~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 8. - Druhá šance

10. března 2012 v 20:21 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Vzhledem k posledním událostem zase nějaká ta oddechovější část. Po dlouhatánském úvodu se tak konečně dostáváme k hlavní myšlence, tedy k lidským duším. Ale o tom až později.. :)
PS: Je možné, že mě má vlastní postava začíná čím dál víc překvapovat? Ano, myslím tím Liss. Původně se měla chovat úplně jinak, ale teď.. začíná se z ní klubat dost zajímavá osoba.. :D


UPRAVENO květen 2015

Noc. Centrální město Punitia se noří do přízračné tmy sem tam přerušované dohořívajícími světýlky loučí. Jeho obyvatelé už dávno spí, oddávají se svým snům. Nikdo si nevšímá stínu, který se blíží k hradu, nikdo neslyší řinkot koňských kopyt o kameny vydlážděnou cestu.
Muž v tmavém vojenském plášti pobízí zvíře k ostřejšímu cvalu, prolétnou spolu hlavní ulicí i náměstím. Hradní brána je otevřená, přesně jak očekával. Bez problémů se díky ní dostávají na temné opuštěné nádvoří obehnané obrannými zdmi. Zdá se, že tu není žádný vchod. On ale naštěstí není v domě Pána poprvé. Potmě nahmatá na jedné z cihel symbol η, znak Punitie, a jedna ze zdí mu odhaluje tajnou chodbu do útrob hradu.
Hřebec bez větších protestů vybíhá do širokých schodů a nechává se dál vést svým jezdcem, až se skrze změť úzkých chodbiček ocitají na širokém otevřeném prostranství s výhledem na nebe. Musí být o několik pater výš.
Od stěn se odráží zvuk nových podkov, jak kůň nervózně přešlapuje. Bojí se temnoty, která tu panuje. Muž pohotově seskakuje ze sedla, nepříliš zodpovědně zvíře uváže k slonovinovému sloupku a vykročí k hlavním dveřím z tepaného železa. Je nervózní. Co mu asi velitel řekne na jeho zprávu? Potrestá ho? Nebo rovnou zabije? Ta představa se mu nezamlouvá. Ale nemůže couvnout. Učili ho, že z boje se neutíká.
"Vítám tě, Forenheime. Doufám, že neseš dobré zprávy."
Forenheim vstupuje do spoře osvětlené přijímací haly, v jejímž čele sedí na zdobeném trůně postava. Formálně se uklání.
"Pane, přináším vzkaz z tábora číslo 263. Před několika dny tam propukly nepokoje, ale v tuto chvíli už máme zase vše pod kontrolou."
Postava v křesle spokojeně bubnuje prsty do opěradel, probodává přitom vojáka pohledem ostřejším než lyconijský meč.
"Výborně."
Dlouhou chvíli civí jeden na druhého. Když Pán usoudí, že příchozí se nemá k další informaci, rozhodne se mu napovědět.
"Slyšel jsem, že vám dělala problémy jedna machaërská dívka. Chytili jste tu štěnici, že?"
Forenheim ztěžka polkne. Proč ho sem posílali, když velitel už o všem dávno ví?
"Je mrtvá. Odřízli jsme jí cestu na jihozápad a zahnali ji do Metallumského kaňonu. Zřítila se do jedné z roklí. Takový pád nemohla přežít."
Velitel se potěšeně ušklíbá. "Dobře. Pokud jste si jisti tím, že je ta krysa z cesty, můžete se vrátit zpátky ke své práci."
Forenheimovi padá kámen ze srdce. Co kámen. Balvan. To proběhlo až moc hladce.
"Rozkaz, pane." Otáčí se k odchodu.
"A Forenheime - " Pán vstane, vypíná se do celé své úctyhodné výšky. Zpod kápě se na vyděšeného vojáka upírá pár pronikavých modrých očí. " - Posilte obranu v táborech na jižní hranici. Vzkažte jim, ať jsou mimořádně obezřetní. Možná budeme mít v blízké době návštěvu."

•••

Bolest. Strašná bolest. Nepřemýšlím, prostě se vrhám dolů, aniž bych uvažovala nad tím, jaké to bude mít následky. Svištící vzduch, hukot v uších. Natahuju ruce, snažím se jimi poslepu nalézt něco, čeho bych se mohla zachytit. Nic. Žádná záchrana. Chce se mi křičet, ale v té rychlosti se nemůžu nadechnout. Dělám několik kotrmelců. A pak -
Obrovská rána, při které mi praskají snad všechny kosti v těle. Dopadám zády na tvrdou zem, vyrážím si dech. Notnou chvíli se dusím, zápasím s nutkáním doplnit do plic další várku kyslíku. Zkouším se pohnout, ale spolehlivě se mi daří ovládat jen konečky prstů. Mžourám vzhůru, vysoko nade mnou se rozprostírá azurová obloha. Snažím se pohnout paží, natáhnout ji před sebe a dotknout se mraků. Po pár vteřinách takového úsilí mi vyčerpaně padá hlava na stranu.
Ztrácím vědomí.

Kapitola 8. - Druhá šance

"Tati, můžu jí vyměnit obvaz?"
"Ne, Sierri. Měnili jsme ho před půl hodinou. Musí teď odpočívat."
"Ale přece jsi sám říkal, že se musí měnit často."
Hlasy. Opravdové lidské hlasy. Ne ty přízračné, co se ozývaly v mé hlavě. Opravdové. Co se to děje?
Odvážím se pootevřít oči a zamrkat do světla petrolejové lampy.
"Tatí!" Vypískne malé kudrnaté děvčátko, které sedí na dřevěné stoličce u nohou mé postele. "Probudila se!"
Otec překvapeně vzhlédne od loupání jablek, odloží nůž na stolek a přišoupne si židli blíž ke mně. Je to muž středního věku, krátké vlasy, laskavé oříškové oči. Připomínají mi někoho, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout.
"Kde to jsem?" Můj hlas zní hůř než skřípot starých pantů u dveří.
"Jsi v bezpečí." Hlesne prostě, pokládá mi dlaň na čelo. "Horečka konečně klesla. Díkybohu."
Holčiččiny velké nevinné oči se rozzáří štěstím. Už už se na mě chce vrhnout a umačkat mě k smrti, když se na ni tatínek otočí.
"Sierri, zlato, budeš tak hodná a řekneš mamince, ať uvaří čaj?"
"Ano!" Nadšeně vyskakuje na nohy. "Uzdravuj se." Zdvořile se mi ukloní a s hlasitým dupotem vyběhne z místnosti. Muž mezitím začne rozmotávat sněhobílou látku, která mi zaškrcuje ruku.
"Kdo jste? Neubližujte mi." Prosím. V hlavě mám úplně všechno pomíchané, jako když někdo foukne do domečku z karet a jeho dílky se rozletí do všech světových stran.
Klidně mi nadzvedává paži, aby mohl celý obvaz sundat. Odloží ho na stoličku.
"Nic se ti nestane, slibuju. Na povídání bude dost času později. Potřebuješ si odpočinout."
Clemensovi. Tak se jmenovala rodina, která mě vyléčila. Už nevím, jak přesně se to stalo. Ale údajně ten večer, kdy jsem utekla z tábora, lidé z Metallumského údolí pronásledovali na útesu nebezpečnou pumu, co ohrožovala jejich vesničku. Její stopa je prý zavedla až k rokli, kde našli mě. Popravdě nevím, komu víc vděčím za svůj život. Jestli Clemensovým nebo té pumě.
Near Clemens i celá jeho rodina jsou moc hodní. Jeho žena Sarah, dcerka Sierri a její bratříček Denny. Podle všeho nemají dost peněz. Ale tím potvrzují, že i bez nic se dá krásně žít.
Sarah mi poskytla nové oblečení - sukni a plátěnou košili provoněnou vůní bylin - jelikož konstatovala, že v tom starém hadru, co mám na sobě, mě nikam mezi lidi nepustí.
Teprve když si po dlouhé době stoupnu před zrcadlo, dojde mi, jak těžké časy mám za sebou. Z dřevěného rámu na mě kouká jakási vyhublá dívka s vystouplými klíčními kostmi. Pod hnědýma očima má tmavé nafialovělé kruhy, vlasy zacuchané do téměř nerozčesatelných chuchvalců. Sarah mi je musí o kousek zkrátit, aby s nimi vůbec mohla něco udělat.
Uzdravuju se. Pomalu se mi vrací i paměť. Josh, tábor, Alec.. Přestože nikdo (včetně mě) netuší, jak jsem takovou příšernost mohla přežít, dostala jsem druhou šanci. A tu nehodlám jen tak zahodit. Nevím proč, ale navzdory těžkým zraněním se cítím silnější než kdy dřív.
"Odcházím."
Sklonek dne, rodinná večeře. Oči všech přítomných se právě zavrtávají do mě.
"Ale to přece nemůžeš!" Fňukají unisono Sierri s Dennym. Ta dvojčata jsem si moc oblíbila. Byli to takoví správní malí uličníci. Ale nemohla jsem po jejich rodičích chtít, aby se o mě dál starali. Měli dost vlastních starostí.
Near na mě zadumaně hledí ze svého čestného místa v čele stolu a zrovna když se Sarah nadechuje, lehce přikývne.
"Pokud nechceš zůstat, nebudu tě nutit." Manželka po něm střílí vraždícím pohledem. Nevšímá si toho. "Jen mi, prosím, prozraď, dítě. Odkud jsi?"
Proč to chce vědět? Zavrtávám pohled do desky stolu. Trochu lituju toho, že se mi vrátily všechny vzpomínky.
"Z Machaëry."
O talíř hlasitě řinčí padající lžíce. Sarah zbledne. "Machaëra? Ale to není možné. Ta vesnice byla přesně před rokem srovnána se zemí."
Svírám ruce v pěst. Do očí se mi derou slzy. Ne! Přece teď nebudeš bulet Liselotte!
"Já vím, viděla jsem to."
Dál už pan Clemens nevyzvídá. Z jeho výrazu sálá pochopení. "Pak tedy máš určitě důvod, proč odcházíš. Nebudeme ti bránit."
"Děkuju." Špitám a vděčně sklápím hlavu. Jestli ještě existuje spravedlnost, jestli existuje Bůh, který sleduje naše životy, kéž by se těmhle lidem odvděčil. Nemám až na svůj život nic, čím bych jim zaplatila. Kdyby nebylo jich, nezískala bych další šanci najít bratra. Kdyby nebylo jich, zemřela bych a Josh by se z toho začal obviňovat. Jsem velký dlužník. A hříšník. Ale jestli na své cestě najdu způsob, jak lidem, jako jsou Clemensovi, pomoct, udělám to. I kdybych se kvůli tomu měla znovu vrhnout do největší propasti světa.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 14. března 2012 v 16:22 | Reagovat

nadhernýýý

2 Erin Erin | E-mail | Web | 16. března 2012 v 9:44 | Reagovat

Nevím, jaká Liss původně měla být, ale já si jí představuju jako křišťálově čisté dobro, laskavost a prostě všechny ty andělské vlastnosti a charakterní rysy, které člověka šlechtí. I když je to odpočinková kapitola, rozhodně nenudila! Já prostě nemůžu pochopit ten tvůj styl psaní... zdá se mi takový lehký a jemný. Prostě radost pohledět a počíst! :) Ten chlápek na začátku... z tvých popisů člověku jezdí mráz po zádech. Jsem strašně ráda, že se Liss nemusela postarat sama o sebe a samozřejmě musím říct, že se moc těším na další kapitolu, protože jsem nechutně zvědavá, co přesně bude Liss dělat. Krásné, nádherné!! :)

3 Lauren Lauren | E-mail | Web | 17. března 2012 v 19:33 | Reagovat

[1]: Děkuju. :)

[2]: Páni, takového anděla v Liss vidíš. To abych si dala pozor a to čisté dobro zachovala. Ale nikdo není dokonalý a já jsem spíš takový romantický typ člověka, co rád vidí na postavách jak jejich světlé tak i temnější stránky. Čistá dokonalost neexistuje. :)
Jak jen mám vyjádřit, jak jsem šťastná, že to někoho baví číst? Díky!
Chlápek na začátku.. hm, hlavní "záporák", co nám nadělá ještě dost problémů.. :D
V době osobního volna přepíšu a přidám pokračování. Ještě jednou děkuji! :)

4 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 19. března 2012 v 17:45 | Reagovat

konečne neuseknutý, krásny koniec. taký, ktorý mi síce rozbúši srdce, vhrnie krv do žíl a opäť prebudí závisť, no aspoň môžem kľudne spávať. žije. svet má novú nádej :-) krásne. naozaj veľmi :-) ach... ako to len robíš?...

5 Vera Vera | Web | 29. srpna 2012 v 17:12 | Reagovat

Tak už je to rok..rok v tom táboře. Nepředstavitelné, jakou si LIss prošla proměnou!
Clemensovi jsou moc milí lidé :)
Nádhera! Já zbožňuji tvůj styl psaní! :D

6 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 18:35 | Reagovat

Krásně popsaný pád, je opravdu zázrak, že někdo ho mohl přežít...
Clemensovi se chovají velmi mile, ale já už jsem se naučila podezírat kdekoho (hlavně v knihách), komu můžeme věřit. Ale třeba jsou opravdu tak milí a řekla bych, že ano:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama