~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 14. - Hádka

4. května 2012 v 20:02 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Ahoj! Moc se omlouvám za mé stávkování. Po dlouhatánské době (škola) jsem se konečně dokopala k přepsání další kapitoly. Tuhle scénu jsem měla v plánu od samého začátku a jsem ráda, že jsem se statečně dopracovala až sem. Počínaje touhle kapitolou by se nám pár věcí mělo trochu osvětlit. Přibyde nám šílená halda ještě šílenějších postav (viz kap.13) a také bychom se mohli dozvědět nové zprávy o Alecovi.. je toho hodně. Snad se bude líbit. :)


UPRAVENO červen 2015

Kapitola 14. - Hádka

Nebylo to tak strašné. Nebylo to vůbec strašné. Vlastně mě okolnosti donutili změnit celý pohled na Lyconyjské.
Mýlila jsem se. Všichni se mýlili. Vůbec nebyli těmi krvelačnými vrahy z příběhů. Naopak v případě Yoki to byli andělé, které na zem seslal bůh, aby dokázali, jak důležité je přátelství. Vzala mě pod svou ochranu jako malou Kyru, naučila mne zákony Lyconyjské smečky. Trpělivě snášela, když jsem udělala nějakou zbrklost a ochotně mi pomohla pokaždé, když jsem potřebovala. Bylo až k neuvěření, že ona ani ostatní z jejích druhů nejsou lidé, ale jen jejich duše. Bylo to fascinující a děsivé zároveň.

Ve vesnici ale samozřejmě nežili samí přátelští jedinci jako Yoki. Obzvlášť nesympatická se mi zdála vysoká černovlasá dívka s šátkem přes oči - Chu'si. Ani jednou na mě nepromluvila, a i když jsem jí neviděla do očí, měla jsem pocit, že mě neustále pozoruje. Jako by čekala, až udělám chybu a ona mi bude moct pomoci k zemi pořádným kopancem.
Díky Elledärově ochraně jsem v bezpečí. Relativně. Stejně se radši držím z dosahu té dívky s katanou. Tiamät. Nemá mě ráda od první chvíle a svým chováním mi dává jasně najevo, že jestli se jí připletu pod nohy, budu toho do smrti litovat. Navíc také zná něco, co mi Elledär i všichni ostatní tak zatvrzele tají. Možná z milosti, možná z toho, že si myslí, že lepší je nic nevědět. Ale to, jak se Elledär chová při zmínce o jeho dívce, to o čem se hádali s Tiamät v den našeho příchodu -
Dobře, přiznám se. Poslouchala jsem za oknem.
Po skvělém Yokině koláči, který jsem pokřtila nejlepší pochoutkou na zeměkouli, jsem se vytratila z domu pod záminkou, že potřebuji na čerstvý vzduch. Chtěla jsem chvíli pro sebe. Tolik nových tváří, tolik nových jmen bylo na mě moc.
Prošla jsem skoro celou náves a užívala si sladkého podvečerního vánku plného vůně dřeva, když ke mně z domku na samém okraji vesničky dolehl Tiamätin křik.
"Co sis ksakru myslel, že děláš?!"
Zaváhala jsem. V Yokiných oknech se zamihotal plamínek svíčky, která stála na stole a sloužila jako jediný zdroj světla. Ozval se odtud hlasitý smích. Snad nebude vadit, když se na chvíli ztratím. Přitáhla jsem si blíž ke krku deku od toho ztřeštěného kluka - Demöthiho - a tišeji než myš se přikradla až k otevřenému oknu domu, odkud jsem zaslechla hádku. Vím, že to nebylo správné a dodnes se za to stydím. Ale když je člověk zvědavý, tak je schopný porušit všechny své morální zásady.
S ušima našpicovanýma jako nová nepoužitá pastelka jsem nenápadně nahlédla dovnitř.
Tiamät stála uprostřed místnosti naproti Elledärovi, na krk mu mířila jednou ze svých dýk. On jí klidně hleděl do očí, jako by mu zrovna nešlo o život.
"Uvědomuješ si, co jsi způsobil?" Supěla. "Ohrozil jsi celou smečku! Jestli to zjistí ON, všechny nás zabije! To ti v tom tvém primitivním slabocitném mozečku nedošlo?"
"Tiamät, poslouchej -" Promluvil mírně, čímž docílil jedině toho, že se čepel dýky ještě přiblížila.
"Nebudu poslouchat takového nepoučitelného ubožáka, jako jsi ty! Přece jsi kdysi řekl, že to byla chyba. Slíbils', že už to nikdy neuděláš. Při moci Duchů jižních lesů, co sis o sobě myslel, Elledäre?!"
Nebránil se, nepokoušel se ji zastavit. Pořád proti ní statečně stavěl kamennou tvář, i když její slova pro něj asi byla tisíckrát horší než dýka pod hrdlem.
"Prosím. Nech mě to vysvětlit."
"A co mi chceš jako vysvětlovat? To, že jsi opět selhal a moc tě to mrzí? Promiň, ale to už tu jednou bylo. Zkus být trochu kreativnější a vymluvit se na něco jiného. Nejdřív mi ale řekni - mám tě zabít hned, nebo až za chvíli?"
"Dělej, co uznáš za vhodné." Pokrčil rameny. "Já osobně bych byl pro to, abys' mě vyslechla. Potom si dělej, co chceš."
Ještě chvíli ho vraždila nasupeným pohledem, až nakonec svou zbraň sklonila. Zrychleně oddechovala.
"Děkuji ti." Uklonil se jí.
"Proč jsi ji přivedl až sem? Proč jsi kvůli ní tak zbytečně riskoval život?" Zeptala se vyčítavě. V jejím hlase se objevilo kromě vzteku ještě něco jiného. Soucit.
"Má můj Amulet."
Tiamätiny nepřátelské oči se rozšířily překvapením. Chvíli uvažovala, jestli si z ní nedělá legraci. V té vzácné chvíli ticha jsem jednou rukou zajela pod deku a stiskla v ní křížový přívěsek, co mi visel na krku.
"To není možné." Zavrtěla hlavou. "Všechny naše Amulety jsou přece zničené."
"To jsem si taky myslel." Přitakal, přešel místnost k malému provizornímu krbu, kde plápolal oheň, a opřel se o jeho kamenné obložení. "Dokud jsem ji neucítil tehdy v severním lese. Narazil jsem zrovna na lukumonského špeha, který mi byl v patách už hezkých pár dní. Když jsem s ním bojoval, dostala se mi do hlavy. Myslel jsem, že Amulet našel 'On' a tohle je jen další trik, jak se mě zbavit. Bál jsem se, Tiamät. Když už se další vize neobjevily, usoudil jsem, že se mi to zdálo. Teprve po mnoha týdnech jsem to ucítil znovu. Moc Amuletu mě zavedla až k ní. Kdybych ji nenašel.."
Ohromeně ho poslouchala, chuť zabíjet ji náhle přešla.
"Říkají, že jsi moudrý, ale někdy se chováš hůř než šestileté děcko." Povzdechla si. "Jak můžeš vědět, že to nebyla past? Že ta dívka není jen záminka k tomu, aby se k tobě dostali blíž? Mohl by ses začít konečně chovat zodpovědně? Máš tady smečku, kterou je třeba ochránit. A ty se necháš při první příležitosti zabít a necháš to na nás."
"Vím, že to není past." Řekl Elledär pevně, jako by ujišťoval sám sebe. V tmavých očích mu tančil odraz plamenů v krbu. "Ona není - nemůže být -"
Ucítila jsem náhlou vlnu náklonnosti ke svému ochránci. První člověk, který si nemyslí, že jsem nebezpečná.
Tiamät ho upřeně pozorovala, srdce se v ní hádalo s rozumem. Popošla o dva kroky, čepel dýky neškodně namířenou k zemi.
"Kde jsou její rodiče?"
"Žádné nemá. Zbyl jí jen mladší bratr a i toho jí vzali vojáci. Byl jsem u toho, když zničili její vesnici. Nemá kam jít."
"Je z Machaëry, že ano?" Zeptala se bez obalu.
Elledär odtrhl pohled od ohně a ohlédl se na ni. Uvažoval, co jeho sestra udělá, jakmile se dozví pravdu. Narovnal se a opatrně přikývl.
"Chápu." Promluvila vážně, máchla s dýkou do vzduchu a vrátila ji zpátky do pouzdra na opasku. "Jestli je to tak, jak říkáš, pomůžu ti ji chránit. Ale jestli ohrozí kohokoli z mých blízkých, včetně tebe, zabiju ji."
Polk.
"Děkuju ti, sestřičko." Špitl vděčně. "Nemusíš mít strach. Je moc milá. Co by nám člověk jako ona mohl udělat?"
"V tom je ten problém, bratříčku." Zasyčela už zase nedůvěřivým hlasem. "Ona není člověk."
Už jsem slyšela dost. Zvládla jsem se dopotácet za roh, aby mě nikdo neviděl a tam se po zdi svezla na zem.
Takže to byl Elledärův hlas, který jsem slyšela té noci v táboře, když jsem našla přívěsek? Opravdu to je jeho Amulet? A k čemu Amulety slouží? Nikdy jsem o nich neslyšela. Byla to opravdu náhoda, že jsem ho našla já? Nebo si se mnou jen někdo hraje jako s šachovou figurkou? Proč Tiamät tak vyletěla, když zjistila, že mě přivedl? Kdo je to ten 'on', o kterém mluvili? A pro všechno na světě kdo vlastně jsem já? Jak to, že mi doteď nikdo nic neřekl?
Po tvářích se mi samovolně spustily pramínky slz. Strhla jsem si z krku kůži s Amuletem a sevřela ho v dlani.
Alecu, kde jsi? Joshi, Ernie, Fate.. kde je vám konec? Vy jste to také věděli? Věděli jste, co jsem zač? Mami? Tati? Proč jste nás opustili?
Stulila jsem se do klubíčka, naslouchala přitom tichému našlapování dvou usmířených černých psů. Zakousla jsem se do okraje deky.
Co jsi to za zrůdu, Liss Forsová?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 5. května 2012 v 10:42 | Reagovat

jaj chudačík holka ...pláče.:-( nemám ráda když  někdo pláče:-( jinak překrásná kapitolka:-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 22. července 2012 v 18:54 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem se tolik zpoznila se čtením. Já nána pitomá přišla o... TOHLE?! Uh... dokonalé.
Chudák Liss.. je mi jí líto. Taková nevědomost je strašná svině. Ale Ell se mi líbí a jsem moc zvědavá, jak to bude s Demöthim, když si říkala, že "zachrání svou lásku"... hmmm, jsem moc zvědavá.
A taky jsem moc ráda, že budeš v tomhle příběhu pokračovat, protože se mi vážně moc líbí, ty jsi pro mě vzorem a já jen čekám, kdy vyjde další kapitola! :)

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 23. července 2012 v 15:30 | Reagovat

Tak-ahoj, takahooooj! :)
POslušne hlásim že som späť v svete živých, odhodlaná do posledného dychu slúžiť mojej kráľovnej. Ave LAUREN!
Prisám bohom na nebesiach, nie je nič dokonalejšie ako vylehovanie v posteli, pitie horúcej čokolády a čítanei dobrej knihy. ZATRATENE dobrej KNIHY! Musím sa priznať že som musela zašmátrať v archíve a zhliadnuť pár kapitol dozadu aby som sa opäť dostala do deja, no v konečnom dôsledku som sa dopracovala až tu, na miesto, kde som pred dlhou odmlkou skončila.
A? Pýtaš sa čo ti poviem? Ako keby si ma nepoznala. JE TO ÚŽASNÉ! Opäť úchvatné opisy... Tie prirovania, samotná plynulosť deja... Jeden iba číta a číta... Písmenká mi plynú pred očami ako voda a ja zahĺbená do úchavtného príbehu strácam pojem o čase. Začnem kapitolu a zrazu je koneic. No ale vážne! Nekecám, nepreháňam, nezveličujem - ja túto poviedku a teba ako autorku milujem! Boooožičku môj... Kde ja sa na teba hrabem :( Ja takto nikdy vedieť písať nebudem.
V každom prípade... Sa zaprisahávam že ďalšie pokračovania si už nikdy újsť nenechám, nech sa deje čokoľvek. PO neuveriteľne hlbokom zážitku z čítania zostávam napätá, ako sa dej bude ďalej vyvíjať a pevne verím, že to, že už dlhšiu dobu nič nepribudlo, nie je nič vážne a že už tento týždeň nás potešíš pokračovaním :))
Tiamät vyzerá dobre drne o_O S tou si ešte "srandy" užijeme... Tiež by ma zaujímalo, prečo je Elledär taký žiadaný, taký Boss medz všetkými... Č ten náš sympaťák tají? A prečo majú na Liselotte vžd ynarážky že ona nie je človek? (fajn, tu by som jednu hypot=zu mala ale je dosť bláznivá takže ja si radšej počkám na objasnenie - ktoré bude dúfam čo najskôr lebo sa samou zvedavosťou zbláznim) No a samozrejme zakomplexovaný idiot si okamžite, už na prvý pohľad a po prvom zmienení jeho maličkosti ukradol kúsok môjho srdca. More more more! Píš píš píš! Ja chceeeeeem ďalie zážitky mojich obľúbených hrdinov!

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 16:56 | Reagovat

Velmi se stydím za svou nízkou rychlost, ale chci to napravit...
Zase nádherné... Jen jsem se trochu ztratila ve jménech, je jich tolik...
Začíná sa to ještě víc zamotávat a tudíž musím hned číst dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama