~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


MZ ║ Kapitola 3.

8. července 2012 v 19:42 | Lauren |  Malé zločiny

A máme tu pokračování. Na scéně se nám objeví můj první oblíbenec a je tady i pokus o nějakého jednoduchého padoucha. :D Připadá mi to trochu jako klasické příběhy typu "My, Fuente Ovejuna", kdy se utiskovaní poddaní postaví proti vládci. Hm. :( Ale však on ten úplný konec bude ještě dost zajímavý..

3. ~ Přísaha

Dobře, byla hloupost utíkat z domu. Alespoň to jsem usoudila z matčina téměř dvouhodinového proslovu o mém chuligánském chování. Možná by mi promlouvala do duše ještě půl dne, ale mě to přestalo bavit. Slíbila jsem jí, že se to už nestane a vytratila se uklidit si pokoj dřív, než do toho začne míchat mého bratra. Přestože jsem právě absolvovala vyčerpávající poučnou přednášku, zářila jsem štěstím jako vánoční prskavka. To mamku moc nepotěšilo. Pro jistotu mi dala týdenní domácí vězení, ale to mě tolik netrápilo. Beztak jsem musela chodit nakupovat.
Darren hned přístí ráno odjel, prý měl ještě nějakou práci. Podle mě ale za jeho zmizením stál táta.
Můj taťka byl vždycky trochu zvláštní. Neběsnil a nenadával, když jsem přišla pozdě domů. Nezamykal mi notové sešity a kazety v komoře, jako mamka. Jen se na mě zatvrzele mračil, jako by říkal: ,,Maminka má pravdu. Poslechni ji."
Jenže já už dávno nebyla ta hodná dokonalá dceruška, co udělá všechno na světě pro to, aby rodičům udělala radost. Vyrostla jsem. Přestože jim se to nelíbilo.
Nezbylo mi moc času nad vším přemýšlet. S koncem extrémně deštivého srpna přišel totiž také konec letních prázdnin. Začala škola. Protože naše čtvrť ležela poněkud stranou města, dojížděla jsem denně do malé střední školy v centru Newtownu, s velmi originálním názvem Newtown High School. Nebyl to nijak zvlášť špičkový vzdělávací ústav, vzhledem k naší finanční situaci (a mé neochotě) jsem si soukromou školu prostě nemohla dovolit. Ne, že by mi to vadilo.
Vzdělávat se je hrozný úděl. Nás, kteří tam chodíme naprosto nedobrovolně, je drtivá většina. Ale abych se přiznala, pořád jsem radši trávila čas ve škole, než sezením doma. Měla jsem tam zázemí v podobě hudebního kroužku, hodně kamarádů.. fajn, to už samozřejmě přeháním. Ve skutečnosti byl opravdový jen jeden, synovec Marka Rangera - Robin. Znali jsme se od chvíle, co jsme se naučili chodit a vyrostli vedle sebe jako sourozenci. Občas jsem si sobecky přála, kéž by byl on můj bratr a ne Darren. Také miloval hudbu a věřil, že jednou společně založíme skvělou kapelu. V té naději jsem ho nechávala žít, přestože jsem tomu moc nevěřila. Když nad tím dnes přemýšlím, dochází mi, že to byla obrovská chyba.
•••

Stála jsem frontu v jídelně a čekala na oběd. Moji spolužáci se připitoměle pošťuchovali a hlasitě hádali o své místo u přepážky. Zatímco na sebe štěkali, předběhlo je dalších deset lidí. Prostě takové naprosto normální všední odpoledne. Zkracovala jsem si dlouhou chvíli bubnováním prsty o tác, sem tam z toho vylezla i krátká melodie. Uklidňovalo mě to. Nemusela jsem na nic myslet. Po tom obvyklém chaosu na zahájení školního roku mi totiž hlava tříštila jako po zkušební jízdě na horské dráze.
Náhle se z konce fronty ozval křik a zahradil tak proud mých myšlenek. Po pár minutách se z davu vynořila dvojice statných kluků ze třetího ročníku. Vláčeli mezi sebou hubeného čtvrťáka s dlouhými vlasy, oblečeného v černém tričku skupiny No rules a tmavých džínsech s obrovskou záplatou na kapse. Robin.
,,Hele, kluci, neblbněte." vymlouval se právě a ztěžka šoupal nohama po podlaze, aby těm dvěma stačil. ,,Já jsem vážně nechtěl, opravdu. Prostě jsem si chtěl natočit limonádu. Jenže ten kohoutek nějak.."
Co že se to s kohoutkem vlastně stalo, jsme se bohužel nedozvěděli, protože uprostřed věty vybuchl smíchy. Jeho dva trýznitelé se na něj pohoršeně ohlédli. Teprve teď jsem si všimla, že jsou oba promočení a z obličejů jim odkapává šťáva. Působili tak hrozivěji než obvykle, konec fronty se jim zděšeně odklidil z cesty. Ušklíbla jsem se. Typické.
,,No tak." zajíkal se Robin. ,,Vám to vážně nepřipadá legrační?"
,,Ne, nepřipadá." šlehl vzduchem ženský hlas.
U vydávacího pultu - kde se vzala, tu se vzala - stála profesorka Riddenhourová, učitelka společenských věd. Probodávala mého kamaráda nasupeným pohledem, který nasadila pokaždé, když někoho načapala, jak dělá něco nepředloženého. Robin zmlkl, ale pohled jí statečně opětoval.
,,Vy dva." ukázala na ty dvě zmoklé slepice. ,,Jděte se usušit. S vámi si to vyřídím později."
S neochotným mručením jí vyhověli, přičemž pustili svou oběť a odšourali se k umývárně. Žena se znovu otočila čelem k Robinovi, z očí jí šlehaly blesky.
,,Promiňte, paní profesorko." vyhrkl honem, protože moc dobře věděl, čeho je ze vzteku schopná. ,,Já nerad -"
,,Nerad?" zopakovala znechuceně, obočí jí zacukalo. ,,Pane Rangere, tohle je už třetí nápojový automat, který jste tenhle rok vyřadil z provozu. Neumíte se ovládat, nebo vám prostě jen dělá radost ničit školní majetek?"
Kousla jsem se do jazyka, abych nevybuchla smíchy.
,,Ale já za to vážně nemůžu!" nevzdával se Robin.
,,To stačí, Rangere! Dám si na vás pozor. A ještě dnes uvědomím vašeho otce, tím si buďte jistý!" S těmito slovy hrdě odkráčela zpět k profesorskému stolu. Robin si začal bezděčně ždímat rukáv. Zamávala jsem na něj.
,,Zdravím, mechaniku."
,,Ahoj, Tony." Lehce se pousmál, vzal si příbor a stoupnul si ke mně. Kdosi za námi podrážděně zamručel.
,,Měl bys toho nechat." varovala jsem ho ustaraně. ,,Paní Riddenhourová ti už beztak hrozí tím, že tě vyhodí z hudebního klubu."
Robin si odfrkl a naložil si na talíř pořádnou porci rýže.
,,Ještě ty začínej. Nechápu, proč jsem takový magnet na maléry. To prostě není normální."
,,Ale jasně, že je." provokativně jsem do něj šťouchla loktem. ,,Ty jsi úplně normální.. svým nenormálním rangerovským způsobem."
,,Hej. To není vtipný." zavrčel, když odhalil můj chabý pokus o rýpnutí. Věnovala jsem mu škodolibý úsměv, což Roba nakonec trochu obměkčilo a opětoval mi stejným gestem.
Našli jsme si prázdný stůl v samém rohu jídelny a pustili se do jídla. Pamatuju si, že ten den byla rýže mírně rozvařená a omáčka příliš slaná. Nevím, proč mi taková hloupost utkvěla v paměti. Nejsem schopná si zapamatovat ani to, co se dělo včera. Ale ten den byl čímsi významný, jen jsem si to tenkrát ještě neuvědomovala.
Zatímco jsem nepřítomně škrábala lžící po talíři, Robin mi vyprávěl na jakých písničkách právě pracuje. Chtěl se stát textařem-skladatelem v jedné osobě. Podle mě v tom byl vážně dobrý. Zdokonaloval se doslova ze dne na den. Dokonce složil jednu skladbu o tom, jak společně ovládneme svět. Vždycky jsme se tomu smáli. Ale v duchu jsem si přála, kéž by měl alespoň z části pravdu.
,,Jednou, budeme slavní, Tony." předpovídal. ,,Jednou bude náš svět lepší, než teď. Ti ostatní to dokázali. Tak proč ne my?"
Už jsem říkala, jaký je Robin úžasný kamarád? Pokud ne, říkám to teď. Měla jsem ho ráda. On jediný mne kdy podporoval v mých snech, jediný člověk, který mě nesoudil podle toho, jak se oblékám, nebo že mám ve vlasech o jeden světlejší pramínek navíc. Bral mě takovou, jaká jsem. A za to jsem mu byla vděčná.
Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk roztříštěného skla z kuchyně. Robin se ušklíbl.
,,Máš příští týden čas? Strýčkovi má dorazit nová sestava kytar a já slíbil, že mu přijdu pomoct."
,,Moc ráda půjdu." ožila jsem. ,,Stejně nevím, co bych dělala doma."
S neskrývaným porozuměním ve svých hlubokých oříškových očích přikývl. Věděl o tom mém průšvihu a chápal. Chápal mou situaci, přestože on sám měl dá se říct dokonalou rodinu. Bydlel se svou nevlastní matkou v obrovské vile na kraji města. Jeho otec byl vážený úředník a milionář, takže Robin mohl mít prakticky všechno, na co si vzpomněl. Někdy jsem mu jeho štěstí záviděla. Ale on se vždycky nějak vymluvil na to, že na penězích nezáleží.
S nepříjemným skřípavým zvukem jsme zasunuli židle a odebrali se uklidit tácy. Robin se nabídl, že odnese můj a odchvátal. Jako obyčejně jsem na něj tedy čekala v šatně, kde bylo momentálně trochu těsněji než obvykle. Všichni už chtěli vypadnout pryč z melancholii způsobujících školních chodbiček, chtěli domů. Držela jsem se stranou, na příjemný rozhovor s mými milými spolužáky jsem neměla náladu.
,,Hej, Graveová!" ozvalo se někde poblíž. Ohlédla jsem se. Byl to Michael Flarson, obtloustlý výrostek se skupinkou svých věrných kamarádíčků v patách. Věčně si hrál na velkého vůdce, ale přitom neuměl pořádně ovládat ani sám sebe. Nesnášela jsem ho, protože jakmile se někde ocitl, musela jsem se zuby nehty držet svých pacifistických zásad.
,,Hej, Graveová!" halekal až se jeho nakřáplý hlas rozléhal celou jídelnou. ,,Slyšel jsem, že ti matka dala zaracha za to, že večer skáčeš po pokoji a hraješ si na rockovou hvězdu."
Dav za ním propukl v hlasitý smích. Zaskřípala jsem zuby. Náhle se vrátivší Robin mě popadl za ruku a táhl pryč. Mike se ale jen tak snadno nevzdal šance, udělat ze mě totálního idiota.
,,Už ti rodiče koupili pořádnou elektriku, nebo pořád hraješ na papírovou?"
Zabrzdila jsem, Rob mě varovně chytil za bundu. ,,Neblbni.."
Hromotluk se pobaveně rozchechtal. ,,Tak co mi uděláš, Graveová? Uzpíváš mě k smrti?"
Měla jsem chuť ho něčím praštit. Pořádně. Chtěla jsem, aby trpěl, aby věděl, jaké to je, když vás někdo věčně věků provokuje a trhá vaše sny na kousky.
,,Dej jí pokoj, Miku." houkl Robin. Bylo to od něj statečné gesto - Mike byl totiž o dvě hlavy vyšší.
Ve Flarsonových švábích očkách zákeřně zajiskřilo. ,,Ale, náš pan vševědoucí. Nepleť se do toho, mluvím s dámou. Nebo ti snad tvůj milionářský fotr udělil nějakou zvláštní výsadu, že mi můžeš do všeho kecat?"
,,Pojď." zavrčel Robin a nechal Mikovu bandu oddat se své oblíbené zábavě.
Možná teď budeme vypadat jako zbabělci, ale my na to byli zvyklí. Dát se s nimi do křížku nemělo smysl. Ten tupec si o sobě myslel, bůh ví co není, když je jeho maminka profesionální operní zpěvačka (mimochodem, moc toho po ní nepodědil) a dovolí mu vše, co mu na očích vidí. Myslel si, že je lepší než my. Jenže nebyl.
,,Já-ho-tak-nenávidím!" funěla jsem rozzuřeně ještě při cestě k našemu bytu.
,,Vykašli se na něj, Tony. Nestojí za to." uklidňoval mne Robin, i jemu se ale hlas třásl vztekem.
Toužila jsem po nové šanci. Přála jsem si, aby si ten ubožák Flarson jednou také připadal tak mizerně a zavrhnutě. Jednou, až náš svět bude lepší. Jednou, až něco dokážeme. Jednou až my, nuly, ovládneme svět.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 10. července 2012 v 22:04 | Reagovat

Už odteď je mi Rob moc sympatický! :) :) krásná kapitolka, nevím co dalšího bych napsala, takže směle pokračuj v psaní, budu se těšit na další část :)

2 Kattynka Kattynka | 13. července 2012 v 18:30 | Reagovat

pěkné,píšeš krásně a chtěla jsem se zeptat jestli někdy dopíšeš povídku Peverellův dědic

3 Lauren Lauren | Web | 14. července 2012 v 9:35 | Reagovat

[1]: Díky moc, Rob je jeden z mých oblíbenců. :)

[2]: Děkuju moc. Peverellův dědic je momentálně pozastavený kvůli jiným povídkám. Ale pokud se líbí, zkusím se na něj znovu podívat. Dopsat bych ho určitě měla, kamarádi Potter-maniaci by mi to nikdy neodpustili. :)

4 Vera Vera | Web | 15. července 2012 v 21:49 | Reagovat

Robin je hodně fajn! :) taky bych si přála mít takového kámoše!
Flarson no...škoda slov :D asi by mu měl dát někdo pěkně přes držku, aby zavřel ten svůj zobák.
Ta poslední věta, ta je nádherná! "až my nuly ovládneme svět!..."
8-)

5 Slunéčko Slunéčko | Web | 22. července 2012 v 14:03 | Reagovat

děkuju moc, že sis našla čas na mojí tvorbu :) tak jsem se na oplátku podívala na tu tvojí a fakt mrkám! :D Tony je skvělá holka, docela jí lituju, kvůli tomu nesnesitelnýmu bráchovi :// V mojí povídce je vlastně podobná verze, ale mladší :D a takového kamaráda jako je Rob bych si přála :))skvělá povídka, už se moc těším na další kapitolu, ráda budu tenhle blog dál navštěvovat =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama