~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 6. - Pomoc

25. února 2012 v 23:00 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Opět něco delšího, ale rozdělit se to vážně nedalo. Pomaloučku polehoučku se blížíme k místu, kde se na scénu konečně dostanou moji oblíbenci. Juhů. Ale nepředbíhejme událostem.. :)



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 6. - Pomoc


Moje hlava.. Co se to děje?
Joshův geniální objev spočíval v tom, že mě ještě téže noci zatáhl dál do těch nejzapadlejších koutů tábora, tam, kde podle našeho plánku stála opuštěná z poloviny rozpadlá budova.
Všude po štěrku tady leží rozházené kusy zdiva a omítka je v tak žalostném stavu, že by nejeden architekt zaplakal. Ať už se na tomhle místě skrývá cokoli, co by nám mohlo pomoci v úniku, mě to absolutně nezajímá. Chci se vrátit do naší cely a konečně se pořádně vyspat. Samotné mi to připadá zvláštní, ale po té dnešní děsivé honičce začínám věřit, že právě vězení je naším jediným útočištěm. Jediné místo, kde jsme v bezpečí. Prozatím.

Líně se šourám za Joshem a neprojevuju při tom žádné velké nadšení. Stále se mi v mysli zjevují shluky rozmazaných obrazů, v uších si přehrávám hlas, který jsem slyšela díky přívěsku. Čím pozorněji ho studuju, tím mi připadá jasnější a lidštější. Tím víc se nepodobá mému vlastnímu. Je to cizí hlas. Mužský. Ale to přece není možné. Jsem unavená, něco se mi zdálo. To bude ono. Prostě jsem na chvíli usnula. Nic záhadného v tom není. Nebo že by snad -
Nahmatám v kapse prsty rukojeť přívěsku. Jen tak, pro ujištění. Nic. Už žádná další vidina ani hlasy. Měla jsem pravdu. Je to hloupost.
Že by snad objevil - ? Ale to není možné. Nemůže být -
"Můžeš mi konečně říct, proč se vlečeme až sem? Čeho chcete dosáhnout, kapitáne Penningtone?" Uznávám, že umím být i milejší, ale on by mi jinak neodpověděl.
Ublíženě se otočí. Zřejmě je zklamaný, že nejsem z jeho plánu unešená, jako bývaly kdysi všechny ostatní holky u nás ve vsi. A že se uměl pěkně naparovat, když chtěl. Ale se mnou má smůlu. Já mu jen tak na háček neskočím. Jemu to snad za ten půlrok, co tu jsme, taky dojde.
"Slečno Forsová, můžete si na chvíli přestat stěžovat a důvěřovat mi?"
"To jsem taky udělala. Pamatuješ? ,To bude rychlovka'. Jasně. Vážně rychlovka."
Ztuhne uprostřed pohybu a vrhá po mě takovým nenávistným pohledem, až svého provokování začínám trochu litovat.
"Tím chceš říct, že mi nevěříš? Že tě sem táhnu jen tak pro nic za nic?" Sevře pravou ruku v pěst, která se mu vzápětí nekontrolovatelně roztřese. Přepískla jsem to. "Myslíš si, že jsi v tom sama? Taky už toho mám tak akorát dost a těmi svými průpovídkami mi fakt nepomáháš. Snažím se nás odtud dostat. Snažím se TEBE odtud dostat. Tak měj, prosím, trochu úcty. Že se vůbec starám."
Stydím se. Můžu být ráda, že mi pomáhá. Bez něj bych to nikdy nedokázala. I když je to možná totální blbeček. Já mu věřím. Chci věřit, že on určitě přijde na to, jak můžeme utéct. Teď bychom se neměli hádat. Teď musíme spolupracovat, dát dílky téhle skládačky správně dohromady, aby zapadly. Jinak už je nikdy neposkládáme.
"Moc si toho vážím, promiň mi to." Vybreptnu rozechvěle. Zhluboka vydechuje, aby se uklidnil. Potom znovu vykročí, tentokrát zase bez jediného slova. S pohledem zarytým do země jsem ho následuju. Začíná to být vážné. Musíme odtud vypadnout. Hodně brzy.
Jenže co když se nám to přece jen nepovede? Zabijí nás? Nebo nechají vyhladovět? Co s námi vlastně chtějí udělat? A co Alec a ostatní, které odvezli pryč? Ne.. MUSÍM se odtud dostat. Musím najít bratříčka a zjistit, co se stalo s naší vesnicí. Ať to stojí cokoli.
"Když jsem se předtím snažil odlákat hlídky," ozve se náhle Joshův hlas, "narazil jsem na nehlídanou cestu, co vedla až sem. Netušil jsem, že se dá k tomuhle baráku dostat tak snadno. Ale naštěstí tady někdo byl a schoval mě, než se vojáci vzdálili. Někdo, kdo tady potají žije už dlouho."
Zastavuje u starých dřevěných dveří. Obemykám si pevně ruce kolem pasu. Fouká tu nezvykle mrazivý vítr, lehce profoukne mé potrhané oblečení.
"Kdo by mohl žít na takovémhle místě?" Popadané střešní tašky a okna pobitá dřevěnými laťkami vůbec nenapovídají tomu, že by se tu mohl vyskytovat život v jakékoli formě.
"Jmenuje se Li. Jeho vesnici vypálili o rok dříve než tu naši. Společně s několika dalšími obyvateli se mu podařilo uprchnout z vězení a schovali se sem. Jestli existuje někdo, kdo ví o únikové cestě, pak je to on."
Rázem zapomínám na únavu. Takže Machaëra nebyla jediná. Nevyhnali z domovů jenom nás. Likvidují všechny podobné vesničky. Jaký to má význam? Čím víc toho víme, tím víc se do toho zamotávám. Ale tenhle pan Li by nám mohl něco prozradit. Mohl by vědět víc než my.
"Dobrá práce. Jdeme." Odhodlaně udělám krok ke dveřím a natahuju ruku po klice. Josh mě však předbíhá.
"Možná ten stařík bude trochu remcat, tak si toho nevšímej. Musíme ho nějak získat na svou stranu."
Pokývnu hlavou. Jasně. Přesvědčíme ho. I kdyby mělo dojít na výhružky smrtí.

•••

Uvnitř to vypadá snad ještě hůř než venku. Je to hotová překážková dráha z cihel a těžkých zděných kvádrů. Všude hrozná zima, prach a písek, který nepříjemně dráždí plíce. Jak tady někdo může žít?
Následujeme mihotavé světlo vycházející z jediné zachovalé místnosti na konci chodby. Uprostřed pokoje plápolá na zemi oheň, vytváří tak na stěnách tančící stíny. Kolem něj sedí v kruhu skupina temných postav. Muži a několik žen. Když vstoupíme, nedůvěřivě si nás přeměřují, ale nic nedělají. Díkybohu. Už nechci žádné potíže.
"Žádal jsem tě, aby ses sem už nevracel, Joshi."
Starší muž v čele kruhu zaujatě hledí do plamenů. Nezdá se, že by ho naše náhlá návštěva nějak zvlášť překvapila. Zároveň ale z jeho výrazu vychází najevo, že z toho není ani trochu nadšený.
"Promiňte, to jsem asi přeslechl." Krčí nevinně rameny Josh a bez delších diskuzí si přisedává vedle ohně. Kýve na mě hlavou. Napodobím ho.
"Takže ty jsi ta Liselotte." Oči našeho hostitele mě sjíždějí rentgenovým pohledem.
"Ano, pane." Doufám, že se Josh vyprávěním o mně nenechal příliš unést a shrnul to do dvou, maximálně do tří kratších vět. Automaticky před sebe natahuju ruku ve zdvořilém gestu. Ten pán ji ale odmítá.
"Také tě rád poznávám. Předpokládám, že ti tady Josh řekl, kdo jsem. Vážím si toho, že jste přišli až sem, ale musím vás zklamat. Nemůžu vám pomoct."
Josh se po mně bezradně podívá. Jako vyjednavač je výborný, ale tohle byl i na něj dost velký oříšek. Jeho rošťácké hnědé oči prosí o podporu.
"Prosím, musí existovat možnost." Nedokážu tomu uvěřit. Právě žadoním o pomoc. U úplně cizího člověka.
Mračí se. "Tohle je zajatecký tábor, slečno. Ne dětské hřiště. Lidé tu umírají a nesnaží se odporovat. Tak to funguje. Měla byste si zvyknout. Nehledě na to, že se stejně pokoušíte o něco, co je nemožné."
"Nic není nemožné." Houknu. Ten člověk mi je slovo od slova nesympatičtější. Dětské hřiště? Za koho nás má? Za dětičky z jeslí? Nikdo mě nebude přirovnávat k dítěti. A Joshe teprve ne.
"Ano," podpoří mě můj společník, "nic není nemožné. Viděli jsme tu díru v plotě. Musíte nám pomoct."
Několik lidí v kruhu neklidně zamručí, těkají očima mezi námi a panem Li. Ten zůstává ledově klidný. Vzhledem k vážnosti situace mě to dost rozčiluje.
"Kdo říkal, že vám musím pomáhat?" Přivírá oči a soustředěně sepne ruce před obličejem. "Jaký důvod bych k tomu měl mít?"
Josh skřípe zuby. "Protože jsme jako vy! Zničili nám domov stejně jako vám. Nemůžeme jen tak sedět na zadku a čekat, až se to vyřeší samo. Chceme zjistit, proč to dělají!"
Ten ostrý přidrzlý penningtonský hlas staříka vůbec nerozruší. Zhluboka si povzdechne, odvrátí se od Joshe a skrze své prsty se zadívá na mě.
"Slečno Liselotte, váš kamarád je příliš zbrklý. Řekněte mu, že si má dávat víc pozor na pusu."
"Já a zbrklý?! Ty jeden starý kozle!" Vyjekne Josh. Určitě už by rozzuřeně tahal za staříkovy stříbrné vousy, kdyby mu v tom nezabránily paže spolusedících. Místo toho si jen pohoršeně odplivne.
Pan Li si ho nevšímá. Pořád svou pozornost věnuje mně. Je to zvláštním způsobem nepříjemné, ale nevzdávám se.
"Před dvěma lety," promluví tiše, "naši vesnici Canistreis obsadily vojenské divize ze Severu. Jejich ohně a pušky nás připravily o všechno, co nám bylo drahé. Ty, kteří se jim postavily, na místě zastřelili. Ostatní rozvezli do pracovních táborů daleko do zemí Severu, kde většina canistreisianů nalezla smrt. Má skupina přežila jen díky jednomu z vojáků, který se nad námi slitoval a schoval nás tady. Vděčíme mu za své životy."
Jeho vyprávění mě nutí přehrát si znovu věci, které se staly v Machaëře. Rudé plameny, dětský pláč, křik Emily Valleyové.. a můj malý bratříček prosící o pomoc.
"To samé se stalo i nám." Přikývnu se soucitem. "O to větší důvod máte, abyste nám pomohl. Určitě jste také ztratil někoho, na kom vám záleželo."
Josh bedlivě poslouchá náš rozhovor, úplně zapomněl na vztek. Pan Li bolestivě zkřiví čelo. Zásah do citlivého místa.
"O tom ty nemůžeš nic vědět, dítě. Nemůžete vědět, jak je otci, kterému před očima odvedou jeho vlastní děti. Nevíte nic."
Z kruhu se ozývá šum.
"Tak přece je to pravda.."
Srdce mi vynechá několik úderů. On moc dobře ví, jaké to je. Zná ten strašlivý pocit bezmoci. Byl ve stejné situaci jako já.
"Možná nevíme. To ale neznamená, že to vzdáme. Třeba ještě není pozdě. Můžete vaše děti zachránit. I některé mé kamarády odvedli pryč a.."
Umlčí mě jeho zdvižená paže. Zdá se, že i on pomalu ztrácí trpělivost.
"Ticho. Jak se opovažuješ takhle se rouhat? Mé syny už mi nic nevrátí. Nepotřebuju ničí lítost, rozumíš, holčičko?"
Překvapí mě náhlá změna jeho postoje. Josh za mnou mručí cosi o staré duté kedlubně.
Pokouším se toho pána pochopit. Bylo jasné, že je zdrcený. Ale takhle zahodit všechny naděje? Stal by se ze mě podobný člověk, kdybych si připustila myšlenku, že Aleca už nikdy neuvidím? Nebo hůř - že je mrtvý?
Ne. S tím bych nedokázala žít.
"Prosím, věřte mi." Šeptá pan Li. "Nemá to cenu. Obyčejní lidé jako my tuhle válku nikdy nevyhrají. Jde tady o mnohem víc. Víc než si dokážeme představit. Když jim dáte možnost, seberou vám víc než jen život. S každou další podmaněnou vesnicí jsou silnější a mocnější. My jsme.. slabí."
"Vy blázne!" Josh sebou prudce trhá. I na mě je to moc. V tu ránu jsem na nohou a snažím se ovládnout, abych nezačala hysterčit. Až teď mi dochází, jakou trpělivost se mnou Josh posledních půl roku musel mít. Za zády zaslechnu několik varovných výkřiků. Ignoruju je.
"Nelíbí se mi, jak přemýšlíte. Mluvíte, jako by lidé byli bezmocní, jako by naše životy neměly vůbec žádnou cenu. Jak můžete něco takového tvrdit? Jste přece také člověk." Trhaně oddechuju. Už dlouho jsem nedostala šanci se takhle vykřičet. A zřejmě to i funguje. Pan Li zahanbeně sklání hlavu. "Je mi jedno, co si o nás myslíte. Už jsem se rozhodla. Vzali mi bratra a zaplatí za to. Najdu ho. Musím. I kdybych měla vsadit vlastní život. A pokud zemřu, přijmu to. Aspoň ze světa odejdu s vědomím, že kvůli němu to stálo za to."
V místnosti zavládne hrobové ticho, nikdo se neodváží pohnout. Joshovi poklesne brada. Vypadá docela komicky, moc často se mu to nestává. Pan Li upírá pohled do země a působí dojmem hlubokého zamyšlení. Trochu se mi ulevilo. Konečně jsem ze sebe dostala to, co mi vrtalo hlavou posledních sedm měsíců.
"Děkujeme. Promiňte, že jsme vás obtěžovali. Můžete, prosím, pustit Joshe?" Ohlédnu se. Muž, který ho drží za zápěstí, na mě hledí s posvátnou hrůzou v očích. Poslechne.
"No to je dost, už jsem si začínal připadat jako kriminálník." Mumlá Josh.
"Pane.." Chraptí ten muž. "Oni ještě mají - To není možné -"
Li několik dlouhých minut zírá do prázdna. Nejspíš uvažuje o tom, jak nás co nejefektivněji vyhodit.
Nechápu, co tím myslí. Co ještě máme? Bezděčně zalovím rukou do kapsy s přívěskem a chystám se k odchodu. Jenže -
"Stůjte." Pan Li stojí na nohou, sněhobílé vlasy se mu sypou po ramenou. Z očí mu šlehají blesky. I ochranka vstala.
"Nevěřím vám. Ale děti jako vy by neměly samy slídit po venku. Teď mě dobře poslouchejte."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 26. února 2012 v 11:16 | Reagovat

Tohle chci jako knihu! Podepsanou, s věnováním! Takže až si pro ní půjdu do nějakého knihkupectví a já ti jí pošlu, ne, že mě pošleš k loji! :-D
Já k tomu nemám co říct... skoro v každé povídce najdu nějakou maličkost, kterou bych mohla upozornit autora na něco, třeba i jenom nějaký překlep... a tady nic. Strašně se mi líbí Josh. Postava Lis je taky skvělá, přijde mi taková milá a křehká, i když to tak není. A ti tví oblíbenci... jsem zvědavá, čím nás překvapíš :)

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 27. února 2012 v 17:40 | Reagovat

Som samé ucho. Počúvam, čo čo čo ???? Pomôže im?
Ale noooo ja už naozaj nemám slov ako vyjadriť svoj obdiv k tebe... Ono sa to TAK skvelo číta... Jeden si myslí že vie čo bude ďalej a ty ho vždy prekvapíš niečím novým. Lisselotte sa naozaj nezdá... Dievča jedno :D A kto sú tvoji obľúbenci? Noták, dúfam ež nás nenecháš dlho čakať ;)

3 Lauren Lauren | Web | 29. února 2012 v 21:30 | Reagovat

[1]: Děkuju, hrozně moc. To víš, že bych Tě neposlala k loji. :D Jen se na vydávání knih ještě moc necítím, na to mám ještě spostu času. Ale jestli se mi to někdy nějakým zázrakem povede, slibuju Ti, že jí máš u mě zamluvenou i se C.V.O.K. A komplet s osobním věnováním. :D
Náhodou, nějaké chyby tam jsou, ale já jsem neskutečně líná je opravovat. Abych řekla pravdu, Joshe jsem moc ráda neměla a původně neměl mít v povídce tak důležitou roli. Ale přemluvil mě. A na přemlouvání je on expert. Lis by správně měla působit tak nějak "křehce", ale však ona věčně křehká nebude..
Ještě jednou díky. :)

4 Lauren Lauren | Web | 29. února 2012 v 21:43 | Reagovat

[2]: Veliké díky i Tobě. Tohle dokáže člověka hodně povzbudit po úmorném dni ve škole. Musím jít psát! :D
Ano, já mám totiž moc ráda zamotané příběhy, kde si člověk nemůže být ničím dopředu jistý. Už už to vypadá, že víš, o co jde a najednou *fuíí* a je to fuč. Někdy to dokáže dost naštvat, ale pořád lepší, než když je to snadno prokouknutelné. To pak není žádná zábava. o:)
Lis je zvláštní postava, uznávám. Snad se s něčím brzy vytáhne. A moji oblíbenci.. nó, o těch raději pomlčím, jelikož ti přijdou na řadu až později. Ale podle toho, co mám zatím přichystané, tak se připravte na to, že se u téhle povídky (právě kvůli jednomu z mých oblíbenců) sem tam i zasmějete. :)
Pokusím se tu být s pokračováním jak nejdřív to půjde. ;)

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 1. března 2012 v 10:50 | Reagovat

[4]: Len choď choď písať, nech mám zasa čo čítať :D No, a práve preto teba j Erin obdivujem. JA tak písať nedokážem. Moje príbehy majú jednoduchú (pokiaľ vôbec nejakú majú) pointu a každý ich prekukne už po prvej kapitole. Zatiaľ čo pri vás dvoch si čitateľ nemôže byť istý ani farbou spodného prádla! :-) Naozaj, sánka dolu šéfe ;)
Áno, Lis má proste úžasný charakter... A na tvojich obľúbencov sa teším čoraz viac... Aaaah :D
Inak. Hm. AKo to povedať... Neviem či si si všimla, ale na blogu som rozbehla novú rubriku - Rozhovory s autormi. Vieš dobre že ťa považujem za jedného z priekopníkov písalkov, tak ma napadlo... Nechcela by si mi venovať pár minút tvojho času? Nemohla by som s tebou urobiť rozhovor? Pekne prosím... : )

6 Ænag Ænag | E-mail | Web | 11. září 2012 v 20:56 | Reagovat

Erin má pravdu, měla by to být kniha! Nevím, která z Tvých postav je nejlépe popsaná, ale všechny mi připadají opravdové, nestrojené. Podle mě každý má více povah a chová se nepředvídatelně v různých situacích; neřekla bych, že Josh tak vybuchne potom, co se 'změnil' :) Mám jednu takovou drobnou poznámku, možná by bylo lepší, kdyby si pana Li, popsala (vzhled) o trochu více, celou dobu jsem nevěděla, jak si ho mám představit, ale mohl to být záměr a pokud byl (nebo nebyl), tak to neměň, je to jen můj názor a můj názor je také, že některé věci si má čtenář domyslet podle svého:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama