~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


MZ ║ Kapitola 4.

29. července 2012 v 21:29 | Lauren |  Malé zločiny

Pokračování Malých zločinů! :) Ukážou se nám hned dvě nové hlavní postavy. S tím, že jeden z nich je můj absolutní favorit, o kterém jsem už mluvila. A to Sebastien. V podstatě je hodně podobný Elledärovi z SD. Ale přece jen je na tom trochu hůř, protože vedle sebe nemá žádnou úžasnou sestřičku Tiamät, co by ho nutila nemyslet na minulost. I přesto toho kluka mám hrozně ráda a doufám, že i pro něj napíšu šťastný konec. :)




4. ~ Objev

Začátkem listopadu se Riverstreet změnila k nepoznání. Stromy během jediného týdne ztratily svou obvyklou barvu, jejich listy nabraly hřejivý nádech hnědé a červené. Vytvářely tak překrásnou mozaiku odstínů, která vdechla život i do těch nejzapadlejších uliček Newtownu .
Nadcházející podzim s sebou ale přinášel i spoustu nevýhod. Ochlazovalo se, takže jsem nemohla trávit tolik času mimo domov. Kromě vzácných chvil v obchodě Matta Rangera jsem celé hodiny proseděla v mém pokoji a čmárala si hlouposti do notového sešitu.
Mamka se na mne pořád zlobila a odmítala se mnou promluvit jediné slovo, pokud to nebylo nezbytně nutné. Darren se také dlouho neozýval. Nejspíš se bál, že kdyby zavolal, i skrze telefon bych mu vyškrábala oči. Škoda. Nebyl daleko od pravdy.
Jediný člověk, který mě pravidelně navštěvoval, byl táta. Prohodil se mnou sotva pár slov, většinou jen zaklepal na dveře a poslouchal, jestli jsem zase neutekla. Jako by mu na mně záleželo..

V pondělí prvního listopadu na mě už v půl sedmé ráno čekal na chodníku u příjezdové cesty Robin a já zase nestíhala. V rychlosti jsem naházela do batohu všechny učebnice, sepnula si rozčepýřené vlasy do culíku a seběhla po schodišti dolů, zpoloviny oblečená do mé oblíbené černé mikiny, jednou rukou jsem do sebe házela snídani - toast s marmeládou. Otec byl dávno v práci, mamka jako každé ráno obývala kuchyni a popíjela svůj obvyklý šálek čaje. Než se stačila vyjádřit k mému zpoždění, prosvištěla jsem předsíní jako špičkový nadzvukový letoun a vyklouzla z vchodových dveří.
,,Omlouvám se. Zaspala jsem." Ztěžka jsem dopínala zip u mikiny.
Robin se zašklebil. ,,Už zase?"
Vrhla jsem po něm strohým pohledem, který naprosto jasně říkal, že se má okamžitě zdržet komentářů. Jenom se nevinně pousmál, zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává.
,,Promiň, pokus o vtip."
,,Dost hloupý pokus." zavrčela jsem a vyrazila společně s ním po úzkém chodníčku směrem k zastávce školního autobusu. ,,Nemáš v zásobě nějakou pozitivní zprávu, co dokáže člověka po takovémhle probuzení potěšit?"
,,No jasně." rozzářil se jako vánoční stromeček. ,,Víš, že Reese's Pieces chystají turné?" Robin nebyl moc dobrý řečník, ale když přišlo na hudbu, byl ukecanější než většina mých spolužaček dohromady. S jeho přednáškou o světových hudebních žebříčcích a nových písničkách jsme si vystačili prakticky celou cestu. Nevadilo mi to, moc ráda jsem ho poslouchala. Dokud nezačne básnit o šminkách a podobných věcech, bude to v suchu.
Autobusová zastávka sestávající z jedné dřevěné lavičky a zchátralého zrezivělého zábradlí zela prázdnotou, většina studentů nejspíš odjela dřívějším spojem. Stála tam jen jakási světlovalá žena s malou holčičkou po boku, postarší muž v buřince a chlapec, který se ledabyle opíral o sloup s příjezdy a odjezdy a nepřítomně hypnotizoval pohledem vyježděnou prohlubeň v silnici. Poznala jsem ho.
Jmenoval se Sebastien Danver, náš spolužák z hodin historie a přírodních věd. Bydlel tu sotva pár týdnů, ale už ode dne, kdy se přistěhoval, o něm kolovaly nejrůzněší fámy a pomluvy, jedna absurdnější než druhá. Seb byl zvláštní člověk. Všude chodil sám, s nikým nemluvil pokud vyloženě nemusel. Jako jeden z mála neměl auto, takže musel denně dojíždět linkou. Většina sousedů ho měla za podivína, říkali o něm, že utekl z nějakého nápravného ústavu. Ani mně ten kluk neseděl. Ale říct o něm, že je to uprchlý psychopat bylo stejně trochu moc. Třeba se mu stalo něco, za co sám nemůže.
,,Ahoj, Sebe." pozdravil zvesela Robin. Netušila jsem proč, ale ti dva si spolu nějakým nevysvětlitelným způsobem rozuměli. Navíc jsem nikdy neslyšela, že by Robin toho kluka nějak pomlouval. Věděl snad něco, co my ostatní ne?
Sebastien se vytrhl ze snění a upřel na nás svůj temný zachmuřený pohled. Když poznal Robina, pokývl hlavou.
,,Zdravím."
Víc se s námi nebavil, protože zrovna v tu chvíli přistavili autobus.
,,Tobě vážně nepřipadá divný?" vyzvídala jsem, uvelebená na nepříliš pohodlné tvrdé sedačce u okna. Robin si zastrčil do kapsy peněženku a posadil se vedle.
,,Možná trochu. Jen mi přijde nefér, že se k němu všichni chovají tak povýšeně. Nezaslouží si to. Je stejný jako my." Tehdy jsem nechápala, co tím přesně myslel. Dnes už tomu ale rozumím. Robin to věděl už tenkrát. Věděl, že se naše životy jednoho dne propojí.
,,Nad čím přemýšlíš, Tony?" Zvědavě si prohlížel můj zamyšlený výraz. Dobře, s tou jeho vnímavostí byl fakt otravný. Zavrtěla jsem hlavou, abych ji vyprázdnila od špatných myšlenek a opřela se čelem o chladné okenní sklo.
,,To nic, nech to plavat."

•••
,,Slečno Graveová! Mohla byste, prosím, dávat alespoň na pár vteřin pozor?"
Zarývala jsem hrot propisky do stránky sešitu, až jsem do něj málem vyhloubila Mariánský příkop. Poslední hodina. Společenské vědy. A náš předpojatý profesor Farway. On a jeho předpotopní názory. Utrpení. To už bych radši poslouchala Darrena. Jemu můžu aspoň jednu vrazit.
,,Posloucháte mě? Přečtěte si článek v učebnici a řekněte, co si o něm myslíte."
Znuděně jsem se zahleděla do textu. Přelouskala jsem ho nejmíň pětkrát. Šlo o další filozofický blábol o tom, aby lidé věřili v lepší zítřek. Pche. Taková pitomost.
,,Myslím si, že je to hloupost." vyjádřila jsem svůj názor nahlas, vzdorovitě se přitom zadívala do Farwayovy tváře, jejíž odstín se pomalu začínal měnit z bílého na temně rudý.
,,A proč tak soudíte, slečno?"
,,Protože lidský život má svou hodnotu. Když ho promrháme tím, že budeme bláhově věřit v něco, co se nikdy nesplní, tak svou cenu ztratí. Ano, k životu sice potřebujeme víru, ale víra přece není všechno. Člověk by neměl čekat na zázrak. Měl by se zvednout, postavit se na nohy a začít něco dělat pro to, aby zítřek byl lepší. Protože to za nás nikdo jiný neudělá."
Hlavy všech přítmných se otočily na mě. Sama jsem zůstala trochu překvapená vlastní reakcí, takže v místnosti na pár vteřin zavládlo děsivé ticho. Profesor se opíral o hranu svého stolu, vypadalo to, že nemá daleko k udělení důtky třídního učitele. Chvíli zarýval pohled do země, než znovu promluvil.
,,Děkuji vám, slečno, za váš výborný postřeh. Jsem si jist, že jste se vyjádřila zcela přesně. Omlouvám se, že jsem vás podcenil."
Nádech. Výdech. To bude dobrý.
Farway neslyšně prošustil třídou, ve které by momentálně bylo slyšet i padající špendlík a štítivě vzal do ruky můj poznámkový sešit. Nerudně se zahleděl na jedinou obrovskou černou tečku uprostřed stránky.
,,Řekněte mi, slečno Graveová. Myslíte si, že jste chytřejší než autor téhle učebnice?" Listoval sešitem dál, přičemž ve mně se stupňoval vztek. Co jsem mu provedla špatného, že mě takhle znemožňuje? Nesnáším ho. Nesnáším celou tuhle trapnou školu.
,,Promiňte, pane, ale já -"
,,Ven." Sešit mi přistál přímo před nosem. Nadutě odkráčel zpátky ke katedře.
,,Ale -" zkoušela jsem to znovu.
,,Řekl jsem to snad dostatečně jasně, že? Ven! Nechci vás tady vidět!"
Nabručeně jsem naházela všechny své věci do batohu a odklidila se na chodbu. Cestou jsem stihla zachytit Robinův soucitný pohled.
Pan Farway byl jedním z typu lidí, kteří mají o světě vytvořenou vlastní představu, kterou si od nikoho a ničím nenechají vyvrátit. Nemohla jsem mu to mít za zlé, lidé nejsou dokonalí. Ale jeho přístup se mi vůbec nelíbil. Je mi fuk, co ho přímělo takhle uvažovat. Měl by se přestat ohlížet a soustředit se na přítomnost. Vždyť o to se snažíme celý život.
Zbývalo deset minut do odpolední přestávky. Rozhodla jsem se, že na Robina počkám ve školní hale jako obvykle. Seběhla jsem tedy schody do prvního patra, dávala si přitom záležet, abych pořádně dupala. Asi tak v polovině cesty k automatu na müsli tyčinky jsem uslyšela cizí hlasy. Lehce jsem zacinkala kovovými mincemi, schovala je zpátky do kapsy a zvědavě nakoukla za roh.
,,Copak to neseš, šprte? Ukaž, jenom se podívám."
,,Ne, prosím. Nechte mě být.."
Uprostřed chodby stála dvojice hromotluků, nechvalně známých pod jmény Luke a Joe. Patřili k ochrance Michaela Flarsona. Někdy působili dost hrozivě, ale v hlavě měli jen hromadu pilin. A ani těch tam moc nezbývalo. Teď se zdálo, že ti dva někomu zatarasili cestu.
Podél zdi před nimi couvala drobná dívka s tmavě hnědými vlasy, vzadu pečlivě sepnutými sponkou. Na zádech nesla svou přehnaně objemnou školní tašku, div že se pod tíhou milionů učebnic nezlámala a v náruči pevně svírala kupičku papírů. Zřejmě tohle měli její trýznitelé na mysli.
,,No tak, Imberiová. Snad nechceš, abychom tě přemlouvali." rozchechtal se Joe a jedním máchnutím jí vytrhl její práci z ruky.
,,Vrať mi to!" Ohnala se po něm, ale moc platné to nebylo. Ta hora sádla byla mnohem silnější než ona.
,,Ale, copak to tu máme?" poškleboval se ten vyšší - Luke, hledíc svému komplici přes rameno. Joe se chvíli nemotorně pokoušel papír rozmotat než se mu to konečně podařilo. Oba dva si falešně povzdechli.
,,Jéé! Koníčci! To se mi líbí!" Luke plakát nadzvedl, takže jsem na něj viděla i já. Byla to práce pro školní projekt ,,Zachraňte divoká zvířata". Několik vybraných studentů (především zapřísáhlých biologů) si mělo vybrat jedno z ohrožených zvířat a zaměřit na něj své pojednání. Nejpřesvědčivější z nich, který získá od svých spolužáků nejvíce hlasů, může vyhrát jakousi peněžní dotaci, co poputuje na záchranu daného zvířete. Termín odevzdání se stanovil až na konec jara, ale Leanně Imberiové bylo podobné, že má všechno hotové už teď. Pro mě to byla totální blbost. Ale pro ni, jednu z nejlepších studentek v ročníku, stoprocentně ne.
,,Dej to sem, Sandone!" vyjekla a znovu po Joeovi vyjela. Luke byl ale o něco rychlejší, chytil ji za paži a přimáčkl ke stěně.
,,Vidíš to, Luku? To ubohé kuřátko se s námi chce prát." řehtal se Joe. Leanne se zoufale vzpouzela, snažila se vymanit z toho železného stisku.
,,Pusť.."
,,Tak co bys řekla, Imberiová, kdybych ti tvé dílo trochu poupravil?" zamával jí před nosem jejím pojendáním o divokých koních a chystal se trhnout. Lea sebou bezmocně smýkla, Luke se natahoval k ráně.. To už jsem nevydržela.
,,Dejte jí pokoj, vy dvě bezvýznamné bečky medvědího trusu."
Ne. Nejsem žádný idealistický zastánce slabších. Nerada se míchám do cizích problémů, mám jich většinou dost sama se sebou. Momentálně jediný člověk, za kterého bych se byla schopná porvat do krve, byl Robin. Ale Leanne si tohle nezasloužila. I když toho moc nenamluvila, už několikrát mi pomohla, abych nepropadla. Když přišla do školy s vlastnoručně upečeným koláčem, byla ochotná rozdat ho všem okolo sebe, nehledě na to, že na ní zbydou poslední drobečky. Jevila se mi jako hodná holka. Co proti ní byli tihle dva tupci?
Oba se zaskočeně ohlédli.
,,A podívejme se - sama rocková hvězda osobně. Co tě sem přivádí? Snad nechceš pomáhat týhle nule?" culil se Joe. Rázně jsem vykročila vpřed.
,,Pusťte ji a zmizte." zopakovala jsem se znatelnou výhružkou v hlase. Ta jim dávala signál k tomu, aby tak okamžitě učinili, jinak je odtud vykopu vlastnoručně.
Šlehli po sobě pohledy. Luke nakonec zklamaně pustil Leanninu ruku, na znamení ústupu zamával pažemi nad hlavou. Už jsem měla tu čest utkat se s nimi v rovnocenném souboji. Výsledek? Řekněme to tak, že tihle dva mají dost na co vzpomínat.
,,Fajn, jak chceš. Ale za to mi jednou dáš na oplátku svůj autogram - až budeš ta slavná zpěvačka." Joeův posměšný smích se rozlehl po celé chodbě, až z několika tříd pohoršeně vykoukli vyučující profesoři. Vrazil mi do ruky Leannino pojednání a vypařili se pryč takovou rychlostí, jakou obvykle létávají předměty v jídelně. Mají štěstí, zbabělci. Už jsem se začínala smiřovat s další poznámkou se zněním: Bezdůvodně napadá své spolužáky. To jsem celá já.
,,Děkuju ti." hlesla vděčně tmavovláska, masírujíc si bolavou paži.
,,V pohodě." usmála jsem se a podala jí válečnou kořist. S přehnanou pečlivostí stočila plakát zpátky do ruličky a převázala ho provázkem.
,,Podle mě máš určitě na to, abys vyhrála. Budu ti držet palce."
,,Díky." oplatila mi Leanne laskavost zářivým úsměvem. Zalovila prázdnou rukou v kapse a vytáhla z ní shluk barevných koleček. ,,Nechceš odznáček?"
Nemohla jsem ji odbýt. Vděčím jí za hodně věcí.
,,Jasně." Vybrala jsem si jeden obzvlášť pěkný, kterému vévodil obrázek černého vzpínajícího se hřebce. Připla jsem ho na jednu z mnoha kapes na mém batohu.
Ticho náhle přerušil drnčící školní zvonek ohlašující přestávku. Jako když zavelí generál se všechny dveře rozlétly dokořán a ven vyběhli zástupy hladových, rázem probuzených spolužáků.
,,Promiň, musím běžet. Měj se. A děkuju." Leanne mi věnovala poslední vděkuplný pohled a odchvátala kamsi do útrob školy. Ulevilo se mi při zjištění, že já už tam zpátky nemusím.
Odebrala jsem se skrz davy lidí k vestibulu, kde bych měla narazit na Robina. Uznávám, že Lea byla poněkud zvláštní. Jiná. Ale to jsme přece my byli taky. A ano - byli jsme na to hrdí.
Okolo proběhla banda prváků, pošťuchujíce jeden druhého, křičeli na sebe cosi o hmotném bodu - zřejmě předmět jejich hádky. Zapřela jsem se vyčerpaně lokty o kolena. Kde se loudáš, Robe? Nebudu tu na tebe čekat věčnost.
,,To see you when I wake up is a gift I didn't think could be real.."
Cukla jsem sebou. Nedávala jsem pozor, co se děje kolem. Ale zdálo se mi, že uprostřed té nekonečné změti hluků nejrůznějších charakterů slyším něco jiného. Něco kouzelného. Hudbu.
,,..You have only been gone ten days but already I'm wasting away.."
Špicovala jsem uši, jestli se mi opravdu něco nezdá. Mohl to být klidně něčí mobil. Rádio. Cokoliv. Ale ten hlas..
,,..But I need you to know that I care and I miss you.."
Ten hlas mi byl povědomý. Když jsem se ujistila, že je Robin stále v nedohlednu, nenápadně jsem se vytratila ze svého stanoviště a zamířila za oním brnkajícím zvukem akustické kytary. V naší škole žádná novinka - hodně lidí tu mělo hudební nadání. Ale tohle bylo jiné než normálně. Tenhle člověk neměl jen nadání. Neměl talent. On hudbou žil. Jako já. Jako my. Cítila jsem to.
Srdce mi poskakovalo jako pominuté, opojené touhou připojit se ke zpěvu. Kradla jsem se podél zdí jako profesionální lupič národní bankou a dávala si záležet, abych nedělala rámus. To totiž dokáže zasněného muzikanta pořádně vyhodit z rovnováhy.
Zvuk mne zavedl do zapadlé opuštěné chodbičky v západním křídle, kam jsem díky odporu k biologii a vycpaným exemplářům ptáků zavítala jednou za sto let. Vycházel z pootevřených dveří naproti laboratoři. Zvědavost dávno přebrala nadvládu nad mým tělem, takže jsem spontánně zastavila a nenápadně nakoukla do místnosti. V ten moment mě zasáhl elektrický šok.
Lavice byly hala bala rozházené po celé třídě, tabule počmáraná neslušnými posunky. Na zemi před prahem zákeřně ležela mokrá houba. A u okna na chatrné židličce seděl osamocený stín, jednou nohou opřený o železnou konstrukci dávno nefungujícího radiátoru.
Byl to Sebastien.

•••
*Sebova písnička ~ I Miss You - Simple Plan
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 29. července 2012 v 22:19 | Reagovat

"...i didn't think could be real....to know that you fell the as i do...:D"
SP <3 někdy jsem schopná je poslouchat hodinu v kuse a stejně mě neomrzí! :D

Tony jim měla nakopat ty jejich dutý pitomý a vzduchem nasáklý hlavy, ve kterých beztak mají tak akorát nasráno, to jsou takový hovada ti dva :D
no až bude Tony roková hvězda tak se před ní budou plazit, aby mohli mít její autogram.

Seb je možná trošku podivín, ale není hezké soudit jej, když ho skoro vůbec neznají a vymýšlet si takový hnusný pomluvy. možná je to pravda, (to ví jenom autorka příběhu a my čtenář si to můžeme jenom domýšlet :) ale není to od nich hezký.

",,Dejte jí pokoj, vy dvě bezvýznamné bečky medvědího trusu." HAHAAAA tak tohle jsi vystihla fakt přesně! Tleskám! T2ším se na pokračování! :D

2 Slunéčko Slunéčko | Web | 30. července 2012 v 22:02 | Reagovat

týjo, Seb je úúúžasnej!!! čekala jsem, že bude oblíbenec, kterej se nějakým zázrakem zamiluje do Tony, ale tohle jsem fakt nečekala! :D :D To, jak oslovila Joeyho a Luka bylo parádní --> bečky medvědího trusu!!! :D :D nádhera! :D to si musím zapamatovat pro nějakýho chytráka z naší školy :D
čekám, že Tony, Leanna, Robin a Seb se nějak dají dohromady a ještě se z nich stane nějaká bombová světová kapela!! :D Zatím jsou mi všichni moc sympatičtí O:) Strašně hezká kapitola O:)

3 Slunéčko Slunéčko | Web | 30. července 2012 v 22:03 | Reagovat

jejda, promiň tolik smajlíků, nemohla jsem si pomoct :DD

4 Vicky Vicky | Web | 31. července 2012 v 15:31 | Reagovat

To jak se Tony zastala Leanny se mi moc líbilo :) Kluci jako Joe a Luke jsou hrozný >:( Bohužel jich na světě není málo :( Ale Sebík je fakt kousíček... *-* :D Strašně se mi líbí!!! :D :D Nádhera!!! :D Taky myslím, že se ti čtyři nějak spojí dohromady, no jo vlastně, když jsi to psala v úvodu :D Ten pátý bude Chriss, že?? ;)

5 Lauren Lauren | Web | 2. srpna 2012 v 22:59 | Reagovat

[1]:: ~ Joe s Lukem - však oni ještě dostanou co proto. :D
~ Na Seba je dobré si ještě chvíli počkat. Ono je to s ním.. takové poněkud složitější. :)
~ A k těm "bečkám medvědího trusu" - původně tam měla být úplně jiná hláška. Tohle se tam ocitlo prakticky "náhodou". :D
Děkuju!
~ PS: SP a jejich texty.. ♥ :)

[2]:: Děkuju moc! Mezi námi *pozor, chystá se spoilerovat*, Seb není zrovna typ člověka, který se zakouká do první osoby, co uvidí. Potřebuje mít pořádný důvod k tomu, aby měl někoho rád. V průběhu příběhu sice trochu "pookřeje", ale nic vážného od něj radši nečekej. :D Podle mého názoru k Tony už od začátku patří Robin, jenom ona si to pořád tvrdošíjně odmítá uvědomit. :) Jsem moc ráda, že se ta hláška-nehláška líbila. Díky!
PS: Plýtvej smajlíky jak je libo. Mně to nevadí. :D

[4]:: Velký dík i Tobě! Těší mě, že se Tonyin zásah líbil. Jo, právě takových lidí je na světě velké množství. Bojovat proti nim! Bojovat proti lidské blbosti! :D Seb se ještě pěkně vybarví, snad ho budeš mít ráda i dál. Ano, pátý bude Chriss. Ale o tom se toho dozvíme víc později.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama