~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 9. - Setkání

24. března 2012 v 9:44 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Po nějaké době opět něco trochu živějšího. A konečně se začínají dostávat ke slovu mé oblíbené postavy, o kterých tu básním už delší dobu. Dobře, v téhle kapitole se vyskytne zatím jen jedna, ale časem jich bude víc. Mnohem víc. :)
Pozn.1: Pověst o Smrtonoších není vymyšlená mnou. Snažila jsem se zachovat její původní podobu tak, jak si lidé (nejen v Británii) tyhle noční potvory představovali.
Pozn.2: Pozor. Prosím, neodsuzujte zbrkle novou postavu. Elledär je vůbec jeden z nejsložitějších charakterů v celé povídce a často je to velmi dobrý herec, který když řekne A, většinou myslí Z. Pravý dokonalý ,,lamač dívčích srdcí" přijde na řadu až později. A na to trdlo se obzvlášť těším. :D



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 9. - Setkání

Svítá. Slunce se právě vyhouplo na oblohu, ověnčené závojem narůžovělých červánků. Musím uznat, že východ slunce v horách je úplně něco jiného než v nížině. Nebo to snad je jen má představivost? Po tak dlouhé době cítím na tváři teplé sluneční paprsky, hladí mě po čele, oslepují mé tmě přivyklé oči. Chci rozpřáhnout ruce a rozběhnout se. Závodit s větrem. Tenhle pocit bych ještě před několika lety nedokázala pojmenovat. Ale teď už ano. Je to svoboda.

Ten den vstávám brzy, abych se stihla pořádně rozloučit se Sierri a Dennym. Dvojčata jsou smutná z mého odchodu, jejich prosící oči mne pronásledují i ve snech. Ale snaží se být silní, nebrečí (i když Sierri k tomu nemá daleko). Smějí se a hrají si se mnou jako se svou vlastní sestrou.
"Budeš nám chybět, Lissi." Vrhají se na mě, div že mě nepovalí. Přitom mi dochází, jak asi teď musí být Alecovi. My jsme tady tři a on je úplně sám. Sám, bez konejšivého objetí své rodiny.
Dřív než mi Sarah vnutí brašnu plnou jídla, její manžel se mě bere stranou.
"Nevím, kam chceš jít." Šeptá tak, abych ho mohla slyšet jen já. "Ale dřív, než odejdeš, tě chci varovat. Vím, proč vaše vesnice a mnohé další skončily v plamenech."
Pocit svobody a míru rázem mizí. Střídá ho potlačený vztek s nenávistí. "Kdo za tím stojí?"
Near Clemens se obezřetně ohlíží, aby se ujistil, že nás neslyší ani jeho žena.
"Nelidská stvoření. Říkají jim Lyconyové."
"Lyconyové?" To slovo mi nic neříká.
Neznatelně přikývne. "Je to národ zrádců, kteří před mnoha lety utekli z Velké bitvy, aby si zachránili své vlastní životy. Opustili nás, lidi, když jsme nejvíce potřebovali pomoc. To kvůli nim používá armáda tak kruté metody. To kvůli nim se dějí tyhle strašné věci."
Vstřebávám informace, nahrávám si je do mozku jako na filmovou pásku. Proč mi to všechno říká až teď? Takže mého brášku zajali kvůli nějakým zbabělcům? Roztřesu se vztekem.
Pan Clemens mi věnuje ustaraný pohled. "Vím, že po tom, co jsem ti tohle řekl, se možná budeš snažit je najít. Ale dej na sebe pozor, Liselotte, a radši se jim vyhni." Jeho hlas zní najednou velmi naléhavě a vystrašeně. "Jsou to prokleté příšery, kterým nedělá problém zabíjet. Říká se, že na sebe berou podobu Smrtonošů. Je málo těch, kteří je viděli a vyvázli živí."
Dívám se mu šokovaně do očí. Jako malým nám paní Cartemová vyprávěla hodně příběhů o Smrtonoších - démonech, kteří se nejvíce podobají obrovským vychrtlým černým psům. Povídalo se o nich, že hlídají staré hřbitovy a jsou to poslové smrti. Nikdy jsem si nemyslela, že by taková pohádka na strašení dětí mohla být skutečná. Jenže zděšení v mužových očích je tak silné, že věřím každému slovu.
"To přece není možné."
"Netvrď o ničem, že je to nemožné, pokud se sama nepřesvědčíš." Doporučí mi. Najednou v tom všem mám mnohem větší zmatek. Lyconyové? Smrtonoši? Co to znamená?
Pan Clemens se pokusí o povzbudivý úsměv. Pozná, jak mi to v hlavně pracuje. Narovná se a potřese mi rukou. "Hodně štěstí, dítě. Snad se ještě někdy uvidíme."
Víc už z něj nedostanu, protože se k nám přitočí Sarah s voňavým borůvkovým koláčem.
"Měj se dobře, má milá. A přijď se někdy ukázat." Pevně mě stiskne v náruči a já na malou, opravdu na malou chvilinku sobecky zatoužím, aby to trvalo věčně.
"Děkuju vám za všechno." Pokloním se. Sierri mi věnuje poslední přátelský štípanec do žeber, Denny se schovává za máminu sukni a roztržitě mává.
A tak poprvé v životě zjišťuju, jaké to je, mít opravdovou rodinu.

•••

Metallumské údolí leží na úpatí hor. Stejnojmenná vesnička má jen pár desítek obyvatel, není těžké se tu vyznat. Připomíná to tu domov, který mi tolik chybí. Připomíná mi to staré časy, mé přátele, především Joshe, za jehož život jsem se modlila dnem i nocí. Snad jsou všichni v pořádku.
Dojdu na rozcestí, kde odbočím a vybírám si cestu vedoucí do nejbližšího města. Sama žasnu nad svým pošetilým odhodláním. Dobře, ze všeho zlého jsem venku. Prozatím. Ale co teď? Co budu dělat? Kam mám jít? Teď už za mnou nestojí ani Josh ani hodná paní Clemensová. Jsem v tom sama. Ale přece to teď nevzdám. Kdo by mi pak vrátil bratříčka? Zvládnu to. Musím. Co záleží na nějaké babské povídačce o Smrtonoších? Nikomu nedovolím, aby mu ublížil. Navíc - takové věci přece neexistují.
Do sousedního městečka Cauldron (za pomoci několika hodných lidí, kteří mě část cesty popovezli) dorazím odpoledne ještě tentýž den. Je to šedé umolousané místo ve stínu Metallumských hor. Kdysi tu býval slavný důl se vzácnými kovy. Před několika lety ale zásoby v šachtách došly, město zchudlo a upadlo do zapomnění. Lidé tu nejsou tak přívětiví, jako v nedaleké vesnici. Chovají se uzavřeně a o cizince moc velký zájem neprojevují. Popravdě mi to až tolik nevadí. Na kraji kruhového náměstí si najdu místo pro odpočinek - lavičku skrytou pod větvemi mohutné lípy. Chroupu chleba namazaný domácí marmeládou od Sarah, sleduju přitom po očku dění okolo sebe.
Fajn. Co teď? Kdybych měla alespoň mapu, bylo by všechno mnohem jednodušší. Takhle se daleko nedostanu. Nejdřív musím zjistit, kde všude se nacházejí zajatecké tábory. Pak už nebude těžké vydedukovat, které z nich jsou ty, kam zavřeli Aleca a ostatní. To bude ono.
Když načerpám dostatek energie, zachumlám se do zeleného metallumského pláště a vydávám se na průzkum.
Cauldron působí trochu jako město duchů. Po ulicích nepobíhají žádné skotačící děti ani mezi dveřmi nebrebentí zvědavé sousedky. Obchůdky jsou vesměs zavřené, s okny i dveřmi pobitými dřevěnými laťkami. Tady ale musí být zábava.
Bezúspěšně obejdu několik ulic aniž bych narazila na cokoli pomoci schopného. Chci se otočit a zkusit to jinudy, když mi po zádech přeběhne mráz. Ztuhnu uprostřed pohybu překvapená tím, jak se mi srdce rozbíhá do maratónských temp. Cítím cizí pohled. Někdo mě sleduje.
"Co tady hledáš, slečinko?" Pročísne mrtvolné ticho hluboký hlas. Škubu sebou. Ve stínu domů stojí zavalitý muž se světlýma krví podlitýma očima. Ucouvnu. Jak to, že jsem si ho nevšimla?
"Promiňte. Jen se tu rozhlížím. Potřebovala bych koupit mapu okolí."
Muž se hromově směje, v nose mě zaštípe zápach hostince. To je zlé.
"Mapu? Ty nejsi odtud, co?" Šklebí se zlomyslně, kolébavým krokem přichází blíž. Nelíbí se mi, jak nenávistně si mě prohlíží. Jako lovenou zvěř.
"Zrůdo. Ty prokletá zrůdo." Skřípe zuby. "Jsi s nimi spolčená, že jo?"
"Nevím, o čem to mluvíte." Příliš pozdě se pokouším o útěk. Pevně mě chytá za levou paži, až syknu bolestí.
"Nehraj si na hloupou!" Zahřmí. "Vím, co jsi zač! Přišla sis pro další nevinný duše, co? Jste odporný zrůdy, co kradou lidem jejich sny jen pro svý vlastní potěšení. Zničíme vás! Do jednoho!"
"Přestaňte! Pusťte mě!" Panikařím. Zkouším se mu vykroutit, ale bez úspěchu.
"Prokletá! Je tady Prokletá!" Křičí. "Rychle! Držím ji! Kde jste kdo?"
To už je příliš. A když je toho na člověka příliš, je schopný téměř všeho. Prudce se mu vyškubnu, volná ruka mi vylétne do vzduchu. Na půli cesty k rozzuřenému obličeji toho opilce ji ale zastavuje něčí dlaň.
"Snad by ses nechtěla prát, nebo snad ano?"
Zamrkám. Stane se to rychle. Křik utichá. Můj pronásledovatel leží v bezvědomí na zemi. V pohybu mi teď brání někdo jiný.
Za paži mě drží neznámý vysoký mladík oblečený v černé záplatované bundě. Tmavé duhovky jeho pronikavých očí si mě zvědavě měří od hlavy k patě. Do čela mu padá čupřina havraních vlasů, částečně tak zakrývá nápadnou nezahojenou jizvu. Notnou chvíli zíráme jeden na druhého.
"Pusť mě." Vyštěknu podrážděně. Kupodivu okamžitě poslechne. Tisknu si místo, kde mě zachytil.
"Neměla bys tak neuváženě riskovat svůj život." Podotkne. Co mě má on co poučovat? Kdo si myslí, že je?
"Do toho ti nic není." Udělám pár kroků vpřed. Zastupuje mi cestu.
"Kdo zatraceně jsi? Jeden z nich?" Ukážu prstem na omráčeného muže.
Mladík se tváří klidně. "Kdybych byl s nimi, myslíš, že bys byla ještě naživu?"
Na tom něco je. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila. Kdo byl ten muž? O jakém prokletí mluvil? Mělo to co dělat s Lyconyjskými? A jak proboha přišel na to, že s tím mám něco společného já? Musel toho hodně vypít. Nevěděl, co mluví.
"Sleduješ mě?" Obviním mladíka podezíravě. Stále mi zaujatě hledí do tváře, jako by v ní hledal tajný vzkaz.
"Ovšem že ne. Jen jsem šel kolem a napadlo mě, že asi potřebuješ pomoc."
"Aha. Děkuju, ale to nebylo nutné. Můžeš pokračovat v procházce." Na znamení vděku kynu hlavou a koukám z tohohle místa zmizet dřív, než sem někdo přijde slídit. Jenomže ujdu sotva pár metrů a ten kluk je zase zpátky.
"Promiň, chtěl jsi ještě něco?" Ohlížím se, tentokrát už se znatelnou známkou rozhořčení. Ten jeho nevinný výraz mi začíná lézt na nervy.
"No, víš.." Odmlčí se, aby našel vhodná slova. "Člověk jako ty by neměl po tomhle městě chodit sám."
"Na co tím narážíš?" Naježím se. "Myslíš si, že se nedokážu ubránit, protože jsem holka?"
"To bych si nedovolil." Vrtí vážně hlavou. "Jedna moje kamarádka je velmi dobrá bojovnice. Už mnohokrát mě porazila."
Zůstanu stát přikovaná na místě s myslí utopenou v těch tmavých laskavých očích. Jeho hlas, pobledlá tvář, dvě řady hustých řas. Je mi povědomý. Odkud? V životě jsem toho člověka přece neviděla. Instinkt mi radí utéct a taky bych to udělala. Nebýt toho krásného pocitu bezpečí z toho, že nejsem sama.
"Kdo vlastně jsi? Kde ses tady vzal?"
Z náměstí se ozve dupot rozčilených lidí, kteří zaslechli volání mého pronásledovatele. Není čas na představování. Mladík vybíhá přesně ve chvíli, kdy se i já odlepuju od země. Společně zahajujeme zběsilý úprk na opačný konec uličky.
"Tudy!" Natáhne před sebe paži. Neměla bych mu věřit. Ale co jiného mi zbývá?
Nasměruje mě k úzké skulině mezi dvěma řadovými domy, kterou se dostáváme na hlavní cestu. Jekot lidí neutichá. Běžíme pořád dál a dál, za celou dobu se ani jednou neohlédneme. Zastavujeme až za hranicí města, kde se tyčí do výšky obrovská hromada dřeva - první známka příprav na tuhou zimu. Teď nám poslouží jako úkryt.
Opírám se zády o jeden poražený kmen a čekám, dokud se mi tep neustálí na takové frekvenci, že budu schopná jednat jako normální člověk. Do jaké bryndy jsi to zase spadla, Liselotte? To pořád nemáš dost problémů?
Než se stačím vzpamatovat a poděkovat tomu neznámému protivovi za to, že mi dneska už podruhé zachránil život, zase mě předběhne. Podá mi ruku s rozpustilým úsměvem, který by nemilosrdně poslal do kolen i takovou netykavku, jako jsem já.
"Jmenuji se Elledär." Oznámí slavnostně, jako by se lidé běžně potkávali při podobných situacích, jako je útěk před rozzlobenými vesničany. "Moc mě těší."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 24. března 2012 v 11:40 | Reagovat

no ten konec je prostě nejlepší :D co dodat skvěla kapitolka:-)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 24. března 2012 v 19:00 | Reagovat

Elledär se mi líbí... :-) Ale tím, co si o něm napsala před kapitolou, tak raději nebudu na nic spoléhat. Kdo ví, co by se z něj ještě mohlo vyklubat... :D Nic ve zlém, to ne, ale znáš postavy.. mají vlastní mysl, dělají si co chtějí :)
Jinak krásná kapitola, já nechápu, jak dokážeš vymyslet tolik jmen měst, vesnic a hor, aby to znělo tak... důvěryhodně. Smekám!

3 Lauren Lauren | Web | 31. března 2012 v 22:22 | Reagovat

[1]: Děkuju. :) Sláva, alespoň jeden konec se někomu líbí. Většinou si za ně rvu vlasy sama, natož pak někdo jiný. :D

[2]: Jsem ráda, že je ti sympatický. :) On ve skutečnosti tak špatný není a něco se z něj nakonec opravdu vyklube. Ale to snad až na úplný konec. Ano, postavy si často dělají, co chtějí. Teda když to bereš tak, že tě začnou terorizovat nejaplnými poznámkami a mlátit tě sešitem na psaní do hlavy zrovna ve chvíli, kdy se učíš a na psaní nemáš ani pomyšlení. :D
Moc děkuju, sama nevím, jak můžu používat tolik názvů aniž bych se v nich ztrácela. To je tak, když někdo místo toho, aby zapojil vlastní mozek, najede na slovník cizích slov a hledá vhodné kandidáty. :)

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 18:49 | Reagovat

Elledär mi nepřijde 'zbrklý', jen takový... nejde odhadnout...
Musím přiznat, že jsem se do toho nějak zamotala, neleze mi do hlavy, kdo je vlastně s kým... ale možná až si přečtu další kapitolu, tak si to ujasním.
tenhle konec se mi taky líbil, konečně uklidňující.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama