~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 10. - Smrtonoš

31. března 2012 v 21:05 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Ahoj, všem. Moc se omlouvám za mou neaktivitu, bohužel důvod je a bude pořád stejný. Škola. Zjistila jsem, že někdy když se člověk hrozně moc snaží, tak nakonec spíš všechno totálně zkazí. Jsem smolař.
Ale dost o nelogickém způsobu vzdělávání. Potřebovala jsem se nějakým způsobem aklimatizovat, takže mám něco málo z povídek napsáno dopředu, stačí jen naťukat příslušná tlačítka na PC. Navíc jsem si trochu zablbla s Windows Movie Makerem, takže mám v záloze i jedno menší překvápko. Teď se vrhnu do toulek po blozích a pokusím se dohonit, co jsem za týden zameškala. Snad se kapitola bude líbit, Liss nám tentokrát ukáže svou trochu temnější stránku. Dokazuje to můj oblíbený fakt, totiž to, že ani hlavní hrdina nemusí být neomylný. :)


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 10. - Smrtonoš

Následující noc se utáboříme v jedné napůl zasypané důlní šachtě. Neobvykle tu mrzne a na každém kroku na nás čeká překvapení v podobě hlubokých kaluží. Ale pro uprchlíky je to dokonalá skrýš.
Můj nový spolutrpitel jménem Elledär ještě před setměním odchází na obhlídku a nechává mě samotnou hlídat chabý plamínek ohně zažehlý v hromádce suchého chrastí. Nevím, kdy přesně se vrátil, protože po několika neúspěšných pokusech se zahřát usínám stočená v klubíčku na jednom ze zahřátých kamenů. Nepamatuju si, kdy zhasl světlo.

Ráno je krásné a mokré. Z tmavě modrého nebe se na zem sype nadměrné množství vody v podobě nevinných dešťových kapek. Korunami stromu ohýbá vítr. Marně se snažím co nejdříve odejít - můj společník totiž trvá na tom, že počkáme, dokud to psí počasí nepřestane.
"Nechceš být přece nemocná." Hájí se. Ten cizí kluk mě nepřestává udivovat.
"Proč ti na mně tak záleží?" Vyzvídám podezíravě. "Tobě přece může být jedno, co se mnou bude."
Sedí u vchodu do šachty a s hlavou opřenou o skalní stěnu sleduje první podzimní průtrž mračen. Na chvíli se odtrhne od svých úvah, aby mi věnoval nečitelný pohled.
"Jo, to by mohlo." Uznává. "Ale z nějakého důvodu bohužel není. Navíc jsem rád, že se nemusím schovávat sám."
"Sám? Copak ty nemáš rodinu? Přátele?"
Tentokrát se vyhne mým pátravým očím a sklopí hlavu. Přepadá mě smutek. Třeba se mu stalo něco podobného jako mně.
"Promiň." Pípnu zahanbeně.
"Odkud máš tu věc na krku?" Zeptá se, aby změnil směr rozhovoru. Stočím pohled k přívěsku s průhledným kamínkem uprostřed. Pořád ho opatruju jako oko v hlavě.
"Našla jsem ho." Odpovím popravdě.
Elledär sebere ze země několik rozdrolených kamínků a začne si s nimi házet. "A tušíš, k čemu to je?"
Měla bych mu říct o té vidině v táboře? Nebude si myslet, že jsem blázen? Nebo naopak ví něco, co já ne?
"Nevím." Přiznám. Chvíli je ticho, v uších se mi odráží jen tlumené bubnování deště do skalnatých útesů.
Náhle mladík mrští s kamínky o protější stěnu.
"Proč jsi sem přišla?" Zní to skoro vyčítavě. "Co jsi v tom městě hledala? Není to tam bezpečné."
Dobře. Pomohl mi z průšvihu, takže bych mu to dřív nebo později musela říct tak jako tak.
Vypovím mu tedy všechno od doby, co vojáci obsadili naši vesnici. Ani jednou mě nepřeruší. Jen nehybně sedí a poslouchá.
"Takže se chceš pomstít?" Shrne nakonec celé mé vyprávění.
"Ne. Chci jen zpátky bratříčka. Musím ho najít."
"A jak to chceš udělat?" Nadzvedne obočí. "Jestli na sebe budeš takhle hloupě upozorňovat, chytí tě taky."
"Co jiného mám podle tebe dělat?" Zanaříkám. "Sedět tady a litovat se? Už jsem čekala dost douho. Rok v zajateckém táboře na Severu. A můžou za to oni."
"Oni?"
"Lyconyové."
Zůstane na mě koukat s očima vytřeštěnýma překvapením. Nemůže s tím přestat? Znervózňuje mě to.
Jako by četl mé myšlenky, zamrká a těžce si oddechne. "Ty té povídačce taky věříš?"
Takže on přece jen něco ví?
"A ty snad ne?"
Zaváhá. "Ne. Nevěřím ničemu, jen sám sobě. Podle mě, pokud Lyconyové doopravdy existují, nemohou za to, co se právě děje."
Tahle věta mě vytáčí.
"Chceš je snad omlouvat?" Zavrčím varovně, jako když duní země těsně před tím, než vybuchne sopka.
"Samozřejmě, že ne." Dodá honem. "Mají na tom svůj podíl. Jeden jejich vůdce kdysi při Velké bitvě na jižní hranici odmítl bojovat a schoval své vojáky do bezpečí. Lidé to považovali za zradu, a tak lyconyjský lid prokleli. Pronásledují je dlouhé roky a chtějí je potrestat za to, že nepomohli. Ale tuhle válku si lidé začali sami, Liss."
Vystřelím na nohy jako papírový čertík z krabičky. Ten jeho ledový klid mi opravdu leze krkem. Připadá mi jako jeden z těch ubožáků, kteří si myslí, že ví o světě všechno.
"Jak můžeš obhajovat takové zrůdy? Zrůdy, kvůli kterým už nemáme domov?"
"Jak víš, že jsou to zrůdy, když jsi nikdy žádného z nich neviděla?"
"Nepotřebuju nikoho vidět!" Vyjeknu, s obličejem jen kousek od toho jeho. Také už stojí na nohou. "Jsou to zbabělci, co se vzdali naděje. Víc vědět nepotřebuju!"
"Jsi ještě dítě." Povzdechne si. "Nevěř všemu, co ti řeknou dospělí. Zkus myslet sama za sebe."
"Přestaň mi říkat, co mám dělat! Nejsem malá!"
"Chápu." Konečně se odvrátí. "Měl jsem pravdu. Jde ti o pomstu, ne o bratra. Jenom potřebuješ důvod k tomu, abys mohla někoho nenávidět. Abys mohla překonat bolest a jít dál. Jsi jen malá holka."
"Jdi pryč! Vypadni!" Křičím jako pominutá. Kdo si myslí, že je? Můj táta? Nepotřebuju žádný důvod. Nepotřebuju nikoho. Zvládnu to sama!
Elledär se s tichým zašustěním navátého listí otočí a zmizí v nejbližším houští. Třesu se vztekem. Copak se celý svět zbláznil?

•••

Jsi ještě dítě. Nevěř všemu, co ti řeknou dospělí. Zkus myslet sama za sebe.
Jeho slova se mi ten den ještě mnohokrát přehrávají v hlavě. Vydržím bez přestávky civět do prázdna a přemýšlet.
Ten kluk byl od začátku divný. Nemělo smysl se nad tím rozčilovat. Jenže něco na tom je. Něco v jeho proslovu mě nutí uvažovat víc o téhle bláznivé honičce za bratrem. A přepadá mne nový pocit. Pochybnost. Jak si můžu být tak jistá, že Aleca najdu? A i kdyby, budeme se muset do konce života schovávat. Jaký to má smysl? Neroste ze mě opravdu sobec? A kde vůbec jsou naši rodiče? Musí přece vědět, co se stalo. Nebo prostě jen zapomněli?
Navíc Elledär ví o přívěsku. Možná zná jeho tajemství, jen mi nic neřekl. Měl k tomu snad důvod? A jaký?
Tímhle způsobem protrucuju celé odpoledne. Když nakonec dospěju k závěru, že jsem neměla tolik křičet a ten cizí protivný kluk má přece jen pravdu, do cauldronských dolů už vráží tma. Slunce střídá na obloze stříbřitý měsíc, ozařuje svým světlem široké lesy pod sebou. I přesto, že se tmy docela bojím, rozhodnu se ještě ten den prohledat okolí a Elledärovi se omluvit. Neměla jsem hned říkat takové věci. Jestli mluvil pravdu a opravdu mu na mně záleží, určitě se drží někde poblíž.
Nechám ve vchodu dohořívat plamínek, abych našla cestu zpátky, a vydávám se po strmé stezce směrem k městu. Těžko uvěřit tomu, že se důl už léta nepoužívá. Na zrezivělých kolejích pořád čekají zástupy kovových vozíků, obrovské kusy skály působí nebezpečným dojmem, že se na vás každou chvíli zřítí. Když jsem se zmiňovala o tom, jaká je to dokonalá skrýš, neznamená to, že je také životu přizpůsobená. Její dokonalost spočívá v kompromisu. Málokterý blázen totiž vleze do nebezpečně vyhlížející šachty a ještě k tomu dobrovolně.
Po dopoledním dešti je půda kluzká a měkká, musím si dávat dobrý pozor, abych neklopýtla a neudělala si poznávací výlet do jedné z rozbahněných louží. Alec by se tu vyřádil. Miloval dovádění v dešti. Kdysi dávno ve vesnici udeřilo horké léto, několik měsíců nespadla z nebe jediná kapička vody. Ten rok můj bratr vstával brzy ráno a chodil sám kontrolovat malý rybníček za naším domem. Vždy se pak vracel zklamaný, už ve dveřích mi hlásil smutnou, pokaždé stejnou zprávu: "Pořád je prázdný. Ale já se budu snažit a naplním ho až po okraj, sestřičko." Opravdu pak mnoho týdnů vyrážel z domu s kyblíčky plnými vody, přestože bylo zakázáno jakkoliv tímto zdrojem plýtvat, a poctivě zaléval. Po několika dnech se nakonec počasí přece jen umoudřilo a seslalo na zem zlato v podobě prudkých přeháněk. Alec ožil jako dlouho nezalévaná květina, musela jsem ho násilím vláčet domů, aby v dešti nechytil zápal plic. A on se smál. Tak bezstarostně a nezištně, že jsem mu těch pár cákanců prostě nemohla odpustit. Kéž by teď neseděl někde zavřený a mohl být alespoň ze čtvrtiny tak šťastný jako tenkrát.
Zastavuju na místě, kde se sbíhá několik cestiček dohromady. Moc povědomé mi to tu není. Pro jistotu se ohlížím a ujišťuju se, že na vrcholku srázu pořád tančí světélko.
Kde jen může být? Že by přece jen uposlechl můj zbrklý příkaz? Přistihnu se, jak v duchu toužím, aby se objevil. Doufám, že vyskočí z blízkého křoví a začne mne znovu poučovat o tom, že bych nikudy neměla chodit sama. A už vůbec ne v noci.
Kdesi za mnou zapraská větvička. Mžourám do tmy.
"Elledäre?"
Žádná odpověď. Druhý pokus.
"Prosím, vylez. Omlouvám se. Měl jsi pravdu. Je špatné soudit někoho jen podle toho, co řeknou ostatní. Ale co bys dělal ty? Co bys dělal, kdybys ztratil někoho blízkého?"
Stále je ticho. Nikde ani stopa po čemkoli vykazujícím život.
Najednou ve stínu stromů prolétne silueta. Plamínek u vchodu do šachty zaprská a utichne.
Teprve v tu chvíli mi dochází, jakou hloupost jsem právě udělala.
Člověk jako ty by neměl po tomhle městě chodit sám. Není to bezpečné.
Další zapraskání. To už začínám cítit, že je něco špatně.
"Elledäre? Kde jsi?" Normálně nejsem takový strašpytel. Ale tady končí veškerá legrace.
Chystám se k útěku, jenže pohybovat se v takové tmě není zrovna lehká záležitost. Po pár krocích sebou plácnu o skalní stěnu. Nad hlavou mi poletují andělíčci.
Ozve se další cupitání a šustění listí. Ve spáncích mi tepe krev. Omámeně zavrávorám a vezmu to první cestou vpravo. Skáču za hromadu kamení a odpočívám.
Nejdřív mám chuť vlepit si facku. Chovám se jako blázen. Až po několika drtivých minutách hrobového ticha si všímám dvou zářivých světelných bodů mezi kmeny nedalekých stromy. Trvá to dalšího půl milionu let, než mi dojde, že jsou to oči. Žlutohnědé oči obrovského temného tvora. Uši má nastražené, huňatou srst naježenou. Čtyři tlapy, každou opatřenou drápy, tlamu vyzbrojenou dvěma řadami ostrých zlověstně se lesknoucích tesáků.
Ztuhnu, z úst mi unikne jakýsi přiškrcený zvuk. Nohy mi dávají výpověď.
"Neboj se." Šeptá hlásek v mé hlavě. Naopak se tím ale můj strach ještě zdvojnásobuje.
Na zemi poblíž leží ulomená větev. Instinktivně po ní chňapnu, přestože jsem si vědoma toho, že si tím moc nepomůžu a té potvoře se neubráním.
"Nepřibližuj se!"
Obrovský pes vypadá překvapený, nehybně stojí a prohlíží si mě.
"Polož to, Liss. Nechci ti ublížit."
Škubu sebou. Ten hlas -
"Elledäre?"
Tiše zafuní, od čumáku se mu vznese obláček páry.
"Polož to." Opakuje trpělivě.
Dupnu si. Takže takhle to je. Celou dobu mě vodí za nos. A co je horší, oni opravdu existují -
"Ne." Konečně v sobě nalézám ztracený vzdor. "Ty jsi jeden z nich. Jeden z Lyconyjských."
"Jsem přítel, Liss." Udělá krok vpřed.
Výhružně zvednu svou zbraň do výšky. "Nikdo z vás není můj přítel."
Zaváhá, těkne pohledem na klacek, jak se mu bláhově snažím postavit na odpor. Stačilo by jedno dvě kousnutí a byla bych z dvojčat.
"Slibuju, že ti nic neudělám. Nemám důvod."
"Proč bych ti měla věřit? Jsi zrádce. Co jsi dělal v tom městě? Proč jsi je nenechal, ať mě zabijí? To přece chceš, ne?"
"Tak to není!" Vycení zuby, z hrdla se mu dere dunivé vrčení. Ucouvnu. "Nikdy bych nedovolil, aby někdo další zemřel. Ne kvůli mně."
Někde za těma rozzuřenýma žlutýma očima je něco zvláštního. Něco, co nedokážu identifikovat. Síla? Laskavost? Bolest?
Tentokrát ustoupí on, přikrčí se před mým ustrašeným výrazem. Najednou působí tak křehce a zranitelně jako opuštěné štěně, které jeho nezodpovědný pán zapomněl v dešti na ulici.
"Prosím." Skloní hlavu k zemi. "Musíš pochopit -"
Napůl zděšeně, napůl soucitně hledím na tvora, jehož druh mě připravil o všechno, co jsem milovala, a srdce mi zaplavuje úzkost. Co je to vlastně pomsta? Co se stane po tom, co se člověk pomstí? Dostaví se úleva? Štěstí? Nebo snad pocit viny? Copak jeden obyčejný kluk může za smrt tolika lidí? Copak bych dokázala někomu ublížit?
Cítím, jak se mi tep vrací do normálu, jak se mi klepou nohy. Padám na kolena. Mé prsty konečně povolují a do trávy odhazuju směšnou, v boji se Smrtonošem naprosto nepoužitelnou, zbraň.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilie Lilie | 1. dubna 2012 v 14:10 | Reagovat

krasna povidka tesim se na dalsi kapitolu>/]

2 Erin Erin | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 13:42 | Reagovat

Hej, doufám, že když jsou ty prázdniny, tak přibude co nejdřív další kapitola! :-D Protože to takhle nemůžeš jenom tak nechat. Naprosto bezvadný! Ten kluk se mi líbí. Ale zase je to takový 50 na 50... Já tak nějak už nevěřím žádné ta první pohled milé a hodné postavě :-D Byla bych pak mimo, kdyby se z ní najednou vyloupl padouch. Liss mám ráda, ale on... hmmmm, uvidíme, co s ním zamýšlíš, ale snad z něj neuděláš nějakého podrazáka :)

3 Lauren Lauren | Web | 8. dubna 2012 v 10:53 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. :)

[2]: Budu se snažit. ;) Ano, lepší je být připravený na všechno. :D Ale však on z něj zas takový padouch nakonec nebude, to ti můžu slíbit. Jen bude později pro děj hodně důležitý. :)

4 Ænag Ænag | E-mail | Web | 19. září 2012 v 19:05 | Reagovat

To byla nejlepší kapitola ze všech, které jsem přečetla... Jsem ráda, že si také někdo myslí, že hrdinové mají své chyby a stejné jako 'normální' lidé. Nemám slov všechno bych chtěla pochválit!
Bojím se o Liss... co se jí může stát...Svět je zlý a nevypočítatelný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama