: jo to já taky! :DD Už sem myslela, že s tím Robinem něco je... :D heh... přemýšlím, taky bych mohla snít o "vlastní kapele" ... vsadila bych se, že ten můj skřek by se nedal poslouchat! :D ale jsem přeci jen zvědavá , jak to s tony a robem dopadne, jestlipak nakonec bude ta kapela :D Páni, dobročinný koncert, skvělý nápad! :D :D

3 Lauren Lauren | Web | 15. srpna 2012 v 23:34 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. Snad se od té reality neodkloním, protože v jejím duchu má celá povídka být. Dost mi to připomíná jednoho (možná dva) muzikanty z mého okolí, kteří o kapele fakt uvažují. Právě postava Robina je inspirovaná jedním bývalým spolužákem, se kterým jsme kdysi vedli podobné rozhovory, jako Tony s Robem. Samozřejmě s tím rozdílem, že moje povaha se od Tony docela liší. :)

[2]: Díky! Však on Robin má v záloze ještě jedno tajemství, které se dozvíme v průběhu.. o:) Já osobně zpívat neumím. Hudební nástroje mám hrozně ráda, amatérsky se učím na kytaru a klavír, ale zpěvem mě prostě bůh neobdařil. :D  Však kapela bude, určitě. A to hodně brzy. ;) Jo, Tony mívá většinou plnou kapsu těch nejšílenějších nápadů. :D

4 Vera Vera | Web | 28. srpna 2012 v 19:28 | Reagovat

[3]: Tajemství? :D Ajta krajta, to jsi neměla říkat! :D :D teď v noci neusnu, kvůli tobě :)

No, počkej, až my tebe jednou uvidíme na hudební scéně!, co ty víš :)

5 evening cocktail dresses evening cocktail dresses | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 0:22 | Reagovat

Wow what a nice submit about femdom! I will come back for a lot more everyday! Thank you
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama