~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 7. - Útěk

4. března 2012 v 9:35 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Nová kapitola je na světě. Původně právě tohle měl být úvod k celé povídce, pak se děj měl vrátit o pár úseků zpátky. Ale nakonec jsem to vyřešila takhle a napsala to radši postupně. Ano, po dlouhé době zase nějaká akčnější část. A ano, jsem si vědoma toho, že mě někteří z vás budou chtít za ten závěr ukamenovat a máte na to plné právo. :D Můžu vás jen ujistit, že postava Liss tady bude strašit až do úplného konce. Z jistých důvodů, které se dozvíme později. Přeji pevné nervy při čtení. :)
Inspirace: Sons of War - Two Steps From Hell


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 7. - Útěk

Je dopoledne, den našeho plánu. Tisknu se ke zdi zajatecké budovy a čekám na Joshovo znamení. Začínám trochu litovat toho, že jsem s touhle šíleností souhlasila. Ale jiné řešení neexistovalo.

Josh se opravdu nemýlil - pan Li znal tábor mnohem lépe než my. Svým proslovem o bratrovi jsem na něj nejspíš udělala velký dojem, protože do akce mého útěku zapojil i vlastní lidi. Podrobně nám vylíčil každý krok, každý pohyb, který uděláme. Musela jsem uznat, že ten stařík dává rozkazy líp než leckterý generál. Josh se lepil na každé jeho slovo, snažil se nebýt se svými nápady pozadu. Během několika dní měl naši mapu zabarvenou čarami jako omalovánky.
"Co tím myslíš, že nejdeš se mnou?" Utrhla jsem se na něj při jednom nepříliš příjemném rozhovoru. Tvrdil mi totiž, že to budu muset zvládnout sama.
"Zůstávám, abych mohl za tebe těm severským nulám nakopat zadky."
"Nech si ty hrdinský řeči. Slíbil jsi, že nás odsud dostaneš. Tak v čem je problém?"
"Ne." Trval na svém. "Slíbil jsem, že odsud dostanu tebe. V tom je rozdíl."
"Jsi neskutečný paličák!" Zasténala jsem zoufale. "Po tom všem, co jsme zažili, tě tady mám jen tak nechat? Co když se ti něco stane? Co si bez tebe počnu?" Ucítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá ruměnec. Sakra! Nesnáším ho, idiota! Jenom tohle všechno zbytečně komplikuje.
Pozoroval, jak zápasím sama se sebou. Když usoudil, že už nechybí moc k tomu, abych ho začala škrtit, chytil mě za ruku.
"Nic se mi nestane. Určitě se zase brzy uvidíme. Neměj strach."
Chtěla jsem mu vynadat, vykřičet na něj stovky sprostých slov, jen aby přestal plácat takové nesmysly. Tři čtvrtě roku utrpení, čekání na naději.. Zasloužil by si pořádnou ránu pěstí. Jenže já se nezmohla ani na to. Rychle jsem jeho ruku setřásla a obdivně sklopila hlavu - tradiční gesto Rodihënské říše.
"Děkuju ti za všechno. Dávej na sebe pozor."
"Ty taky. Buď opatrná. Brzy na shledanou, Liss Forsová."
Ano, nechal mě v tom samotnou. Ale chápu jeho důvody. Má dost svých starostí, nemůžu po něm chtít, aby řešil i ty moje. Doufala jsem, že má pravdu, že se v dohledné době zase setkáme. I když to byl jen protivný kluk z rodiny Penningtonů, bude mi chybět.
Plán zněl jednoduše. K hlavní bráně tábora se rozmístily skupinky vězňů z Canistreis v čele s panem Li, aby upoutaly pozornost stráží. Josh už nějakou dobu po nocích pomocí hřebíků likvidoval vojenské vozy a ze skladů zbraní nosil plné náruče nevystřílené munice. Věděl, že vojáci nejsou tak hloupí, a tak jednotlivé druhy nábojů zpřeházel. Důstojníci na to jistě okamžitě přijdou, ale zdrží je to. To jsme potřebovali. Potřebovali jsme čas.
Měl mi dát signál, až bude vzduch čistý a já se mohla co nejrychleji dostat k díře v drátěném plotě. Pan Li zařídil, aby to ráno před ním čekala dvojice osedlaných koní.
"Až nasedneš, neohlížej se. Jeď, co nejrychleji to půjde. Zabavíme je, ale ne nadlouho. Zamiř na jih k Metallumským horám, tam jsou lidé ještě svobodní. Dej si pozor, země Severu jsou zrádné. Nenech se zahnat do průsmyků. Často měň směr, utíkej a vyhýbej se roklím. Pak se ti nic nestane."
Tolik instrukcí najednou. Tolik lidí se obětovalo pro to, abych mohla utéct. Připádám si jako nevděčnice. Jak jim mám tohle všechno oplatit?
Zpod plachty vzdáleného stanu se vynořuje Joshova hlava. Ukazuje na mě zdvižený palec.
Kývám na něj. Nádech, výdech. Tak dobře. Co jiného mi zbývá? Zkontroluju, že mi na krku pořád visí nalezený přívěsek - momentálně jediný majetek, který vlastním - a rozbíhám se vstříc nové naději.
V žádné z uliček na nikoho nenarazím. Odněkud zblízka se ozve křik, následuje série výstřelů. Zatínám zuby. Prosím, ať jsou v pořádku. Nemůžou zemřít. Ne kvůli mně.
Další jekot. Prosmýknu se podél kamenného ukazatele na konci západní čtvrti a bez přestávky pokračuju dál. Až se přede mnou konečně objeví východ - otvor v plotě omotaném nebezpečným ostrým drátem. Srdce se mi splaší. Tak blízko svobodě!
Vrhám se vpřed s takovou nešikovností, že se stačím ošklivě poškrábat o zkroucené konce drátů. Rukáv plátěnky končí na cáry, po ruce se mi rozbíhají červené potůčky. Nevšímám si toho.
U kůlu opodál stojí přesně podle plánu pár koní. Vysoký tmavohnědý hřebec na mě upře krásné upřímné oči, rozpustile pohodí ocasem barvy kovové černi. Ve spěchu se mu zdvořile ukloním, přejedu mu dlaní po hedvábném krku a začnu se škrábat do sedla.
Ozve se štěkot. Rozzuřený psí štěkot. Kůň stáhne uši dozadu, nervózně zacouvá.
"To nic není." Uklidňuju ho. Nezbývá moc času. Musím vypadnout. Hned.
Rámus, hlasy stovek lidí. Zatraceně, zatraceně..
"Di morteales! Ta Nebezpečná utíká!"
Daří se mi hřebce obrátit přesně ve chvíli, kdy jeden z velících vojáků začne střílet. Hnědáka to hrozně vyleká, vyletí jako šipka pryč, aniž by čekal na jakoukoli pobídku.
"Běž, Liss! Běž!" Zaslechnu Joshův křik. Zrovna z kapsy vytahuje dýku a zasazuje jednomu z nepřátel pořádnou ránu do zátylku. Canistreisianští se vrhají do boje.
"Vy tupci! Proč je nezastavíte?! Chyťte ji!"
V duchu děkuju mému bratříčkovi za to, že mě kdysi nutil jezdit na koni. Jinak bych po pár metrech téhle zběsilé jízdy skončila na zemi. Mírně přitáhnu otěže, a pak je zase povolím. Hnědák se trochu zklidní, prodlužuje krok a energickým tryskem uháníme dál.
Před námi se rozprostírá nekonečná skalnatá krajina, nikde ani strom nebo trs trávy. Jen kamení, písek a temná obloha. Země Severu. Po levé straně se z mlhy vynořují vrcholky hor. Snad těch, o kterých mluvil pan Li.
Svist! Vystřelená nábojnice cinkne o nedaleký balvan. Jsou za mnou. Pětice postav v dlouhých pláštích na hřbetech pěti mohutných vraníků. (Copak, že by motorová vozidla zklamala?) Po boku jim peláší smečka hlídacích psů. Štěkají jako o život.
"Zabte ji! Zabte ji!"
Kličkujeme. Hnědák nedůvěřivě stříhá ušima, nelíbí se mu, že nás pronásledují. Suchá zem duní pod dusotem kopyt, ve vzduchu víří písek. Poškrábanou ruku si automaticky otírám o oblečení, hlavou přitisknutá ke koňskému krku. Jen tak mě nedostanou. Už jedu, Alecu!
Jenže pan Li věděl, o čem mluví, když se zmiňoval o roklích. V prachu přímo před námi se objeví obrovská temná skvrna několik stovek metrů hluboká. Naštěstí si jí všímám včas, abych stačila zareagovat. Ti za mnou takové štěstí nemají. Psi s kňučením brzdí, koně poplašně řehtají.
V tom náhlém návalu zmatku a úlevy ale absolutně ztrácím orientaci. Další výstřel. Trhnutí otěžemi. Úskok do strany.
Ženeme se do nějakého strmého kopce se třemi pohotovějšími vojáky v patách. Pokřikují na sebe cosi, čemu na tu vzdálenost nerozumím. Kéž by na nás nahoře čekala bezpečná cesta k horám. Štvu hnědáka pořád dál, krk se mu leskne potem, z tlamy mu odkapává pěna. Pravidelně odfrkává do rytmu úderů kopyt. Odhodlání pomalu střídá strach.
"Obkličte ji!"
Prudce zastaví, jen tak tak že mu nepřeletím přes krk. A vidím další propast. O tisíce metrů větší. Tak jo, pryč z tohohle strašného místa!
Čím víc postupujeme kupředu, tím méně toho vidím. Pověstná severní mlha tu nabírá nepřirozených rozměrů. Přestávám úplně dávat pozor na cestu, protože mi ostré zatáčky dělají čím dál větší problém. Ale už to bude dobré. V tomhle počasí je setřeseme.
Vtom zazní ohlušující výstřel. Ucítím náhlou prudkou bolest v pravé ruce. Hřebec klopýtne a s pronikavým zaržáním se zřítí do písku. Skutálím se pár metrů od něj. Je vyčerpaný, přerývaně oddechuje.
"Děkuju ti." Šeptám. Vydrápu se nohy, zraněnou paži přitisklou k tělu. Přes slzy bolesti mžourám do mlhy. Blíží se. Jsem v pasti. Je konec. Všechno bylo zbytečné -
Zbytečné? Spousta lidí včetně Joshe se za mě obětovala a ono je to nakonec zbytečné? Ne. Nenechám se zabít. Ne jimi.
Seberu poslední zbyteček síly, který mi ještě zbyl. Udělám hluboký nádech, pohled upřu do další hluboké rokle před sebou.
Rozběhnu se -
A skočím -


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 4. března 2012 v 16:26 | Reagovat

že nejaká akčnejšia časť... ja som pri tom zabudla dýchať! a máš jediné šťastie že si sa na začiatku ospravedlnila a naznačila že všetko bude dobré, pretože ZASA ten useknutý koniec ktorý mi tak trhá žily... Ah. Nepoučiteľná... Len dúfam, že za to ako si to sekla, bude už skoro pokračovanie ;)
Josh vyzerá byť vážne taký... Správňak! Teda... Však sa s ním ešte stretneme? Však však však?
((TSFH!!! áááá !!!! ááááá !!!! ááááá !!! to vážne? počúvaš ich? máš rada epic trailer music??? máš rada TSFH ??? bdiem či snívam? konečne niekto, kto to pozná??? aaaa !!!!))

2 Erin Erin | E-mail | Web | 4. března 2012 v 16:50 | Reagovat

Děláš si legraci?? *Musí zhluboka dýchat, jako při porodu...* Já si jdu zabalit své saky paky a jdu se odstěhovat na Aljašku. Je to... naprosto... vážně... WOW!! Celou dobu jsem si připadala jako ve filmu. Všechny ty emoce z toho doslova střílely na dálky a sejmuly mě jako dobře mířená rána. Takhle kapitola je naprosto skvělá a ani nemám chuť tě peskovat za ten konec, protože kapitolou samotnou sis zachránila krk. DO-KO-NA-LÉ!
PS: Prosím, prosím, prosím, řekni, že Josh neumře, že ho ještě Liss někdy uvidí...

3 Lauren Lauren | E-mail | Web | 4. března 2012 v 21:04 | Reagovat

[1]: Nepoučitelná, ano já vím. Pokusím se co nedřív pustit do pokračování. Jo, z Joshe se nám nakonec vyklubalo pěkné kvítko. Byla by pěkná škoda, kdyby se tu už neobjevil. ;)
(Uáá! Další blázen do trailer music?! Jasně, miluju tenhle typ hudby! Snad ke každé povídce mám zafixovanou jednu melodii. A TSFH je jeden z mých oblíbenců. :))

[2]: Na tohle snad ani slova nestačí. Moc ti děkuji! Neskutečně si toho vážím. :)
PS: To bych si dovolila dost, nechat ho teď umřít. Určitě se spolu zase šťastně sejdou. ;)

4 Vera Vera | Web | 29. srpna 2012 v 17:04 | Reagovat

AAAAAAHHHH!!!! skvělý, skvělý, skvělý, skvělý, skvělý!!!! tuhla mi krev  když utíkala! fantasticky napsaný!!! Ještě teď mi buší srdce až někde v krku!!
fakt, jedno slovo - WOW! :D

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 18:24 | Reagovat

Jedním dechem!!! Držím Liss všechny palce... Rychle musím číst dál... Velmi opravdu velmi úžasné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama