~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Malé zločiny ║ Úvod + Kapitola 1.

18. března 2012 v 15:07 | Lauren |  Malé zločiny

Upraveno │ 19.10. 2013
(První kapitoly nejsou přepsány kompletně. Ponechala jsem je v původním stavu a jenom poupravila několik nejzásadnějších chyb. Samozřejmě, chybička se vloudí všude. Proto se předem omlouvám.)


Úvodní slovo Leanne Imberiové

Také máte občas pocit, že jste "jiní"? Že ten člověk ve vás je úplně někdo cizí? Pocit jako byste byli rozděleni na dvě poloviny a stále nevěděli, pro jakou se máte rozhodnout? Já ano. Milionkrát denně.
Taková myšlenka obvykle nepřijde hned. Prostě se po několika letech své existence ohlédnete a zjistíte, že jste v podstatě nic velkého nedokázali, nic se nezměnilo. Stále žijete v tom starém stereotypu života a nevíte, co přinese zítřek. Už jste úplně zapomněli na to, kým jste chtěli být a museli se dát jinou cestou.
Já bych se například podle jiných mohla chlubit. S vyznamenáním jsem dokončila školu, konečně pochopila matematiku, udělala možná nějaký ten pokrok v hraní na hudební nástroj a tak dále. Zní to skvěle, když o tom pak rodiče někde vyprávějí. Ale žádnou díru do světa jsem tím neudělala.
Děsí mě představa, že zemřu a nikdo si po pár letech nevzpomene, že na světě žila holka jako já. Všichni jednoduše zapomenou a bude to, jako bych nikdy neexistovala. Jasně, u nás obyčejných lidí je to normální. Ale lidský život potřebuje cíl. Abychom ráno mohli znovu vstát z postele, podívat se do kalendáře a zkusit to znovu. Abychom nevzdávali své sny. Abychom měli v co věřit.

Tohle je příběh party ztracených lidí, kteří nezapadali. Příběh těch, kterým byl z obchodu jménem život pořízen špatný model. O těch, co věděli, že svět není fér.. a rozhodli se s tím skoncovat.


Příběh 1. - Tony
Kapitola 1.

I tried to be someone..
"Tony?"
.. But I don't know how ..
"Tony, zlato, slyšíš mě?"
.. I tried to be the one, but it's over now, it's over now!
"Antonie Jennifer Graveová! Okamžitě to ztlum!"
Jediným skokem jsem překonala šířku svého podkrovního pokoje, převalila se přes narychlo ustlanou postel a slepě nahmatala správné tlačítko na rádiovém přijímači. Přístroj chraptivě zachrčel a utichl. Po chodbách našeho bytu se opět rozlil tíživý klid, bylo slyšet jen slabé šumění listí a poryvy větru, co sem doléhaly pootevřenými okny. Ticho, které jsem tolik nenáviděla.
"Přijď k jídlu!"
Zaslechla jsem ještě dusavou ozvěnu matčiných kroků, jak se otočila a scházela ze schodů. Cestou si pro sebe mumlala cosi nesrozumitelného.
Plácla jsem sebou do peřin, stále ještě napůl ponořená do známé hudební melodie, a upřela pohled do stropu. Má matka nikdy neměla cit pro umění.
Jmenuji se Antonie. Totiž Tony. Příjmením Graveová. Hudba byla už od dob, které jsem strávila v kolébce, celý můj život. Znamenala pro mě dokonalý svět, kam jsem se často a ráda schovávala. Představovala pro mě minulost, přítomnost i budoucnost. Bez ní jsem si připadala nicotná, osamocená, jako planetka uprostřed Vesmíru, co nemá směr, co nemá cíl. Planetka, která neví, co vlastně doopravdy chce. Vždy jsem snila jediný sen - stát na velkém tmavém pódiu, hrát a zpívat o lidském trápení, o lidech, které miluji. Stát tam a vykřičet na celý svět větu: ,,Jsem tady!" Bez takového pocitu jsem nedokázala žít. Jako mladší jsem prolezla všechny tatínkovy šuplíky s kazetami nejrůznějších kapel a pouštěla si je u sebe v pokoji. Jak já tuhle činnost zbožňovala! Svět v té době začínalo dobývat mnoho slavných osobností. A já toužila po tom, být jednou jako oni.
"Antonie! Neslyšelas'?"
"Už jdu, mami."
Neochotně jsem přehodila nohy přes okraj postele a vklouzla do bačkor. Hodiny na stěně ukazovaly něco kolem půl páté. Byla neděle, čas odpočinku a hlavně svátečního úklidu. Navzdory tomu můj pokoj stále vypadal jako po zásahu atomovou bombou. Po koberci se povalovalo množství školních učebnic a sešitů, jejichž obaly zdobily samolepky z hudebních časopisů. Psací stůl přetékal popsanými notovými papíry. Polovina obsahu šatní skříně se tyčila v rohu místnosti jako novodobý Mount Everest. Zasténala jsem při pomyšlení, že to budu muset ještě dnes všechno uklidit a natáhla ruku po klice.
Náš byt nebyl nijak zvlášť velký, o přehnaném luxusu tu nemohla být žádná řeč. Z mého pokoje ústila malá chodbička vedoucí ke starému dřevěnému schodišti. Naproti němu měl své království můj bratr Darren.
Nebyli jsme zrovna vzorová rodina. Táta pracoval na železnici. Brzy ráno odjížděl a pozdě v noci se vracel. Doma zůstával jen o víkendech a občas, když konečně dostal cosi jako volno. Vždy se vymlouval na to, že musí vydělávat penízky, aby mi mohl k Vánocům koupit toho obrovského plyšového medvídka z hračkářství naproti přes ulici. Po několika letech vánočních dárků v podobě pletených ponožek a šál jsem z toho vědomí vyrostla.
Matka - Loise - bývala cukrářka. Její medové košíčky miloval celý Newtown. Posledních pár měsíců už ale vystřídala mnoho jiných zaměstnání jako kuchařku, prodavačku, uklízečku a ještě mnoho dalších. Sváděla to na naši ubohou finanční situaci. Já ale věděla, že je to pravda jen z části.
Hlavním důvodem byl můj starší bratr. Mazánek. Šplhoun. A dle mého úsudku absolutní idiot. V den mých pátých narozenin jsem mu dala po hlavě vařečkou, protože mi odmítal vrátit dřevěnou stavebnici. Dnes bych to s radostí udělala znovu. Darren byl totiž vždycky něco víc než já, bohužel i v očích rodičů. Po střední škole se dostal na Knightonskou akademii, jednu z nejprestižnějších univerzit v okolí. Máma s tátou na něj byli moc pyšní. Protože on něco dokázal. Já nedokázala nic. On byl ten dokonalý. Já byla nula. Už odmalička.
"Neříkala jsem ti, že to rádio nemáš pouštět tak nahlas? Jestli si ještě jednou přijde někdo ze sousedů stěžovat -"
"Promiň, mami," zarazila jsem ji. "Už se to nestane."
Kuchyně voněla kořením a jakousi nepříliš vlídně vypadající omáčkou. U stolu už seděl můj otec, právě si pečlivě rovnal na talíř kousky masa.
"No, to je dost," zabručel, jakmile jsem zabrala volnou židli vedle něj. Hleděl na mne nevraživým pohledem, jako bych právě provedla nějaký trestuhodný čin. "Dobrou chuť."
Bez větších protestů jsem do sebe začala házet jedno sousto za druhým. To poslední, po čem jsem dnes toužila, byla rodinná večeře.
Táta jedl pomalu. Upíral při tom oči k oknu, jakoby čekal, že skrz něj propadne hvězda a přičaruje mu jeho oblíbený šunkový sendvič. Sice to nedával najevo, ale znala jsem ho natolik dobře, abych dokázala odhadnout, nakolik ho maminčino kulinářské umění zase zklamalo.
Uplynulo několik minut ticha přerušovaného cinkáním příborů a pravidelným ťukáním do okenního parapetu - venku asi začalo pršet. Matka tancovala kolem kuchyňské linky. Zrovna se otočila, aby mohla utrousit další poznámku na adresu mého nevhodného chování, když se v předsíni rozdrnčel zvonek. Odložila utěrku do poličky a odchvátala přivítat hosta.
Chtěla jsem využít příležitosti k útěku, ale táta mě zadržel. Oba jsme špicovali uši a snažili se rozpoznat ten cizí tlumený hlas.
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Kuchyňské dveře se náhle s nepříjemným zavrzáním otevřely. A k mé hrůze vešel dovnitř vysoký světlovlasý chlapec oblečený v džínsech a přehnaně upnutém bílém tričku.
"Darrene!" Rozzářil se otec.
"Ahoj, tati." Bratrovy hnědožluté oči zastavily na mně a zlověstně se v nich zablesklo. "Sestřičko, co ty tady? Čemu vděčíme za to, žes' nás poctila svou vzácnou přítomností?"
Místo odpovědi jsem ho obdařila jedním ze svých nejpropracovanějších vražedných pohledů. Potěšeně se ušklíbl.
"Nechte toho, Tony. Sotva dorazí domů, už se musíte hádat?" Zamručel táta, jako bych za to snad mohla já. Rázem ale posvátně pohlédl na syna. "Povídej, Darrene. Jak bylo celý týden?"
Darren obešel stůl a zaujal prázdné místo naproti mně. Tvářil se, jako by právě objevil nový světadíl.
"Normálka, tati. Omlouvám se, že jsem nepřijel dřív, ale musel jsem ještě něco zařídit." Nasadil komický posmutnělý výraz.
"To nevadí, drahoušku. Hlavně, že jsi doma." Matka mu věnovala zářivý úsměv a také si ke stolu přisunula volnou židli. To není fér. Kdybych se zpozdila já, určitě by mě takhle vřele nevítali.
"Nechte si chutnat."
Bylo zvláštní, když celá naše rodina seděla opět u večeře. Takové věci se neděly příliš často. Proč? Vždycky skončily stejně. Hádkou.
"Ve škole všechno v pořádku, zlato? Co Michelle?" Vyzvídala matka. Typické. Měl se její synáček dobře?
"Ano, vcelku nic nového," opáčil můj bratr lhostejně. "Přednášky jsou nudné, učitelé stejně předpotopní. Žádná novinka. Michelle vás moc pozdravuje. Říkala, že se možná staví, až bude mít čas." Abyste rozuměli, Michelle Dareová byla Darrenova přítelkyně. Ještě dnes mi nejde do hlavy, jak to s ním mohla tak dlouho vydržet.
"Jenom jedna věc," pokračoval bratr a snažil se, co mohl, aby to vyznělo "jen tak mezi řečí", "Byl jsem v servisu. Dodělává mi auťák."
"Už zase?" Zbystřil táta.
Matka ho ale přerušila. "Uvidíme, jak to půjde a přidáme ti na nový, Darrene."
To už bylo tak nespravedlivé, že jsem se neudržela.
"Ale mami, slíbili jste mi přece kytaru. Řekla jsi, že když se budu ve škole snažit, koupíte mi ji."
Ohlédla se na mě s pohrdlivým výrazem ve tváři.
"Darrenovo auto je teď důležitější než nějaká tvoje kytara. On ho potřebuje ke studiu."
"Ale to já ji taky," namítla jsem vzdorovitě. Darren se potěšeně uchechtl.
Mrštila jsem příborem o stůl, až jeho řinkot naplnil celou místnost.
"Proč musí mít vždycky přednost?!" Rozčilila jsem se. "Proč jsem vždycky já ta druhá?"
"Antonie, uklidni se. Tvůj bratr si takové věci zaslouží. Až budeš jednou na vysoké, také se budeme snažit o to, aby -"
"Ale já nejsem jako on!" Zahřímala jsem. "Nikdy nebudu! Nechci být právničkou. Chci zpívat, chodit na uměleckou školu."
Táta jen mlčky přihlížel naší slovní přestřelce a tvářil se sklesle, zato Darren se náramně bavil. Matka seděla napnutá jako svíčka, rty stažené do úzké linky. Konečně mě přestala probodávat pohledem, znovu obrátila pozornost k jídlu, jako by tahle konverzace už od začátku neměla smysl.
"O tom se teď nebudeme bavit. Je tvoje věc, jak si zničíš život."
Nevěřila jsem vlastním uším. Co se to děje? Jak tohle může říct má vlastní matka?
"Proč se mnou jednáte takhle? Jako bych nebyla člověk. Jako bych nebyla tvoje dcera."
S těmito slovy jsem vztekle odstrčila svou židli a vyběhla na chodbu. Do ohlušující rány dveří se ještě ozval Darrenův hlas, ale mě to bylo jedno. Už tady nevydržím. V tomhle pošahaném seskupení, kterému říkají rodina. Nenávidím je. Všechny.

Ve chvílích jako tahle jsem měla jediné přání - utíkat. Někam hodně daleko. Pryč od přetvářky a hloupých výmluv. Pryč od osudu. Nelíbilo se mi žít v něčím stínu, žít život, který vám už někdo dopředu nalinkoval. Chtěla jsem.. jen být sama sebou.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 19. března 2012 v 16:48 | Reagovat

"Tohle je příběh party ztracených lidí, kteří nezapadali. Příběh těch, kterým byl z obchodu jménem život pořízen špatný model. O těch, co věděli, že svět není fér.. a rozhodli se s tím skoncovat." TOTO je tak úžasné... musela som si to prečítať štyri krát a stále žasnem. ak dovolíš, uložím si to do denníka. je to kruté, no reálne a... proste... tie slová sa mi doslova vrily pod kožu.
celý príbeh pôsobí tak... zvláštne. neviem, naozaj sa mi to ťažko opisuje, pretože v Toni a jej rodine vydím kúsok seba. Fajn. Máme to skoro rovnaké. Len s tým že môj brat je mladší. Je to... TAK reálne podané, že mi na konci naskočili zimomriavky. Chytilo ma to. Dosť dosť jojsakra DOSŤ. nebudem ťa nútiť do pokračovania, (máš toho teraz rozpísaného dosť) ale vedz, že ak to pokračovanie niekedy bude, prečítam si ho veľmi rada :-)
((vieš čo nechápem? ako môže niekto ako TY čítať tie moje kraviny. zastavuje s ami nad tým rozum pretože... pretože JA po prečítaní tvojich poviedok vždy chytím najprv amok totálneho uchvátenia, keď som až o päť minút neskôr schopná rozprávať a normálne dýchať, a potom... závidím. hej. vážne závidím tvoje nápady, tvoj talent... TY! dievča zlaté, to raz určite niekde dotiahneš. ja tomu verím.))

2 Erin Erin | E-mail | Web | 23. března 2012 v 12:47 | Reagovat

Zastíněná v záři svého vlastního sourozence... chudák Tony, snad se to časem zlepší! :) Bylo mi jí líto, napsala si to tak, že jsem měla pocit, jako bych u večeře seděla já a rodiče upřednostňovali bratra přede mnou.
C.V.O.K. zopakovala přesně ty věty, kterou jsem sem chtěla taky nakopírovat a vychválit ji do nebes, protože člověku to vyrazí dech, zamrká, zamyslí se nad svým životem a ty věty mu zůstanou v paměti. Prostě skvostná práce! Až někdy budeš mít autogramiádu, dej mi prosím vědět. Budu stát první ve frontě! :)

3 Vicky Vicky | Web | 30. března 2012 v 12:49 | Reagovat

Tak tady je ta kapitola! :-D :-D :-D konečně jsem ji objevila!! Moc se mi líbí, ale toho Darrena bych uškrtila! Já mám sice mladšího bráchu, ale taky často dostane přednost ON.
Bezva, těším se na další část, tato povídka mě fakt chytla!! :-D :-D

4 Lauren Lauren | Web | 31. března 2012 v 23:05 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! Netušila jsem, že se to někomu bude líbit. Ten citát na začátku společně s mottem celé téhle povídky je moje srdeční záležitost. Jen díky nim jsem to s Malými zločiny ještě nezabalila. Popravdě, nevím co k tomu dodat. Už jenom to, že někdo jiný v tom blábolu najde kousek sebe.. chce se mi brečet štěstím i za Tony, že někdo pochopil podstatu. V psaní pokračování problém není, pár kapitol mám napsaných dopředu a čekají na zveřejnění. Jen toho nechci mít tolik. :)
((TY dievča to jednou někam dotáhneš. Tvůj styl psaní, nevyčerpatelná slovní zásoba, typické C.V.O.K.ařské nápady. Někdo jako TY to jednou někam dotáhne.))

[2]: Veliké díky i tobě. Určitě zlepší, i když záleží na úhlu pohledu. :) Já mám jen mladší sestru a osobně jsem mamce výslovně zakázala, aby mě tomu prckovi předhazovali. No, kolikrát skřípám zuby, ale však ona sestřička si všechno udělá po svém. :) Ještě jednou děkuju. Neměj strach, kdyby se pořádala autogramiáda, byla bys mezi prvními, kdo by se to dozvěděl. I když za ten můj hrabopis.. no, nevím, jestli by to stálo za to. :D

[3]: To chápu. Mladší sourozenci mají taky svá privilegia. Darren je takový nepříjemný hajzlík, ale něco dobrého v něm taky nakonec je.. :) Díky moc, jestli tě hodně zaujala, zkusím se podívat a zkorigovat druhou kapitolu do podoby, aby se dala číst a pokusím se ji zveřejnit. ;)

5 Vicky Vicky | E-mail | Web | 4. dubna 2012 v 21:18 | Reagovat

[4]: jasně že chytla!!! :D :D Už se moc těším na pokráčko!! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama