~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Březen 2012

SD║ Kapitola 10. - Smrtonoš

31. března 2012 v 21:05 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Ahoj, všem. Moc se omlouvám za mou neaktivitu, bohužel důvod je a bude pořád stejný. Škola. Zjistila jsem, že někdy když se člověk hrozně moc snaží, tak nakonec spíš všechno totálně zkazí. Jsem smolař.
Ale dost o nelogickém způsobu vzdělávání. Potřebovala jsem se nějakým způsobem aklimatizovat, takže mám něco málo z povídek napsáno dopředu, stačí jen naťukat příslušná tlačítka na PC. Navíc jsem si trochu zablbla s Windows Movie Makerem, takže mám v záloze i jedno menší překvápko. Teď se vrhnu do toulek po blozích a pokusím se dohonit, co jsem za týden zameškala. Snad se kapitola bude líbit, Liss nám tentokrát ukáže svou trochu temnější stránku. Dokazuje to můj oblíbený fakt, totiž to, že ani hlavní hrdina nemusí být neomylný. :)


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 10. - Smrtonoš

Následující noc se utáboříme v jedné napůl zasypané důlní šachtě. Neobvykle tu mrzne a na každém kroku na nás čeká překvapení v podobě hlubokých kaluží. Ale pro uprchlíky je to dokonalá skrýš.
Můj nový spolutrpitel jménem Elledär ještě před setměním odchází na obhlídku a nechává mě samotnou hlídat chabý plamínek ohně zažehlý v hromádce suchého chrastí. Nevím, kdy přesně se vrátil, protože po několika neúspěšných pokusech se zahřát usínám stočená v klubíčku na jednom ze zahřátých kamenů. Nepamatuju si, kdy zhasl světlo.

SD║ Kapitola 9. - Setkání

24. března 2012 v 9:44 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Po nějaké době opět něco trochu živějšího. A konečně se začínají dostávat ke slovu mé oblíbené postavy, o kterých tu básním už delší dobu. Dobře, v téhle kapitole se vyskytne zatím jen jedna, ale časem jich bude víc. Mnohem víc. :)
Pozn.1: Pověst o Smrtonoších není vymyšlená mnou. Snažila jsem se zachovat její původní podobu tak, jak si lidé (nejen v Británii) tyhle noční potvory představovali.
Pozn.2: Pozor. Prosím, neodsuzujte zbrkle novou postavu. Elledär je vůbec jeden z nejsložitějších charakterů v celé povídce a často je to velmi dobrý herec, který když řekne A, většinou myslí Z. Pravý dokonalý ,,lamač dívčích srdcí" přijde na řadu až později. A na to trdlo se obzvlášť těším. :D



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 9. - Setkání

Svítá. Slunce se právě vyhouplo na oblohu, ověnčené závojem narůžovělých červánků. Musím uznat, že východ slunce v horách je úplně něco jiného než v nížině. Nebo to snad je jen má představivost? Po tak dlouhé době cítím na tváři teplé sluneční paprsky, hladí mě po čele, oslepují mé tmě přivyklé oči. Chci rozpřáhnout ruce a rozběhnout se. Závodit s větrem. Tenhle pocit bych ještě před několika lety nedokázala pojmenovat. Ale teď už ano. Je to svoboda.

Malé zločiny ║ Úvod + Kapitola 1.

18. března 2012 v 15:07 | Lauren |  Malé zločiny

Upraveno │ 19.10. 2013
(První kapitoly nejsou přepsány kompletně. Ponechala jsem je v původním stavu a jenom poupravila několik nejzásadnějších chyb. Samozřejmě, chybička se vloudí všude. Proto se předem omlouvám.)


Malé zločiny

13. března 2012 v 12:10 | Lauren

Žánr: ze života, hudební
Hlavní postavy: Tony Graveová, Robin Ranger, Leanne Imberiová, Chriss Burton, Sebastien Danver
Moto: Každý za svůj život spácháme mnoho malých i větších ,,zločinů". A většinou nebo zejména kvůli těm, které milujeme.
Jedním dechem: Je jich pět a na první pohled se zdá, že nemají vůbec nic společného. Výbušná sarkastická Tony, věčný optimista Robin, tichá a cílevědomá Leanne, nedůvěřivý outsider Chriss a samotářský zatracenec Sebastien. Existuje ale jedna věc, která je všechny spojuje. Tou věcí je hudba.
*Povídka je rozdělená do několika částí, je psaná z pohledu každé z hlavních postav.
Poznámka: Povídka je zastavena kvůli drastickému nedostatku nápadů a nedostatečně promyšlenému ději.
Stav: ukončeno

Lyconyové: Strážci duší

13. března 2012 v 12:09 | Lauren


SD║ Kapitola 8. - Druhá šance

10. března 2012 v 20:21 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Vzhledem k posledním událostem zase nějaká ta oddechovější část. Po dlouhatánském úvodu se tak konečně dostáváme k hlavní myšlence, tedy k lidským duším. Ale o tom až později.. :)
PS: Je možné, že mě má vlastní postava začíná čím dál víc překvapovat? Ano, myslím tím Liss. Původně se měla chovat úplně jinak, ale teď.. začíná se z ní klubat dost zajímavá osoba.. :D


UPRAVENO květen 2015

Noc. Centrální město Punitia se noří do přízračné tmy sem tam přerušované dohořívajícími světýlky loučí. Jeho obyvatelé už dávno spí, oddávají se svým snům. Nikdo si nevšímá stínu, který se blíží k hradu, nikdo neslyší řinkot koňských kopyt o kameny vydlážděnou cestu.
Muž v tmavém vojenském plášti pobízí zvíře k ostřejšímu cvalu, prolétnou spolu hlavní ulicí i náměstím. Hradní brána je otevřená, přesně jak očekával. Bez problémů se díky ní dostávají na temné opuštěné nádvoří obehnané obrannými zdmi. Zdá se, že tu není žádný vchod. On ale naštěstí není v domě Pána poprvé. Potmě nahmatá na jedné z cihel symbol η, znak Punitie, a jedna ze zdí mu odhaluje tajnou chodbu do útrob hradu.
Hřebec bez větších protestů vybíhá do širokých schodů a nechává se dál vést svým jezdcem, až se skrze změť úzkých chodbiček ocitají na širokém otevřeném prostranství s výhledem na nebe. Musí být o několik pater výš.
Od stěn se odráží zvuk nových podkov, jak kůň nervózně přešlapuje. Bojí se temnoty, která tu panuje. Muž pohotově seskakuje ze sedla, nepříliš zodpovědně zvíře uváže k slonovinovému sloupku a vykročí k hlavním dveřím z tepaného železa. Je nervózní. Co mu asi velitel řekne na jeho zprávu? Potrestá ho? Nebo rovnou zabije? Ta představa se mu nezamlouvá. Ale nemůže couvnout. Učili ho, že z boje se neutíká.
"Vítám tě, Forenheime. Doufám, že neseš dobré zprávy."
Forenheim vstupuje do spoře osvětlené přijímací haly, v jejímž čele sedí na zdobeném trůně postava. Formálně se uklání.
"Pane, přináším vzkaz z tábora číslo 263. Před několika dny tam propukly nepokoje, ale v tuto chvíli už máme zase vše pod kontrolou."
Postava v křesle spokojeně bubnuje prsty do opěradel, probodává přitom vojáka pohledem ostřejším než lyconijský meč.
"Výborně."
Dlouhou chvíli civí jeden na druhého. Když Pán usoudí, že příchozí se nemá k další informaci, rozhodne se mu napovědět.
"Slyšel jsem, že vám dělala problémy jedna machaërská dívka. Chytili jste tu štěnici, že?"
Forenheim ztěžka polkne. Proč ho sem posílali, když velitel už o všem dávno ví?
"Je mrtvá. Odřízli jsme jí cestu na jihozápad a zahnali ji do Metallumského kaňonu. Zřítila se do jedné z roklí. Takový pád nemohla přežít."
Velitel se potěšeně ušklíbá. "Dobře. Pokud jste si jisti tím, že je ta krysa z cesty, můžete se vrátit zpátky ke své práci."
Forenheimovi padá kámen ze srdce. Co kámen. Balvan. To proběhlo až moc hladce.
"Rozkaz, pane." Otáčí se k odchodu.
"A Forenheime - " Pán vstane, vypíná se do celé své úctyhodné výšky. Zpod kápě se na vyděšeného vojáka upírá pár pronikavých modrých očí. " - Posilte obranu v táborech na jižní hranici. Vzkažte jim, ať jsou mimořádně obezřetní. Možná budeme mít v blízké době návštěvu."

•••

Bolest. Strašná bolest. Nepřemýšlím, prostě se vrhám dolů, aniž bych uvažovala nad tím, jaké to bude mít následky. Svištící vzduch, hukot v uších. Natahuju ruce, snažím se jimi poslepu nalézt něco, čeho bych se mohla zachytit. Nic. Žádná záchrana. Chce se mi křičet, ale v té rychlosti se nemůžu nadechnout. Dělám několik kotrmelců. A pak -
Obrovská rána, při které mi praskají snad všechny kosti v těle. Dopadám zády na tvrdou zem, vyrážím si dech. Notnou chvíli se dusím, zápasím s nutkáním doplnit do plic další várku kyslíku. Zkouším se pohnout, ale spolehlivě se mi daří ovládat jen konečky prstů. Mžourám vzhůru, vysoko nade mnou se rozprostírá azurová obloha. Snažím se pohnout paží, natáhnout ji před sebe a dotknout se mraků. Po pár vteřinách takového úsilí mi vyčerpaně padá hlava na stranu.
Ztrácím vědomí.

Kapitola 8. - Druhá šance

"Tati, můžu jí vyměnit obvaz?"
"Ne, Sierri. Měnili jsme ho před půl hodinou. Musí teď odpočívat."
"Ale přece jsi sám říkal, že se musí měnit často."
Hlasy. Opravdové lidské hlasy. Ne ty přízračné, co se ozývaly v mé hlavě. Opravdové. Co se to děje?
Odvážím se pootevřít oči a zamrkat do světla petrolejové lampy.
"Tatí!" Vypískne malé kudrnaté děvčátko, které sedí na dřevěné stoličce u nohou mé postele. "Probudila se!"
Otec překvapeně vzhlédne od loupání jablek, odloží nůž na stolek a přišoupne si židli blíž ke mně. Je to muž středního věku, krátké vlasy, laskavé oříškové oči. Připomínají mi někoho, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout.
"Kde to jsem?" Můj hlas zní hůř než skřípot starých pantů u dveří.
"Jsi v bezpečí." Hlesne prostě, pokládá mi dlaň na čelo. "Horečka konečně klesla. Díkybohu."
Holčiččiny velké nevinné oči se rozzáří štěstím. Už už se na mě chce vrhnout a umačkat mě k smrti, když se na ni tatínek otočí.
"Sierri, zlato, budeš tak hodná a řekneš mamince, ať uvaří čaj?"
"Ano!" Nadšeně vyskakuje na nohy. "Uzdravuj se." Zdvořile se mi ukloní a s hlasitým dupotem vyběhne z místnosti. Muž mezitím začne rozmotávat sněhobílou látku, která mi zaškrcuje ruku.
"Kdo jste? Neubližujte mi." Prosím. V hlavě mám úplně všechno pomíchané, jako když někdo foukne do domečku z karet a jeho dílky se rozletí do všech světových stran.
Klidně mi nadzvedává paži, aby mohl celý obvaz sundat. Odloží ho na stoličku.
"Nic se ti nestane, slibuju. Na povídání bude dost času později. Potřebuješ si odpočinout."
Clemensovi. Tak se jmenovala rodina, která mě vyléčila. Už nevím, jak přesně se to stalo. Ale údajně ten večer, kdy jsem utekla z tábora, lidé z Metallumského údolí pronásledovali na útesu nebezpečnou pumu, co ohrožovala jejich vesničku. Její stopa je prý zavedla až k rokli, kde našli mě. Popravdě nevím, komu víc vděčím za svůj život. Jestli Clemensovým nebo té pumě.
Near Clemens i celá jeho rodina jsou moc hodní. Jeho žena Sarah, dcerka Sierri a její bratříček Denny. Podle všeho nemají dost peněz. Ale tím potvrzují, že i bez nic se dá krásně žít.
Sarah mi poskytla nové oblečení - sukni a plátěnou košili provoněnou vůní bylin - jelikož konstatovala, že v tom starém hadru, co mám na sobě, mě nikam mezi lidi nepustí.
Teprve když si po dlouhé době stoupnu před zrcadlo, dojde mi, jak těžké časy mám za sebou. Z dřevěného rámu na mě kouká jakási vyhublá dívka s vystouplými klíčními kostmi. Pod hnědýma očima má tmavé nafialovělé kruhy, vlasy zacuchané do téměř nerozčesatelných chuchvalců. Sarah mi je musí o kousek zkrátit, aby s nimi vůbec mohla něco udělat.
Uzdravuju se. Pomalu se mi vrací i paměť. Josh, tábor, Alec.. Přestože nikdo (včetně mě) netuší, jak jsem takovou příšernost mohla přežít, dostala jsem druhou šanci. A tu nehodlám jen tak zahodit. Nevím proč, ale navzdory těžkým zraněním se cítím silnější než kdy dřív.
"Odcházím."
Sklonek dne, rodinná večeře. Oči všech přítomných se právě zavrtávají do mě.
"Ale to přece nemůžeš!" Fňukají unisono Sierri s Dennym. Ta dvojčata jsem si moc oblíbila. Byli to takoví správní malí uličníci. Ale nemohla jsem po jejich rodičích chtít, aby se o mě dál starali. Měli dost vlastních starostí.
Near na mě zadumaně hledí ze svého čestného místa v čele stolu a zrovna když se Sarah nadechuje, lehce přikývne.
"Pokud nechceš zůstat, nebudu tě nutit." Manželka po něm střílí vraždícím pohledem. Nevšímá si toho. "Jen mi, prosím, prozraď, dítě. Odkud jsi?"
Proč to chce vědět? Zavrtávám pohled do desky stolu. Trochu lituju toho, že se mi vrátily všechny vzpomínky.
"Z Machaëry."
O talíř hlasitě řinčí padající lžíce. Sarah zbledne. "Machaëra? Ale to není možné. Ta vesnice byla přesně před rokem srovnána se zemí."
Svírám ruce v pěst. Do očí se mi derou slzy. Ne! Přece teď nebudeš bulet Liselotte!
"Já vím, viděla jsem to."
Dál už pan Clemens nevyzvídá. Z jeho výrazu sálá pochopení. "Pak tedy máš určitě důvod, proč odcházíš. Nebudeme ti bránit."
"Děkuju." Špitám a vděčně sklápím hlavu. Jestli ještě existuje spravedlnost, jestli existuje Bůh, který sleduje naše životy, kéž by se těmhle lidem odvděčil. Nemám až na svůj život nic, čím bych jim zaplatila. Kdyby nebylo jich, nezískala bych další šanci najít bratra. Kdyby nebylo jich, zemřela bych a Josh by se z toho začal obviňovat. Jsem velký dlužník. A hříšník. Ale jestli na své cestě najdu způsob, jak lidem, jako jsou Clemensovi, pomoct, udělám to. I kdybych se kvůli tomu měla znovu vrhnout do největší propasti světa.



SD║ Kapitola 7. - Útěk

4. března 2012 v 9:35 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Nová kapitola je na světě. Původně právě tohle měl být úvod k celé povídce, pak se děj měl vrátit o pár úseků zpátky. Ale nakonec jsem to vyřešila takhle a napsala to radši postupně. Ano, po dlouhé době zase nějaká akčnější část. A ano, jsem si vědoma toho, že mě někteří z vás budou chtít za ten závěr ukamenovat a máte na to plné právo. :D Můžu vás jen ujistit, že postava Liss tady bude strašit až do úplného konce. Z jistých důvodů, které se dozvíme později. Přeji pevné nervy při čtení. :)
Inspirace: Sons of War - Two Steps From Hell


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 7. - Útěk

Je dopoledne, den našeho plánu. Tisknu se ke zdi zajatecké budovy a čekám na Joshovo znamení. Začínám trochu litovat toho, že jsem s touhle šíleností souhlasila. Ale jiné řešení neexistovalo.