~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 13. - Čekající rodina

21. dubna 2012 v 10:24 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Pro silnější povahy. Ne že by se tady dělo něco tak hrozného, ale počínaje touhle kapitolou se začíná do příběhu dostávat šílené množství nových postav. Samotné mi chvilku trvalo, než jsem si je dala dohromady a snad se mi nepodaří se do nich zamotat. Už mám připravený jejich seznam, popis a obrázky, takže někdy v blízké době se tu objeví.


UPRAVENO červen 2015

Kapitola 13. - Čekající rodina

Po té strašlivé bouřce začal být Elledär snesitelnější. Netvářil se, jako by byl na svém vlastním pohřbu, a sem tam utrousil i nějakou poznámku na téma: "To počasí je pod psa." nebo "Nesnáším pondělky."
Zásoby jídla nám rychle docházejí, o to větší máme důvod rychle najít bezpečné útočiště. Teda alespoň já. Jemu stačí si v noci odběhnout na lov.

Když konečně dorazíme do Lesů Jihu, dny jsou čím dál chladnější a z nebe se začínají líně sypat první sněhové vločky. Nepotkáváme už žádné nevítané návštěvníky a popravdě ani nezavádíme řeč na ty minulé. Telepaticky jsme si jeden druhému slíbili, že teď máme na starosti jiné a mnohem závažnější starosti. Je to těžké, chci vědět, co mi tají. Ale musím se s jeho odstupem smířit. Jedno z prvních pravidel smečky, které jsem se díky němu naučila: respektuj svého vůdce.
Náš dlouhý výlet za svobodou úspěšně končí jednoho pozdního odpoledne, kdy jsme za pár hodin prošli snad tři čtvrtě lesa. Představte si věčně zelené místo plné břečťanem omotaných stromů, nekonečných moří měkoučkého mechu, mýtin porostlých kapradinami a tajných studánek ukrytých v kotlinách stromů odrážejících v sobě měsíční svit. Takové jsou Lesy Jihu. Přírodní mocné království, kde si člověk připadá jako malá bezvýznamná tečka nad písmenem i. Oči mi létají všude, kam dohlédnu, nemůžu se nabažit pohledu na tu dokonalou podívanou, kterou v pohádkách střeží skřítci a elfové. Možná bych se i rozběhla a plácla sebou do prvního lánu kapradí, kdybych neměla tak příšerný hlad.
"Jsme tady." Elledär zastavuje u vysokého starého buku, přejíždí dlaní po jeho popraskané kůře. Všimnu si, že je do ní vyrytý nějaký znak. Ten znak z přívěsku.
Ale na to v té chvíli nemám ani pomyšlení. "To je úžasné." Dostanu ze sebe ztěžka.
"Jsem rád, že si to myslíš." Usměje se. "Většině lidí naše lesy překáží."
"Překáží?" Zopakuju nechápavě. "Jak může někomu překážet něco takového?"
Sleduje, jak dělám pár opatrných krůčků vpřed a chytám do dlaně několik sněhových vloček. Chystá se mi to bezohledné chování lidí vysvětlit, když se v blízkém křoví mihne něčí postava. Škubnu sebou.
"Neměj strach." Napřímí se, zvedá ruku na znamení, abych nepanikařila. "Neublíží ti."
Polknu. Příliš mě to neuklidní, ale doufám, že má pravdu.
Zatímco Elledär zamíří blíž k houští, zůstávám raději přikrčená pod bukem v domnění, že tak budu méně nápadná.
"Por mëna paí." Zdvořile se ukloní a čeká. Nevím, co to znamená. Po chvíli se ale z křoví vynořuje neznámá postava. Chlapec? Ne, dívka. Může být přibližně stejně stará jako já. Na první pohled vážně působí jako kluk - pěkně výstřední kluk. Má na sobě tmavou bundu a staré vojenské kalhoty shrnuté do půl lýtek. V neposedných kudrnatých vlasech, bezúspěšně stažených do culíků, jí sedí černá buřinka.
"Elledär?" Rentgenuje ho pohledem, v jejích očích barvy karamelu tančí překvapení.
"Taky tě rád vidím, Imnu." Zubí se Elledär.
Dívka se ještě chvíli tváří zmateně, ale postupně její zaskočení střídá radost. "Jsi zpátky. Nečekali jsme tě tak brzy."
"Nemůžu vás tu přece nechat samotné. Mohli byste provést nějakou hloupost."
Provokativně ho šťouchne pěstí do ramene. "Nech toho. Jsme schopnější, než si myslíš."
Společně vyráží po skryté cestičce hlouběji do lesa. Elledär se ohlédne a povzbudivě na mě kývne, abych je následovala. Imnu jeho gesto zpozoruje, na malý zlomek vteřiny mě uvítá její nedůvěřivý pohled.
"Kdo je to?" Sykne tiše.
"Člověk."
"Ne, není." Znovu se otočí, aby viděla, jak nemotorně se proplétám skrz kořeny stromů. Zvážní. "Tohle ti neprojde, Elledäre."
"Proč by nemělo?"
"Ona tě zabije."
Sklopí hlavu. Kdo? Jaká ona? Imnu je jedna z Elledärovy skupiny - Lyconyjská, míříme k jejich táboru. Proč se mě jen všichni snaží přesvědčit, že nejsem to, co jsem?
"Stalo se něco důležitého, zatímco jsem byl pryč?" Ptá se, aby změnil směr rozhovoru.
Dívka si povzdechne, narovná si na hlavě buřinku. "Ani ne. Pokud nepočítáš Demöthiho pokusy o vyrabování zásob jídla."
"Takže všechno při starém." Ušklíbne se a rozpřáhne ruce, zhluboka nasaje do plic voňavý lesní vzduch. "Je skvělé být doma."
Vedou mě dál do zapomenutých koutů lesa. Po několika odbočkách začne ubývat stromů, cestička se pomalu změní v širokou vyšlapanou stezku. Nedaleko před námi spatřím další o něco větší louku, z jedné strany chráněnou lesním potůčkem, z druhé mohutným skalním výběžkem tyčícím se nad zelenými korunami jako temný nepřátelský mrak. V jeho stínu se tísní několik dobře maskovaných dřevěných chaloupek pokrytých mechem.
Vyjeveně pozoruju, jak si u potůčku spokojeně hraje malé děvčátko a zaplétá si do copu poslední stébla trávy.
"Kyro!" Dolehne k nám zvonivý dívčí hlas. "Měla by ses vrátit, brzo bude tma."
"Vždyť už běžím." Odvětí holčička. Rychle doplete poslední věneček a pustí ho po proudu.
"Vidím, že Kyře je už líp." Podotkne Elledär.
Imnu přikývne. "Pořád není úplně v pořádku, ale bojuje. Je pěkně statečná."
"To jsem rád." Špitne tiše, zahleděný do neurčitého bodu na svých botách.
Hnědovlasá holčička vyskočí. Jakmile zahlédne naši trojici, její velká kobaltově modrá kukadla se rozzáří štěstím.
"Elledär!" Vypískne nadšeně a rozběhne se tu novinu rozhlásit domů. Při běhu mírně napadá na pravou nohu.
"Elledär!" Výská. "Elledär se vrátil!"
Ze dveří domků se začínají zvědavě vyklánět další Lyconijští, někteří vybíhají ven, aby mohli svého kamaráda pořádně přivítat.
Srdce mi poskočí a vžene slzy do očí. To, jak se procesí kluků sesypává na Elledära, to, jak mu malá Kyra padá kolem krku, to, jak mu všichni dávají najevo, jak rádi ho vidí, je po dlouhé době první vážný důvod, který mi roztáhne pusu do nefalšovaného úsměvu. A zase mě hlodne nepříjemný červík jménem závist.
Hlupák. On není sám. Má milující rodinu, která na něj bude vždycky čekat.
Stojím v pozadí a nějak nemám chuť na sebe upozorňovat, i když můj žaludek je opačného názoru. Elledära právě poplácává po zádech nějaký kluk s poťouchlým úsměvem, střapaté vlasy mu legračně trčí do všech stran.
"Kde ses flákal, Elle? Doufám, že v tom není holka. Říkal jsem ti přece, že milostné dopisy za tebe psát nebudu."
"Máš o mně pořád dost silné mínění. Ale každý není jako ty, Demöthi."
"Na co tím narážíš?" Naježí se střapáč. Už chce kamarádovi uštědřit pořádný žďuchanec do hrudníku, když ho upoutá cosi jiného. Já.
"Moment. Kdo je támhleto sympatické děvče?" Oči všech přítomných se upřou směrem, kterým ukazuje.
Znervózním. "Promiňte, já -"
Než stačí Elledär zakročit, ujme se slova Demöthi.
"Tos' nemohl říct, že vedeš návštěvu, ty trubko?" Vyčte příchozímu a proráží si cestu davem až ke mně. Ukloní se s takovým nasazením, že se snad dotkne nosem země. "Vítám vás v naší skromné vesničce Ztracených duší. Jsem nějaký Demöthi. Jaké je vaše ctěné jméno, milá slečno?"
Asi to bude vypadat hloupě, ale ani na tuhle primitivní otázku v tu chvíli nedokážu odpovědět. Snad z hladu, snad z toho, že jich tu na mě je moc. Kdyby se něco semlelo, neubránila bych se. Těžko říct.
"No, já -" Koktám rozechvěle, marně hledám slova na svou obhajobu.
"Přestaň šaškovat." Okřikne střapáčka Elledär. "Nech ji vydechnout. Má za sebou dlouhou cestu."
"Nepřerušuj mě, když mluvím s dámou." Uzemňuje ho Demöthi a věnuje mi rošťácký úsměv. "Vážně vypadá vyčerpaně. Copak náš Ell se neobětoval a neobstaral našemu hostu odvoz? Koně? Osla? Mulu? Nic? Ach bože, odpusť. Za těch tisíc let jsem toho paličáka o ženách vůbec nic nenaučil.."
"CO SE TO TU KČERTU DĚJE?!"
Ten ostrý hlas ve vteřině smývá každému úsměv ze rtů. I upovídaný Demöthi se viditelně zaráží. Někteří couvají o pár kroků dozadu, Elledär se napíná, všechny zbylé síly zburcované. To nevěstí nic dobrého.
Přes maličkou náves k nám rázně kráčí dívka. Vysoké boty, rozevláté vlasy. Na krku se jí pohupuje přívěsek v podobě dračího zubu. Její opasek se pyšní dvěma lesklými dýkami, přes rameno má přehozený pás s podlouhlým pouzdrem zakončeným střapečkem - zbraň zemí Východu. Nejhorší na ní ale jsou oči - žhnoucí a nelítostné jako oči sedmihlavé saně. Saně, která se právě chystá dát si někoho k obědu.
"Má drahá Tiamät!" Prolamuje roztržité mlčení Demöthi, byl by se jí nejspíš i rozběhl naproti. "To je bezva, že jsi přišla. Zrovna vítáme hosty."
"Zmlkni a kliď se mi z cesty, ty zakomplexovaný idiote!" Vrčí dívka podrážděně.
"Rozkaz! Už mizím, zlato." Zatrylkuje mladík a poslušně se odplíží k ostatním, takže si tu "sedmihlavou saň" můžu prohlédnout zblízka. Musím uznat, že s ní bych se nikdy do křížku dostat nechtěla. Rozcupovala by mě na miniaturní kousíčky dřív, než bych stačila říct: SOS.
"Kdo jsi?" Probodne mě svýma vraždícíma smaragdovýma očima, až pocítím náhlé nutkání vzít nohy na ramena. Jizva, která se jí táhne přes celou levou tvář, mi to moc neulehčuje.
Zachraňuje mě Elledär. "Je tady se mnou." Odvážně se vrhne mezi nás, zdá se, že on jediný se té bojovnice nebojí. "Jmenuje se Liselotte."
Rozčilená Tiamät se trochu zklidní, pořád ale vypadá, že má sto chutí někoho zadupat do země.
"Fajn." Vydechne kategoricky, natáhne ruku pro svou zbraň. "Teď, když jsme se tak hezky představili, mi laskavě uhneš, bratře, abych mohla tu holku zabít dřív, než ona zabije nás?"
Z hloučku okolo se ozývá neklidné mručení. Chci se hájit, ale nedokážu ze sebe dostat jediné slovo. Elledär se ani o centimetr nehne, dokonce Tiamät donutí, aby ustoupila. Musí mít v sobě něco, na co její zbraně a odvaha nestačí.
"Ty -" Syčí dívka. Těká pohledem ze mě na Elledära a zase zpátky, snaží si to dát všechno dohromady. Zápasí sama se sebou. A pak jako by konečně něco pochopila.
"Bratříčku? Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?" Tón jejího hlasu zní jednoznačně - ať chce mluvit o čemkoliv, rozhodně to nebude příjemná konverzace. Mladík neochvějně přikývne.
"Hned se vrátím." Mrká na mě. "Postarejte se o ni."
Bezradně sleduju, jak mizí s Tiamät za nejbližším rohem a srdce se mi propadá čím dál níž. Kam to jde? Ať nikam nechodí. Co to má znamenat? Copak mě tady nikdo neposlouchá?
"Nic si z toho nedělej." Usmívá se omluvně Demöthi. "Takhle se chová skoro ke každému."
Ztěžka polknu. Pozdvižení okolo našeho příchodu přilákalo už všechny obyvatele vesničky. Schovávají se v hloučcích, zvědavě natahují krky, aby lépe viděli toho ustrašeného vetřelce, co pronikl na jejich území. Někteří se mračí, někteří smějí, jiní si zachovávají neutrální výraz a čekají, jaký mudrc se ze mě vyklube. Kéž by s tím přestali.
"Ahoj!" Z řady náhle vystoupí dívka, jejíž hlas jsme slyšeli, když volala na to modrooké děvčátko - Kyru. Uklání se a tiskne mi ruku. "Moc mě těší, já jsem Yoki. Omlouváme se za to přivítání. Už je to dlouho, co jsme tu naposledy měli člověka. Nemáš hlad? Zrovna jsem upekla borůvkový koláč."
A tak společně s ní a Demöthim, pronásledovaní několika dalšími zvědavci, zamíříme k malému útulnému domku s dřevěnou lavičkou, kde už nás čeká rozesmátá Kyra s nosem fialovým od borůvkového krému.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 21. dubna 2012 v 13:12 | Reagovat

jaj  ted se budu snad těšit ještě vic na další dil :-( och:-( jinak nádherná kapitolka...

2 Erin Erin | E-mail | Web | 27. dubna 2012 v 15:53 | Reagovat

ROztomilá kapitola s drsným dějem! No, co říct. Postav je tam podle mě tak akorát. Ellova sestra... wow, asi bych zdrhla.  A
Demöthi---> Tak úžasné jméno! A je to sympaťák!! :)
Ty vyšmýlíš tak úžasná jména. Já to nechápu... prostě to zní všechno tk reálně! Uf, zajímalo by mě, proč Ellova sestra nakonec ustoupila. A fakt hodně by mě to zajímalo, doufám, že se odhalení dočkám v dalších kapitolách =)) Liss má štěstí, že Ella potkala a... kdy už se dozvíme víc o jeho synovi? :-D

3 Lauren Lauren | Web | 4. května 2012 v 19:53 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. :)

[2]: Jména nejsou podle mě tak geniální, spíš se většina z nich docela dost blbě vyslovuje i mně, natož pak někomu jinému. A hlavně je jich tam hodně, bojím se, aby jsme se v tom nezačali ztrácet.
O Ellově synáčkovi se bohužel v blízké době nic nového nedozvíte. :D Je to jedno z hlavních témat, na kterých stojí prakticky celá povídka. Tudíž doufám odpustíte, když to ještě chvilku nechám "pod pokličkou". Ale i tak je tu spousta dalších okolností, které potřebují vysvětlit. Právě ty momentálně plní nové kapitoly. :)

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 23. září 2012 v 17:13 | Reagovat

Doufám, že se tam všichni usmíří a že Liss nebude muset znovu utíkat...
Opravdu před Tebou smekám, je to mistrovské dílo plné překvapení...
Možná se trochu začínám ztrácet, ale snad nebudu další várka nových postav se zajímavými jmény X).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama