~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD ║ Kapitola 15. 1/2

23. července 2012 v 22:09 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší


Má historicky nejdelší kapitola. Zatím. Je už starší, pár věcí bych tam pozměnila, ale nechce se mi to celé přepisovat. Napůl povídací, napůl akčnější část. Dozvíme se něco o "sedmihlavé sani" Tiamät a možná uvidíme i Liss ve zbrani. Demöthi se mnou nemluví, protože ten dostane prostor až později. :)
PS: Znovu si dovolím varovat před šíleným množstvím jmen. Chystám menší seznam, aby se v tom lépe orientovalo.


UPRAVENO červen 2015

Kapitola 15. - Souboj o Řeku


Dny strávené v Jižních lesích pomalu ubíhaly. Když už to byly asi dva týdny od našeho příchodu, přestala jsem je počítat. Celý svět se najednou scvrkl do jediného bodu na mapě, do mého nového domova na Říční mýtině. Milovala jsem to tam. Každé ráno mě probouzely sluneční paprsky, denně jsem mohla bloudit po lese a obdivovat jeho krásu. Pomáhala jsem Yoki a Demöthimu s každodenními povinnostmi, všichni společně jsme pak hráli ztřeštěné šiškové bitvy. Po nocích jsme si na hlídce vyprávěli příběhy a podnikali válečná tažení na Yokiny koláče. Často jsem pak těžko usínala s břichem nacpaným k prasknutí.
Je až k neuvěření, jak moc dokáže cestování člověka vyčerpat. Po tolika probdělých nocích, po tolika dnech o hladu mi připadalo, jako bych přišla do Ráje. Sílila jsem, opět nabírala ztracenou životní energii. Stále mě poháněla slepá víra v lepší svět, víra v mého brášku, kterého jednoho dne určitě najdu. Ano. To je důvod, proč žiju. To je ten pravý důvod, proč jsem tady. A jen tak lehce se nevzdám.

•••

"Prosím o pozornost."
Nastává ticho. Všechny hlavy se otáčí směrem, kde stojí Tiamät. Tmavě ryšavé vlasy jí povlávají ve větru, v ruce svírá klacík. Nejspíš ho plánuje hodit po někom, kdo odmítne uposlechnout její rozkaz.
Celý tábor se shromáždil okolo, i já je spolu s Yoki a Kyrou následuju. Venku je dnes obzvlášť velký mráz, oblečená v teplém plášti se mírně klepu zimou. Za poslední dva dny napadlo půl metru sněhu a vládu nad světem převzala nelítostná ledová královna. Denně jsme se prodírali závějemi pro dřevo, nebo roznášeli po lese kostky soli pro naše zvířecí sousedy. Yoki totiž vždycky přehnaně dbala na to, aby měli také co jíst.
"Dobře." Tiamät mávne klacíkem, aby si zjednala klid. "Zahajuji dnešní Souboj o Řeku. Elledärova družina proti mé. Pravidla zůstávají. Poražená skupina bude v noci držet první hlídku. Dotazy?"
Demöthi se chystá zvednout ruku, ale Yoki ho se zavrtěním hlavy zarazí.
"Fajn. Tak pohyb! Jestli tady umrznete, tak si mě nepřejte!"
"Povzbuzující." Utrousím. Všichni se okamžitě rozutečou na předem určené pozice. Tiamät je dobrá velitelka. Dokáže každého přimět dělat to, co zrovna chce ona. Nejsem jediná, kdo z ní má patřičný respekt. Sama přece řekla, že pokud budu dělat problémy, zabije mě. A podle všeho to myslela smrtelně vážně.
"Proč pro jednou nemůžu být v Tiamätině skupině? To není fér!" Vzteká se nabručeně Demöthi. Z davu se vynořuje Elledär, poněkud zaneprázdněný rozdáváním rozkazů, kamarádovy protesty mu ale neuniknou.
"Jasně, že to není fér." Ušklíbne se. "Ale nemůžu riskovat, že se mi dva nejlepší bojovníci přizabijí navzájem."
Několik přátel stojících poblíž propukne v smích. Demöthiho tvář nabírá barvu právě rozkvetlých pivoněk. Založí si ruce na prsou a víc o tom nediskutuje.
Mezitím se celá naše družina sešikuje kolem vůdce, nedočkavě šťoucháme jeden do druhého jako malé děti při hře na babu.
Souboj o Řeku je něco jako lyconyjská tradice. Trénink. Tahle hra má prostá pravidla. Jedna skupina obsadí tábor a brání břehy. Úkolem jejich protivníků je rozprostřít se po lese a získat území Řeky na svou stranu. Je to vždycky tak, protože ať se Lyconyjští stěhují kamkoliv, pokaždé se usadí poblíž nějakého vodního toku. Řeka je pro ně posvátná. Znamená pro ně čistotu a harmonii, jejich učení říká, že prostřednictvím Řeky a jejím pochopením lze očistit lidskou duši. Moc jsem ten princip nechápala. Ale doufám, že jednou mu určitě porozumím.
Pravidla Souboje zní hodně jednoduše. Ale už napoprvé, co jsem je viděla trénovat, jsem se přesvědčila o opaku. Ve skutečnosti to je zatraceně těžké, protože Lyconyjští mají mezi sebou neuvěřitelně silné sociální pouto, znají jeden druhého natolik dobře, že dokáží přesně odhadnout následující krok svého protivníka. O to větší legrace to pak je, protože pokaždé musíte zvolit jiný způsob myšlení a strategii. Naše skupina měla jednu výhodu. Ještě se jim totiž úplně nepodařilo prokouknout mě, tudíž jsem byla považována za velmi dobrou taktickou zbraň. I když jsem se tak rozhodně necítila.
Elledär se opět ujímá velení. "Demöthi s Imnu budou hlídat severní část lesa. Isi a Hok'ee si vezmou západní." Kývne na dvojici vedle sebe. Isi, tichá nenápadná dívka s vlasy dlouhými do pasu, mu věnuje přátelský úsměv a přehodí si přes rameno pouzdro se sadou svých dýk. Trochu mi připomíná Senecu. Moc toho nenamluví, ani se nikdy nehádá za svůj názor. Stejně jako Yoki působí i ona silným dojmem anděla, který by neublížil ani mouše. Ale i Isi skrývala tajemství. Yoki mi jednou vyprávěla, že jako jediná ve smečce umí ovládat přírodní magii. Dovedla na dálku přimět kořeny stromů, aby se vám zamotaly pod nohy, uměla mávnutím ruky proměnit vodu v led nebo jen tak ze země vyčarovat bariéru. Nevím, jestli se tomu dalo říkat čarování. Ale byla to jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy viděla.
Isin společník - Hok'ee - měl podobnou povahu. Nemluva, který nebyl rád středem pozornosti. Dovedl mistrně zacházet s lukem a často jste ho našli trucovat někde vysoko na stromě. Šplhat totiž uměl sakra dobře. Prohodila jsem s ním sotva pár slov, ale vypadal mile. Hodně se zdržoval v přítomnosti Isi a zdálo se, že ti dva jsou dokonale sehraný tým.
"Yoki a Kyra," pokračuje Elledär, "zůstanou tady a budou hlídat tábor."
Yoki salutuje. Tak jsem se zabrala do sledování příprav, že jsem zapomněla počítat. Už zbývám jen já a -
"Ty půjdeš se mnou, Liss." Otočí se na mne s přísným výrazem, který jasně říká, že mi žádné výmluvy nepomůžou. "Máme na starost cestu."
Pff. Tohle mi dělá naschvál.
"Fajn." Demöthi se plácne pěstí do dlaně. "Dneska nemají šanci, šéfe." Mrkná na Imnu. Ta si pečlivě narovná buřinku, pokyne mu hlavou na souhlas a během chvíle oba mizí v lese. Isi s Hok'eem je brzy následují, jen zamíří na opačnou stranu. Yoki a Kyru necháváme za sebou na břehu a přejeme jim hodně štěstí. Potom s Elledärem vyrážíme k hlavní cestě klikatící se na Sever, odkud jsme sem před nedávnem přišli. Říční mýtina teď zeje prázdnotou, celá vesnice už je v terénu. To náhlé ticho mi nahání hrůzu. Ticho, které nevěstí nic dobrého. Ale je to jen hra, způsob, jak se naučit spolupracovat. Vlastně je to pro nás docela užitečné, ne?
"Neunavuje vás to někdy?" Zeptám se, abych prolomila ten mrazivý klid.
"Myslíš trénink?" Koukne na mě se zdviženým obočím. "Vůbec ne. Udržujeme si tak sílu. Ta se může ve zlých situacích hodit."
Přikývnu. Nemají to lehké, pořád se musí schovávat a dávat pozor jeden na druhého. Kéž bych jim mohla nějak pomoct.
Pokračujeme hlouběji do lesa. Smrky se prohýbají pod náporem sněhu, v jeho bílé studené peřině se dají rozeznat stopy mnoha lesních zvířat. Holé koruny listnatých stromů, které příliš rychle přišly o svůj listnatý kabát, působí smutně a křehce, nutí mne myslet na bratříčka. Jako malý nedokázal pochopit, proč listí na podzim opadává. Sbíral spadané lístky do košíku a chodil je provázkem přivazovat zpátky na větve.
"Zůstaneme tady." Rozhodne Elledär na malé kryté křižovatce ohraničené vysokými jedlemi, kde se sbíhá dohromady většina tajných cestiček a stezek. Vytahuje z kapsy kapesní nožík a zabodává jeho hrot do kůry jednoho kmene. Pak se pustí do průzkumu okolí, uši našpicované, aby zaslechl i ten nejjemnější zvuk.
Najdu si nevelký pařez, který ještě nestačil zapadat sněhem, a posadím se na něj. Stále převládající ticho je tak nesnesitelné, že mám chuť zakrýt si uši a poslouchat hukot vlastní krve. Rozhodně by to bylo příjemnější.
Ucítím za krkem štípavý chlad, z koruny nade mnou padají úlomky ledu. Otřesu se. I bez toho mi je příšerná zima.
Elledär se pomalu pohybuje po cestě, sem tam zastaví, aby se otřel ramenem o kmen stromu. Kvůli pachovým stopám pro ostatní členy skupiny. Bavím se tím, že pozoruju obláčky sraženého vzduchu, které mi stoupají od úst a kroutí se do nejrůznějších tvarů. Skoro jako by mi chtěly něco naznačit.
Bezmyšlenkovitě zašátrám do kapsy a vytáhnu z ní provázek s přívěskem - Amuletem. Myšlenky mne zavedou zpátky k Tiamät, k jejímu překvapenému výrazu, když jí o něm Elledär řekl. Amulet. On. Zatraceně, to nemohli mluvit konkrétněji?
"Pořád nevíš k čemu to je?"
Trhám sebou. Stojí naproti mně, ruce mimoděk zastrčené v kapsách. A já ve vzduchu registruju něco nového. Příležitost.
"Ne."
Zaujatě mě sleduje jako té noci, kdy mě našel. Doufám, že právě proto jsem musela jít s ním. Chce mi něco říct.
Zhluboka se nadechuje a sedá si na blízký rozložitý kámen. Tak přece -
"To, co držíš v ruce, je důvod naší nenávisti k lidem, Liss." Vysvětlí stroze. "Tenhle Amulet je prostředníkem mezi duší a jejím člověkem - Opatrovníkem."
"Prostředník? Tím chceš říct, že skrz tuhle věc spolu lidé a duše komunikují?"
"Ano." Přitakává. "Když nás Lukumonští donutili vzít na sebe podoby lidí, potřebovali způsob, jak nás co nejrychleji přivolat, kdyby jim hrozilo nebezpečí. A tak každý z nás dostal přívěsek se svým znakem, který Strážce poutal k jeho Opatrovníkovi. Byla to také pojistka, že je nezradíme."
"Ale to jste přece nakonec udělali." Namítnu.
"Nemluv o tom jako o zradě." Zavrčí. "Amulety fungovaly mnoho let. Té noci, kdy jsme vzdali bitvu a utekli, Lukumoni všechny přívěsky do jednoho spálili na znamení zločinu, který jsme spáchali. Teda, donedávna jsem si myslel, že všechny." Probodne mě pohledem.
Takže -
"Tenhle jako jediný zůstal?" Zní to dost podezřele. "Jak je to možné?"
"To nevím ani já." Zamyšleně hledí do země, při tom prstem čmárá cosi do sněhu. "Problém je v tom, že je můj."
Vím, že jsem tuhle informaci dávno zpracovala. Ale pořád mi to přijde jako děsivá shoda náhod.
Zběžně mi ukáže, co nakreslil. "Je na něm tenhle znak, že?" Ujišťuje se. Samozřejmě, že ano.
Natáhnu ruku s Amuletem k mladíkovi. Křečovitě se odtáhne, jako by se o něj mohl spálit.
"Nevezmeš si ho zpátky, když je tvůj?" Pípnu, trochu vyvedená z míry jeho reakcí. Tvář se mu zkroutí do ustaraného výrazu.
"Nemůžu, Liss. Vzali mi ho násilím, nemám na něj právo. Mimoto už nechci, aby mě někdo ovládal."
"To ale znamená -"
"- že teď je tvůj." Potvrdí Elledär. "Přivedl mě k tobě tehdy v Cauldronu, když ti hrozilo nebezpečí. Jeho pánem jsi teď ty."
Takže to je pravda. Ten přívěsek opravdu patří jemu. Proto jsem viděla tu zvláštní vizi ve chvíli, co jsem se ho dotkla poprvé. Ten hlas, který jsem kdysi slyšela, patřil Elledärovi.
"Že by objevil - ale to nemůže být -"
Ne. Něco tady pořád nesedí.
"Ale já přece nejsem člověk, který k tobě patří." Snažím se mluvit klidně, i když mi srdce vyskakuje až do krku. "Jak je potom možné, že Amulet funguje?"
"Dotkla ses ho jako první. Jeho moc samozřejmě není tak silná jako v rukou Opatrovníka. Nesdílíš se mnou myšlenky ani pocity. Ale přesto věřím, že u tebe je v bezpečí, Liss."
Jak to může vědět? Nic o mně neví. I já pochybuju sama o sobě. Nevím, co jsem zač a čeho jsem schopná. Nevím, kdo jsem.
"Mám takový pocit, že Tiamät s tebou tenhle názor nesdílí." Schovám si provázek s přívěskem pod plášť a opřu si bradu o skrčená kolena. Dupne botou do sněhu, aby smazal nakreslený obrázek.
"Nesmíš jí to mít za zlé. Má za sebou špatné věci. Jako my všichni."
To ale přece není důvod k tomu, aby se chovala takhle..
"Jaké špatné věci?" Jo. Štve mě, že mi vždycky říkají jen polovinu pravdy. Chci ji znát celou.
Elledärovy oči zase někdo přikrývá temným neviditelným závojem. Prudce se narovná, když za námi zapraská větvička. Vydechne úlevou, jakmile z houští vyběhne divoký králík.
"Tiamät bývala moc hodná holka. Se všemi vycházela líp než kdokoli jiný ve smečce. Byla si moc blízká s Demöthim." Poslední větu řekne slaběji než zbytek. Jako by tušil, že kdyby ho slyšela, rozsekala by ho na kousky. "Ale pak začala válka. A během jednoho z občanských povstání na Východě zemřela Tiamätina Opatrovnice. Tehdy za mnou přišla, uplakaná a zoufalá, prosila mě, abych jí pomohl její dívku přivést zpět. Mrtvé ale nejde vrátit. Řekl jsem, že jí nemůžu pomoct a poslal ji domů - do hor - aby si pročistila hlavu. Když se vrátila, byla z ní tvrdá nelítostná bojovnice, která nenáviděla všechny, co se pokoušeli přiblížit k jejímu srdci. Ze strachu, že by i je mohla jednou ztratit."
V krku se mi udělá knedlík. Najednou tu panovačnou holku vidím z úplně jiného pohledu. A soucítím s ní. Chci ji obejmout, říct jí, že se nemusí bát. Také přišla o někoho blízkého. Stal by se ze mě podobný člověk, kdybych zjistila, že je Alec mrtvý?
"Co se potom s Tiamät stane? Pokud její Opatrovník už nežije, zemře?"
Elledär přivře víčka. "Ne, duše neumírají. Zůstávají na Zemi dlouho po smrti svého pána, dokud na něj jeho blízcí vzpomínají. Teprve až zapomenou a bolest utichne, naplní se její čas."
Připadám si, jako bych právě objevila nový světadíl. "To proto se k ní Demöthi tak chová?"
"Ano. Nechce, aby odešla. Ale jedno musíš pochopit, Liss." Natáhne se a prstem ukáže na místo, kde mám pod pláštěm schovaný Amulet. "Mrtvé duše tu nemůžeš držet věčně. Jednoho dne je musíš nechat odejít."
Jeho oči jsou plné starostí a smutku. Poprvé za celou dobu mi dochází, jak moc mu na té holce záleží. Stěží zaháním pořádnou várku slz.
"Jenže ona je tvoje sestra." Špitnu. "Má tě ráda."
Příliš pozdě si uvědomím, že se ho začíná zmocňovat vztek. Vlastně se mu ani nedivím. Mluvíme tu o věcech, na které nerad vzpomíná. Pořád neumím být ohleduplnější.
"Není to moje pravá sestra." Zamručí netrpělivě. "Když se vrátila ke smečce, upnula se na mne jenom proto, že věří, že jí pomůžu s pomstou. Že jí pomůžu zabít vojáka, který usmrtil to ubohé děvče. Má drahá sestřička žije a má mě ráda, protože si myslí, že jí umožním stát se vrahem. To není něco, na co bych mohl být hrdý."
Nechávám jeho slova doznívat v tichu, pohrávám si s nimi v mé mysli. Chápu ho. Je oba. To proto se se mnou kdysi pohádal, když mne obvinil, že chci brášku pomstít. Byla to zkouška, chtěl zjistit, jestli mne pohání stejné šílenství jako Tiamät.
Toužím udělat něco, čím bych těm dvěma mohla být prospěšná. Cokoliv. Obdivovala jsem Demöthiho, jeho úpěnlivou snahu udržet svou milovanou naživu, přestože ona na něj nejspíš dávno zapomněla. Jak jsem si jen mohla myslet, že je to další vyšinutý psychopat? Má větší srdce než většina nás ostatních. A Ell -
"Ty jsi také ztratil někoho milovaného, že ano?" Dobře, zacházím do extrémů. Ale využívám toho, že jsme spolu sami.
Uhne přede mnou pohledem a otočí se stranou, abych mu neviděla do tváře, dlaně zatíná v pěst. Blahopřeju, Liselotte. Právě jsi zasadila další podpásovku.
"Co se stalo s tou dívkou, o které mluvil Kotori?"
Notnou chvíli trvá, než se mi k uším donese přiškrcený šepot.
"Zemřela. V bitvě."
Tušila jsem to. Muselo se mu stát něco podobného jako Tiamät. Sám si to možná nikdy nepřipustí, ale brání ji proto, že ví, jak se cítí. I já to vím. A mám zlé tušení, že nejsme zdaleka sami. Něco podobného se mohlo stát komukoli jinému, nejen v lyconyjské smečce. Je to nespravedlivé. Proč se na světě dějí takové strašlivé věci? Jestli existuje na nebi Bůh, proč jenom přihlíží lidskému utrpení? Proč nezakročí, proč nic neudělá? Copak jsme udělali špatného, že jsme odsouzení k životu plnému nenávisti?
Sepnu ruce před sebe a napodobím úklonu. "Omlouvám se."
Elledär bez jediného slova vstává. Má právo mou omluvu nepřijmout. Proč by taky měl? Otevírám staré bolavé rány. Vlastně jsem čekala, že na mě začne křičet nebo něco takového. Ale on se jen třese a upírá pohled před sebe. Je mi ho líto. Ničí se tím.
"Vylez, Siwili." Houkne náhle přísným tónem. "Jsi neopatrný. Je tě cítit na míli daleko."
Nadskočím leknutím. Z hustého křoví opodál vyskakuje chlapec, v rudých neposedných vlasech má zacuchané jehličí. Je to náš protivník, člen Tiamätiny družiny. Pamatuju si ho hlavně proto, že často kul pikle s Demöthim a měl neobyčejný smysl pro humor. Teď ale nevypadá, že by chtěl vtipkovat. Doufám, že neslyšel náš rozhovor.
"Te hära amë." Pronese a natahuje před sebe dlaň. "Hra skončila. Na západní hranici se objevili špehové."
Moje srdce vynechává pár úderů. "Lukumonští?"
Elledär napodobí Siwiliho gesto. Nevšímá si mého pípnutí ani toho, že už také stojím na nohou.
"Kolik je jich?" Ptá se příchozího.
"Šest. Možná víc." Pokrčí rameny chlapec. "Isi s Hok'eem se je snaží zadržet. Demöthi a Imnu jim míří na pomoc."
Poprvé za mnoho dní ucítím opravdový strach. Ne o mě. Ale o ty, kteří bojují. Musí bojovat a já proti tomu nemůžu nic udělat.
"Vzkaž Demöthimu, ať se okamžitě vrátí na severní hranici." Přebírá roli velitele Elledär. "Pošlete za nimi někoho pro případ, že by je napadli ze zálohy. Ithäki se Shirikim půjdou na pomoc Isi. Tiamät a ostatní se stáhnou do tábora."
Siwiliho kočičí oči zastavují na mně. "Ale co -"
"Postarám se o ni." Štěkně Ell. "Jednejte rychle, Siwili. A buďte opatrní, prosím."
Chlapec přikyvuje. "Vy taky." Lišácky na mě mrkne a vzápětí mizí v křovinách. Svět opět utichne. Klepu se, ale tentokrát ne kvůli zimě.
"Měl bys jít za nimi. Potřebují tě."
Popojde pár kroků, pátravě přitom přelétne pohledem po sněhových závějích. Rozkopává jednu obzvlášť hlubokou, až se stříbřité vločky rozsypou všude kolem.
"Vědí, co mají dělat. Není to poprvé, co objevili náš úkryt. Nepotřebují mě k tomu." Mluví, jako by přepadení nepřáteli snad patřilo k dennímu pořádku. Jak mohl být pořád tak klidný? Copak mu přece jen na nikom nezáleží?
Už už otevírám pusu a chci spustit kázání, když ze sněhu vyloví tlustou ulomenou větev a hodí ji po mně. Chytám ji dřív, než mi stačí zkrášlit obličej, v tu ránu dokonale zmatená.
"Co to -?"
"Zkus mě praštit."
Zamrkám. Zastavuje se obrácený čelem ke mně, v ruce tiskne jiný kus klacku. To nemůže myslet vážně -

*"Te hära äme." - "Přícházím v míru."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 25. července 2012 v 17:52 | Reagovat


:') To Alexovo gesto na podzim- to mě absolutně sejmulo protože je to tak nevinně dětské...
Píšeš neuvěřitelně. Tohle není výplod fantazie obyčejného člověka, ale někoho, kdo byl stvořený k tomu, aby psal, psal a psal, protože já to čtu, ani nedutám a v hlavě si představuju to, co čtu, což je na tom to nejlepší, protože nemám problém s tím představit si cokoli, co popisuješ.
Protože ti to dokonale jde!
Žádné složitoati, jednoduché, přesto dechberoucí popisy.
Elledär je ohromný charakter a mám ho strašně ráda. Jak se chová, co dělá, co říká...
Ne, že bych ho milovala, kdyby po mě hodil větev...
A pak ten příběh s Opatrovníky, Tiamät a přívěskem--> dokonalé.
Jsem strašně moc ráda, že si se Strážci nesekla, miluju tuhle povídku!
Ty budeš jednou slavná, to ti garantuju

2 Ænag Ænag | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 17:20 | Reagovat

No to je nádhera! To je asi nejlepší kapitola, kterou jsem od Tebe četla! To je dokonalé... skvostné... úžasné!!!
Líbilo se mi věšení listů na strom, to jsem opravdu nikdy neslyšela...
Elledär je opravdu ohromný charakter... mám o něj trochu strach...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama