~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 11. - Strážci

8. dubna 2012 v 11:36 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Odpočinková povídací část, kde se nic moc neděje. Podobných rozhovorů mezi těmihle dvěma bude časem víc. Navíc jsme se konečně dostali k vysvětlení, o kterém jsme mluvila na samém začátku povídky. Takže vcelku v téhle kapitole nezjistíte nic nového, je to taková menší rekapitulace. Snad kromě hlavních záporáků, které jsem dříve nezmínila, protože nebyli ještě úplně promyšlení. Snad se bude alespoň někomu líbit. :)


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 11. - Strážci

KKdyž se následující ráno probouzím, všechno vypadá jako sen. Nikde žádné zjevení ani hlasy, jen skály, zpěv ptáků a indigová obloha. Přeju si téhle krásné ranní iluzi věřit. Vlastně jí téměř uvěřím, ale jen na pár krátkých minut.

Sedám si. Sluníčko má plné ruce práce, aby vysušilo obří kaluže ze včerejška. Pěkný kus ode mě leží v trávě - teď už normální lidský - Elledär, přesně na tom samém místě, kam v noci ulehl černý pes.
V hlavě mi vybuchne otázek jako při ohňostroji. Takže ta pohádka o poslech smrti je pravda?
Protože mladík nedává nijak najevo, že je taky vzhůru, potichu se vytrácím zpět ke skrýši pro svou zásobu jídla. Za světla není těžké ji najít. Schválně se loudám, abych získala čas na přerovnání myšlenek.
Ano, Lyconyové opravdu existují. Ano, za nocí na sebe berou podobu Smrtonošů, podobu obrovských psů, která je tak často spojována s ďáblem. Ano, po každém svítání se stanou opět lidmi. Něco jako vlkodlaci. S tím rozdílem, že Lyconyové nesežerou vše, na co přijdou a už vůbec na ně neplatí žádné Pravidlo úplňku. Lidem se vyhýbají, než by vyvolávali zbytečné konflikty. Navíc je rozdíl, když se na vás vrhne dvoumetrový vlčí člověk nebo pes velikosti menšího medvěda.
Alespoň do té míry mi to Elledär vysvětlil. Pořád mi to ale připadá stejně absurdní jako na začátku.
Já vím - mohla jsem prostě vzít nohy na ramena a jít dál za Alecem. Dokonce mi to sám navrhl: "Jestli chceš, jdi. Pokračuj ve své cestě a zapomeň na všechno, co jsi viděla."
Znělo to lákavě. Ale já už nechtěla utíkat. Nechtěla jsem se schovávat. Jestli je on pravý Lyconyjský, mohl by vědět něco víc o probíhající válce. Navíc znal nejspíš tajemství přívěsku. Mohl by mi pomoct. I když je to potenciální nepřítel.
Vracím se zpátky na mýtinu a zahajuju průzkum brašny s jídlem. Mladík se za celou dobu nepohne. O to víc sebou vyděšeně trhnu, když náhle promluví.
"Nenávidíš mě?"
To se zeptá jen tak?
V podstatě nevím, co vlastně cítím. Nenávist? Vděčnost? Strach? Ne. Zlobím se, to jo. Ale když je poblíž, mám pocit, že nám nic nehrozí. Pocit, jako bych mohla dokázat všechno na světě. Pocit, který znám jen z přítomnosti Joshe. Je to ubohá náhražka. S Elledärem nějakým způsobem soucítím, to ale ještě neznamená, že je jako Josh. Nikdo není jako Josh.
"Ano. Nenávidím." Rozhodnu se mluvit upřímně. "Ale věci, které způsobí nenávist, jsou špatné. Nechci, aby se ze mě stal pomstychtivý šílenec."
Dává ruce pod hlavu, natočí se směrem ke mně. "Proč se tomu bráníš? Je to přirozená lidská vlastnost. Lidé potřebují na něčem lpět. Něco nenávidět, něco milovat."
Povzdechnu si a pečlivě naskládám na jeden z velkých plochých kamenů krajíčky tmavého chleba. "Ale můžeš něco nenávidět a zároveň milovat? Jak můžeš žít, aniž bys chránil to, co miluješ? Abys bojoval proti tomu, co nenávidíš?" Podám mu kousek z mé skromné snídaně. Po chvilce váhání si ji ode mě vezme a opře se zády o kmen dubu, pod kterým jsme se v noci schovali před ostrými nárazy větru.
"To proto chceš najít bratra?" Zeptá se znovu.
Přikývnu. "Tyhle hrůzy se určitě nedějí jen kvůli vám. Všechno to způsobila lidská nenávist. Touha po pomstě. Nechci být taková. Chci bojovat."
To ho bůhvíproč rozesměje. Zaskočeně vzhlédnu.
"Jsi odvážná. Ale s něčím takovým se zápasí hodně těžko. Musela bys změnit celý svět. A to nejde."
Má samozřejmě pravdu. On má vždycky pravdu. Zavrtám pohled do trávy a věnuju pozornost jídlu. Je to hloupost. Ale ten pocit bezmoci je.. skličující.
"Děkuju ti, Liss." Řekne po chvíli.
Zarazím se. "Za co? Za kus okoralého chleba?"
"Ne." Černé oči mu zasvítí. "Jsi první člověk, který si nemyslí, že jsme důvodem války my. První člověk, který nás vidí takové, jací jsme, bez ohledu na to, co strašného jsme udělali. Jsi pravá dcera své země."
Zůstanu na něj civět s netaktně pootevřenou pusou. Byl to přece on, kdo mě donutil takhle uvažovat, nebo snad ne?
"Víš něco o Machaëře?" Ta otázka mi vystřelí z úst dřív, než ji stačím zarazit. Jeho duhovky znovu zahalí tma, obrátí hlavu k nebi.
"Znal jsem to místo. Bývala to překrásná vesnička, jedna z nejkrásnějších široko daleko. Před jedenácti lety tam ale propukla občanská válka a všechno se zničilo během několika měsíců. Byly to hrozné časy. Zemřely stovky nevinných lidí. Jen kvůli moci."
Napjatě špicuju uši, už jenom proto, že mluví o mém domově. Navíc tajně doufám, že se konečně dozvím něco o mamce a tátovi.
Jenže Elledär náhle přeladí na jiné téma. "Co víš o lidských duších, Liss?"
"O duších?" Opakuju zmateně. Co to s tím má společného? "Jsou to podvědomé části lidí, které po smrti opouštějí tělo a odcházejí do nebe." Vzpomínám si na brzká nedělní rána, kdy jsme společně s Alecem a ostatními dětmi chodili do malého kostela za vesnicí. Zlobili jsme a schovávali se do zpovědnice. Paní Penningtonová nám potom vždycky vynadala, že se chováme, jako bychom byli z divokých vajec.
"Pokud to bereš z náboženského hlediska, tak ano." Uznává mou definici Elledär. "Ale ve skutečnosti to znamená něco víc. Stejně jako by lidské tělo nedokázalo pracovat bez srdce, tak ani jeho mysl nedokáže fungovat bez duše. V duši se skrývá vědění, moudrost, charakter člověka. A je také nositelkou hříchů."
"Tím chceš říct, že naše jednání je řízené duší." Ujišťuju se, že tomu správně rozumím.
Podívá se na mne. "Ano. I ne. Duše je mocná samostatná jednotka, dokáže neobyčejné věci. Je ale zároveň velmi zranitelná. Nechá se snadno svézt na scestí, propadnout zlu. A proto tady od počátků byli Ochránci, kteří ji bránili před temnými silami."
"Strážci duší?" Mračím se. Lidé by o něčem takovém přece museli vědět, nebo ne? "Jak můžeš tvrdit, že existuje něco, co člověk nikdy neviděl?"
"Ale ano, viděl." Zvedne ruku na znamení, abych poslouchala. "Jistá skupina lidí ovládajících magii zvaná Lukumoni jejich tajemství odhalila. Našli způsob, jak s Ochránci komunikovat, donutili je, aby na sebe vzali podobu lidí a mohli je chránit na každém kroku. Fungovalo to tak mnoho let. Až do dne, kdy se lukumonský lid mezi sebou nepohodl a rozhodl se spor řešit válkou. Proto tehdy vypukla bitva u Machaëry."
Srdce mi poskočí. Tohle je ta Velká bitva, o které nikdo nechtěl mluvit? Ale proč zrovna my, naše vesnice?
A jestli Lynonijští nenesou celou vinu, mohou si za to opravdu lidé sami? Jenže -
"Co se stalo?"
Elledär se znovu zatváří zasmušile, jako by ho ta vzpomínka užírala zevnitř. Uvažuje, do jakých detailů má zajít, aby mě příliš nevyděsil. "Byl to strašlivý masakr, Liss. Peklo. Lidé umírali, padali jako šachové figurky. A nejen oni. Ochránci duší byli v prvních liniích obou armád. Štvali je proti vlastním lidem. Nutili je zabíjet se navzájem."
"Ale duše jsou přece nesmrtelné." Namítnu.
"Do jisté míry ano." Přitaká smutně. "Ale ve válce je všechno jiné. Válka všechno mění. Pokud umírají lidé, umírají i jejich Ochránci."
Zabořím pravou ruku do trávy a při tom si snažím vybavit takovou situaci. Copak jsou lidé schopní kvůli moci zajít tak daleko, že začnou zneužívat vlastní duši?
"Strážci selhali. Neochránili je." Pípnu. "Jen bezhlavě poslouchali rozkazy a nic neudělali. Nechali raději lidi poumírat."
"To není pravda." Zavrčí. Zase jsem se dotkla citlivého místa. "Neměli na vybranou. Jeden z velitelů Strážců nakonec nevydržel pohled na důsledky bitvy a i přes přísný zákaz lukumonských zavelel k ústupu. A dál to znáš." Zakončí své vyprávění ledabylým mávnutím ruky. Trvá nějakou dobu, než si uvědomím, co že mi to vlastně řekl.
"Takže to jste vy? Lyconyové? Bývali jste Strážci duší?" Najednou to do sebe celkem zapadá.
Kývne. " Nechtěli jsme dál žít jako ochočené lidské loutky. Tak jsme se od nich odpoutali. Lukumoni nás za to prokleli. Dodnes se nás všechny snaží najít a zničit."
Bingo. "To je ten důvod, proč napadli naše vesnice, že?" Uvažuju nahlas. "Srovnali se zemí všechna místa, kde jste kdysi žili? To Lukumoni za tím stojí?"
"Bohužel ano. Doufám, že už taky tušíš, proč vás odvezli do zajateckých táborů."
Obyčejní lidé, jako my, tuhle válku nikdy nevyhrají. Jde tady o mnohem víc. Když jim dáte možnost, seberou vám víc než jen život.
Zblednu. "Chtěli naši duši."
Přivře oči. "Samozřejmě. Chtěli dostat nás. Na druhou stranu víš, jak se chová člověk, kterému vezmeš duši? Ztratí smysl svého života, ztratí veškerou naději i víru. Vysaje to z něj všechno štěstí, až z něj nezůstane nic, než jen chabá lidská schránka ztracená v nicotě. Takoví protivníci se nestaví na odpor a nechají se dobrovolně popravit, pokud odmítnou spolupracovat."
Pan Li a Canistreisianští. Pohled toho vyděšného muže tehdy v táboře. ,,Pane.. oni ještě mají.. to není možné." Myslel tím naše duše?
Takže ta legenda o zrádcích Lyconyích je přece jen vymyšlená. Rozšířili ji Lukumoni, aby lidi zmanipulovali a poštvali je proti Strážcům. Můžou za to oni.
"Kde jsou vlastně ti Lukumoni teď?" Odvážím se položit poslední otázku.
"V centru všeho. Na královských stolcích hradu v Punitii." Řekne to jakoby nic, ale touhle informací se naše šance na přežití zase o něco zmenší a přiblíží k nule.
S odhodláním vstávám. To hodně věcí vysvětluje. Asi bychom se tu neměli dlouho zdržovat a jít dál. Znamená to, že Lukumoni ovládají celou říši. Jestli se k nim donese zpráva, že jsem naživu a že mě viděli s Lyconyjským, příliš by nám to nepomohlo.
A tak po krátkém odpočinku, za zvuku zvonů oznamujících poledne, vyrážíme cestu.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 8. dubna 2012 v 12:57 | Reagovat

I když je to "jenom" povídací kapitola, je neuvěřitelná! Já prostě ztrácím slova a jenom si říká... Co to? Jak to, že ještě ta holka není známá? Jak to, že nemám její podepsanou knihu? Já tuhle povídku úplně zbožňuju, zbožňuju Liss a Elledära. I přes jakékoli scény mám prostě pocit, že tahle povídka je psaná srdcem, s takovým něžným nádechem. Píšu ti to sem pořád, klidně mě umlč, až ti to bude lézt na nervy, ale... tohle jednou BUDE trhák! A já se strašně těším, až budu moct říkat, že ta slavná spisovatelka četla moji povídku! =)

2 Selené Selené | Web | 8. dubna 2012 v 19:40 | Reagovat

pridávám se k erin tahle povidka je báječná:-)

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 9. dubna 2012 v 11:04 | Reagovat

Nie je nič lepšie, ako relax s dobrou knihou v ruke. A hoci táto poviedka je zatiaľ iba poviedkou, cítim z nej obrovský potenciál, ktorý to dotiahne ďaleko. Nie že by som sa ti teraz chcela nejak hrabať do života, ale ty... Proste to pošli do vydavateľstva. Skús to. Prosím. Len tak, úplne zblafu... Som si istá, že to uspeje, oni ti odpovedia, ty sa viac nebudeš plaziť po pochybných blogových doménach ale vydáš knihu, a budeš slávna. A ja budem pyšná, že som mohla poznať niekoho ako ty, s tak úžasnou fantáziou, takou dávkou originality a s tak dokonalým zmyslom pre písanie... JA to myslím vážne. Zdvihni zadok a začni zo sebou niečo robiť! Pretože ty na to máš... Vážne si ani len nevieš predstaviť aké to bolo, prísť sem po dlhej dobe, prečítať si tri posledné časti za sebou. Bolo to ako v rozprávke. Bolo to tak skutočné, tak krásne a tak ... Dokonalé? Bože, pri tebe to slovo stráca význam, nesiaha ti ani po členky. Ako vážne! Keď som to čítala, bolo tak reálne! Ako autor si nevieš predstaviť čo čitateľ zažíva keď mu pomaly odhaľuješ tajomstvá Lyconyov, keď mu hodíš pred no takého schopného "chlapa" ako je Elledär ((začínajú mi tiecť sliny :P )) a proste... Aaaah! Fajn, končím s tými blábolami ale ja som jednoducho OČARENÁ! Vážne! Dopekla... Je to divný pocit, keď nemám niekomu čo vyčítať :D
((tak fajn. toto ma úplne napumpovalo. ten rozhovor... ešte stále platí? ak áno... zo skúseností som zistila že e-malom to ide dosť ťažko takže som sa ťa chcela opýtať, či by to nešlo nejak inak. skype, Fb.... niečo, kde by sa dalo odpisovať okamžite :) ))

4 Lauren Lauren | Web | 14. dubna 2012 v 18:50 | Reagovat

[1]:
*Rychle padá pod stůl, protože se červená víc než ta červená věc se stovkami semínek. Granátové jablko.*
Děkuju moc! Nevím, co ti na to mám říct. Mám chuť se rozběhnout po baráku a skákat radostí do stropu. :D Nemám dostatečnou slovní zásobu na to, abych řekla, jak mě to těší. Snad ti jen můžu zaručit, že jestli tenhle blábol někdy spatří světlo světa  jako kniha, budeš jednou z těch, kteří budou zmínění na prvních stránkách. :)

[2]: Děkuju, jsem moc ráda, že se líbí. :)

[3]: *Po té, co přečetla ten dlouhý komentář zůstává notnou chvíli civět do monitoru s otevřenou pusou a bojuje s nutkáním padnout jeho autorce k nohám a děkovat.*
Tady platí to samé, co jsem psala už u Erin. Můžu toho napsat kolik chci a nebude to stačit k tomu, abych dostatečně poděkovala. Že by rovnocenná výměna tentokrát selhala? Moc ti děkuju. Popravdě bych neměla odvahu tohle někam poslat, obzvlášť po tom, co jedné mé bývalé spolužačce se ani z jednoho vydavatelství neozvali. A to píše zatraceně dobře. Každopádně zkusit by se to dalo. A i kdyby to neprošlo, chtěla bych si něco nechat vydat jen pro sebe a kamarády, kteří mě podporují. :) "Tajemství" (v mnoha případech to snad ani tajemství nejsou, dá se na ně přijít zdravým selským rozumem) nebude ve Strážcích málo. Tohle je zatím jen část z toho hlavního. Ano, Elledär je.. zvláštní. :D A podobných zvláštních bude víc, v průběhu následujících dvou, tří kapitol. Snad se budou líbit. :)
Díky!
((Jasně, že to platí!))

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 19:35 | Reagovat

Jsem také blázen do filozofie... jednou mi jeden pán (astrolog) řekl, že usiluji o vysoké filozofické cíle, ale nemám páru, že bych přišla na něco objevného...XDDDD - Tvoje filozofie je zajímavá, úžasná!!!
Líbí se mi popsání 'těla a duše'.
Považuješ toto za povídací kapitolu a to je dobře, i když se v ní víc popisuje než žvaní, je to dobře, člověk se v samých přímých řečech akorát ztrácí...
A souhlas měla by si být známá moc známá... Stačí jen vybrat nakladatele...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama