~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 12. - Tajemství

14. dubna 2012 v 22:23 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Zdravím. Tak tady máme další kapitolu. Po dějové stráce o něco obsáhlejší než byla ta předchozí.
Přeji pohodové čtení. :)



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 12. - Tajemství

Zamíříme dál na jih, pryč z cauldronských stinných skal do prosluněných nížin zemí Jihu, zemí Míru. Znám je jen z vyprávění, ale i tak mi ta místa připomínají pohádková království plná lesů, zurčících potůčků a rozlehlých nekonečných luk. Široký pás neporušené přírody táhnoucí se až k hranicím Rodihënské říše - našeho domova. Ta se rozkládala na obrovském území s centrem ve východním městě Punitia, městě králů. Nikdy jsem se nepodívala dál než do vesnic sousedících s Machaërou. Ale jako malá jsem často snila o tom, že procestuji celý svět. Což se mi, dá se říct, zatím docela daří. Nebýt toho, že nám možná už teď jsou v patách vojáci královské gardy.

Pokračujeme podél toku jakési řeky, jejíž jméno neznám. Elledär se tu ale nejspíš vyzná, protože mne neochvějně vede dál, přestože absolutně netuším, kam to vlastně jdeme.
"Odpočineme si." Rozhodne, když se začíná stmívat.
"Ale já nejsem unavená." Zaprotestuju. Teď nemůžeme zastavit.
"Jsi si jistá?" Sjede mne pohledem plným pochybností. Jasně, že mě všechno bolí a nohy skoro necítím. Ale copak mu to můžu přiznat?
"Naprosto. Jdeme dál." Velím tvrdošíjně. Dává si záležet, aby neotočil oči v sloup. Poté, co se proměňuje do psí podoby, tedy znovu vykročíme vstříc neznámému.
Chtěla bych říct, že už jsem si na přítomnost o hlavu většího Smrtonoše zvykla. Ale pořád mi naskakuje husí kůže, když se mi nechtěně otře o rameno.
"Kam mě to vedeš?" Vyžbleptnu ve chvíli, kdy mi hlavou naznačuje, abych odbočila a držela se proudu řeky. Riskuju, neznám ho. Mohl mít vedlejší úmysly.
"Neměj strach. Nechci tě zatáhnout do žádného liščího doupěte a sežrat. Navíc bys mi stejně nechutnala. Nevypadám na to, ale jsem dost vybíravý."
"Vtipné." Utrousím rozladěně. Tím se vše vysvětluje.
"Promiň, nemyslel jsem to tak." Uchechtne se. "Víš, napadlo mě, že bych ti ukázal náš tábor."
Zastavím. "Váš tábor? Takže je vás tu víc?"
Šmikne ušima. "V Rodihënu jsou nás pořád stovky. Naše skupina má jen pár členů, ukrývají se v Jižních lesích. Slíbil jsem, že se brzy vrátím. Měl bych se za nimi zajít podívat."
Takže nakonec není sám?
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Přiznávám. Zavání to průšvihem. A taky nevím, jak bych přežila bez infarktu další zjevení v podobě Lyconyjských.
Cítí moji nejistotu "Nikdo ti neublíží, pokud budeš se mnou. Přítel člena smečky je přítelem všech. To vás rodiče neučili?"
Už chci rozvést obsáhlý proslov o tom, že jsem nevyrůstala v žádné smečce toulavých psů jako on, když Elledär náhle zvedne hlavu do výšky a zavětří, všechny svaly v těle našponované.
Ztuhnu. "Děje se něco?"
Nedůvěřivě rentgenuje očima okolí. Korunami stromů prosviští vítr, obrátí svůj směr a foukne mi proud studeného vzduchu do obličeje.
"To nic." Šeptne vyhýbavě, okamžitě stojí těsně vedle mě. "Ale měli bychom odtud vypadnout. Rychle."
Rozbíháme se napříč temnou loukou posetou bodláčím. Mám dost, jsem vyčerpaná a nohy se mi zamotávají. Zdržuju. Elledär umí určitě utíkat mnohem rychleji, než jak předvádí, a nejspíš také vidí ve tmě o hodně líp než já.
Po několika metrech zpozoruje problém a slituje se nade mnou.
"Chyť se." Houkne. To myslí vážně? Zašátrám paží před sebe a zachytím se hustého chomáče psích chlupů. Jediným šťouchnutím čumáku si mě přehodí přes hřbet.
Chtěli byste slyšet nějakou výhodu jízdy na Smrtonošovi? Dobře. Až pojedete na vyjížďku, vyberte si raději koně. Ten je totiž pohodlnější.
Upaluje pryč, kličkuje mezi stromy a já se jako klíště přilepená k jeho krku modlím za to, aby tahle šílená jízda brzy skončila. A taky že skončí.
Lup! Tvrdě přistanu v trávě jako čerstvě uzrálá hruška. Elledär se tyčí v celé své úctyhodné výšce nade mnou, brání tak neznámému nepříteli, aby mi ublížil. Ztěžka se škrábu na bolavé nohy. A v ten moment lituju, že jsem nezůstala na zemi.
Proti Elledärovi stojí čelem do půlkruhu snad deset velkých černých psů. Oči jim žhnou, tesáky svítí ve svitu měsíce. Cítím, jak můj obličej nabírá křídově bílou barvu. Lyconyové.
"Ale, ale. Podívej, Kotori." Pes - podle tónu hlasu nejspíš fena - téměř uprostřed řady s tmavou skvrnou okolo levého oka šťouchá do svého souseda. "Koho to tu máme? To je přece sám pan Elledär."
Uhlově černý Lyconyjský jménem Kotori si pohrdlivě odfrkne. "Máš pravdu, Elsu. Dlouho jsme se neviděli. Pořád žiješ s partou svých věrných kamarádíčků, Elle? Nebo jsi konečně zvolil jiný způsob života?"
Ze skupinky se ozve posměšné zamručení.
"Neposlouchej je, Liss." Prohodí Elledär směrem ke mně. "Nejsou to naši přátelé. Neposlouchej jejich lži."
"Tak my že lžeme?" Vrčí pes úplně na kraji. " Kdo si myslíš, že jsi?!" Jeho druhové ho sborově podpoří, někteří nervózně přešlapují na místě, jako by se už už chtěli na Elledära vrhnout.
"Moment!" Vyštěkne náhle fena se skvrnou - Elsu - a zbystří. Zůstane očima viset na mně. "Kdo je to? Člověk?"
"Ne." Ucedí Kotori. "Páchne hůř než obyčejný člověk." Věnuje mimořádně znechucený pohled mému ochránci. "Jsi pořád stejný nenapravitelný hlupák, Elledäre. Copak jsi zapomněl, jak to dopadlo minule? Copak jsi zapomněl, co se stalo s tvojí dívkou?"
"Tvojí dívkou?" Do těla mě zasáhne elektrický šok. O čem to mluví? Co jak dopadlo minule?
Elledär podrážděně zacvaká zuby a zaprská. "To už by stačilo! Odejděte, tohle území patří nám. Nemáte tu co dělat."
Elsu s několika dalšími se zakňučením stáhne ocas, jen Kotori zůstane stát na svém místě a nepřestává Elledära hypnotizovat pohledem.
"Jen procházíme. Nebudeme dělat problémy. Ale varoval jsem tě. Už zase ses namočil do něčeho, do čehos' neměl - "
"Jděte!" Sykne Elledär výhružným tónem. Kotori po mě naposledy střelí svýma zářivýma očima a zmizí i s celou svou skupinou ve tmě.
Zůstanu stát přikovaná k zemi, omráčená tím, co jsem právě viděla.

•••

"Jsou věci, které by měl vědět celý svět. A jsou věci, které by měly raději zůstat v tajnosti, protože na ně nejsme pyšní a nutí nás znovu prožívat bolest, na kterou se snažíme zapomenout. Je to jistý druh zbabělosti. Ale bez něj lidé nedokážou žít. Bez něj se nedokážeme zvednout a jít dál."

Další dva dny cesty proběhnou téměř za absolutního mlčení. Dokonce ani nemám sílu ptát se na to, kdy už budeme na místě. Návštěva cizích Lyconyjských nás oba natolik rozhodila, že si najednou nemáme co říct. Jakoby vyplynulo na povrch nějaké přísné tabu, za jehož porušení se platí smrtí.
Ne, že bych nebyla zvědavá. Zrovna když jsem si začínala myslet, že všechno dokonale chápu, musí si to k nám přitančit partička zatoulaných psisk a celou moji iluzi zkazit. Utvrzuje mě to v přesvědčení, že to nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Jako tehdy, když se mluví o bochníku chleba. Všichni si ho dokážeme představit. Ale ne každý si uvědomí, že aby se nám mohl dostat na stůl, někdo musí vypěstovat obilí, někdo jiný z něj semlít mouku a někdo další smíchat správné suroviny a upéct. Na podobném principu funguje celý svět. Jen slovem nadřazeným není chleba, ale činy. A ty netvoří jeden člověk, ale celé lidské pokolení - velké množství příběhů, které nakonec splývají v jeden jediný. A někdy - v mém případě právě teď - se musíte ohlédnout zpátky a zjistit, z jakých jednotlivých "surovin" se vlastně skládá.
Jednou z nich je Elledär, který tak nerad mluví o své minulosti. Chápu ho. Má důvod. Nehodlal se tím chlubit a já ho nechtěla trápit tím, že budu vyzvídat. Možná mi to řekne sám později. Teď bych si ho tím akorát znepřátelila. A to je to poslední, co potřebuju.
"Copak jsi zapomněl, co se stalo s tvojí dívkou?"
Dívka.. Je možné, aby Strážci mezi sebou navazovali vztahy? Nebo dokonce - aby se zamilovali do člověka? Těžko něco tvrdit, tolik toho ještě nevím. Tak jako tak Elledär také ztratil někoho milovaného. A dává si to za vinu. Jako já.
A pak tu je další problém s tím, že "páchnu hůř než obyčejný člověk". To znamená, že bych měla začít pochybovat i sama o sobě. Možná i já jsem Lyconyjský, jen o tom nevím. Jak by asi jinak vojáci na Severu tak rychle poznali, že jsem nepřítel? Nebo jsem snad oživlá loutka, část něčí duše, kterou někdo připoutal k cizímu tělu? To už přece dnes Lukumoni dokážou, nebo ne? Není tohle důvod, proč maminka odešla? Protože už se nedokázala starat o monstrum, jako jsem já?
Zatřepu hlavou. Ne. Takhle nesmím přemýšlet. Ať si říkají, co chtějí. Vím, kdo jsem. Jmenuji se Liselotte Forsová. Je mi šestnáct. Narodila jsem se ve vesničce na západní hranici jménem Machaëra. Mám o osm let mladšího bratříčka Aleca, kterého nikdy neopustím. A jsem ČLOVĚK.
"Elledäre?" Zkouším navázat rozhovor jednoho obzvlášť mrazivého večera, kdy jsme nuceni schovat se před bouřkou pod improvizovaný úkryt z větví a velikých koláčů lopuchových květů. Leží na zeleném polštáři z mechu a zahřívá mě, hlavu nepřítomně položenou na předních tlapách. Lehounce zacuká uchem, takže vím, že poslouchá.
"Je mi jedno, co se ti stalo nebo jaké chyby jsi udělal. Jsi kluk, který mě zachránil před dalším uvězněním. A tomu klukovi já věřím. Věřím, že nás odtud dostaneš do bezpečí."
"Liss -" Roztřese se a položí si hlavu do mechu. Čekám, ale víc se k tomu nevyjadřuje. S povzdechnutím se zabalím do pláště a stulená v klubíčku po pár minutách usínám.
Ještě nějakou dobu potom Elledär pozoroval noční oblohu a čerpal energii z měsíčního svitu, než také zavřel oči.
"Ty hloupá.. Nevíš, o čem mluvíš.."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 15. dubna 2012 v 9:02 | Reagovat

krásná kapitolka :-) těším se na další:-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 15. dubna 2012 v 14:26 | Reagovat

Nejmilovenajší postava? Jak mže být někdo milovanější, než Liss?? :)
No, v hlavě mi teď šrotuje především, to, co Ell skrývá. A syn? Musím to vědět, jsem nechutně zvěedavá a ráda si počkám! Ale ještě víc jsem zvědavá na tu novou postavu. Že to bude chlap? =D
Ta jméne vymýšlíš? Jako všechno? Protože... už jsem to nejspíš někde psala, ale kurňa, zní to tak reálně! Fakt, taky bych potřebovala! =) A ten nový dess... wow! Jsi prostě všestranný génius!

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 16. dubna 2012 v 16:58 | Reagovat

Vždy keď si myslím že veci konečne začnú dávať zmysel, dokonale to zamotáš. Nebudem tu vypisovať všetko čo sa mi honí hlavou, Liss to veľmi pekne zhrnula ale... Ale tá posledná veta... Z tej ma dokonale zamrazilo. Čo tým do hája chcel povedať? Pff... Nepáči sa mi to.
Ale na tú obľúbenú postavu sa teším ako dieťa na Vianoce :) Toľko o nej básniš že sa mi už teraz zbiehajú slinky. Muhahah. Jasné Erin, že to bude chlap! Stavím na to moje Kandy :P
Teeeeda. Ten lay sa ti opäť podaril! Ty! Ešte raz mi povieš že ja ich robím pekné, tak sa k tebe pošlem poštou a prefackám ťa aby si sa uvedomila. TOTO je krásne! Nie tá rúžová žbrnda čo svieti u mňa :/
No ehm. V každom prípade.... Awesome kapitola ;) Dúfam, že sa čoskoro ozveš s pokračovaním !!!

4 Lauren Lauren | Web | 21. dubna 2012 v 10:36 | Reagovat

[1]: Děkuju. :)

[2]: Vím, že je to nepředstavitelné, ale může. :) Jasně, že to bude chlap. :D
Naopak na jména fakt moc velkou fantazii nemám. Jména Lyconyjských jsou většinou z indiánštiny, názvy míst z latiny a minimum jmen je mých vlastních (například zrovna Elledär). Nic tak úžasného v tom zase není.
Děkuju. :)

[3]: Mně se hrozně líbí to ještě víc zamotat, když už si člověk myslí, že ví, na čem je. o:) Na tomhle tajemství stojí snad třičtvrtě celé povídky. :)
Děkuju moc. Ale však. Tenhle lay je vyloženě ,,hra se stínováním", nic víc  v tom není. To nejde porovnávat, každý má svůj styl. A i kdyby ses třeba stavěla na hlavu, ten tvůj se mi stejně bude líbit. :P

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 19:50 | Reagovat

Líbí se mi ten filozofický žvást uprostřed, opravdu mě natchnul tak, že jsem si ho musela opsat... A pak to krásné chlebové přirovnání, to donutí se zamyslet...
A vážně to opravdu hodně zamotáváš, chudák čtenáři mají v hlavě nedovařený školní guláš...
Chci říct, že je to dokonalé!!!
Jsem zvědavá na tu postavu (chlapa...)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama