~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 4. - Slib

28. ledna 2012 v 15:36 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Pomaloučku, polehoučku, ale jistě. Omlouvám se, že jsou kapitoly tak krátké, ale není moc času ani energie k tomu, se rozepisovat. Tahle kapitolka měla být původně obsáhlejší, ale myslím, že tohle prozatím stačí. :) Prosím, buďte trpěliví. :D



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 4. -Slib

"Podařilo se mi štípnout další chleba."
"Hm?"
"Nesu další jídlo."
"To je fajn, dej ho dětem."
"Nebuď jak malá, Liss. Musíš něco sníst."
Zatvrzele vrtím hlavou a odstrčím stranou dva vonící krajíčky, které mi podal. Jak bych teď mohla mít chuť k jídlu? Ostatní jsou důležitější, mají život před sebou. Já jsem jen bezcenné děcko, co nezná své rodiče, co nedokáže ani zachránit jednoho malého kluka. Co má teď v mém zatraceném životě smysl?

Uběhly téměř dva měsíce od našeho uvěznění a odloučení od Aleca. Ukázalo se, že Josh tady není jediný známý člověk. Později jsem poznala mnoho dalších povědomých tváří ze sousedství - Senečinu kamarádku Gurie Crooveovou, dvojčata Darvishova - Erika a Agretta, dceru květinářky Rodnesové - Floru a nějakého zvláštního kluka, kterému říkali Ed. Žádnému z nich nebylo víc než osm let. Společně s Joshem jsme byli nejstarší. Špatně jsem to snášela, protože ti prcci k nám vzhlíželi, jako kdybychom byli jejich rodiče. Věřili, že je odtud dostaneme. Ale my ani nevěděli, proč tady jsme, natož abychom mohli najít způsob, jak utéct.
Josh mi vypověděl, co se stalo ve vesnici. O tom, jak odvedli jeho otce coby správce a vypálili jejich dům. Řekl mi, jak náhlý byl ten útok, hlídači prý do poslední chvíle nezaznamenali nic neobvyklého. Jako by se tam cizí vojáci zjevili jen tak zčistajasna. Byli příliš silní. Když prorazili obranu, už jim nešlo vzdorovat. Také nevěděl, proč to udělali. Ale svěřil se, že slyšel rozhovor dvou nepřátelských střelců. Vyptávali se. Někoho hledali. Ale koho? A proč zrovna v naší vesnici?
"Pořád myslíš na Aleca?" Ptá se zkroušeně a sedá si vedle mne na kamennou zídku. Neodpovídám. Namísto toho si dál maluju na zeď obrázky černým uhlíkem. Nechci se o tom bavit. A už vůbec ne s ním.
"Nemůžeš za to, Liss. Nikdo by se jim neubránil. Udělalas', co jsi mohla."
Ne, prosím. Přeju si, ať s tím přestane. Hned teď. Nepotřebuju soucit. Je mi dost mizerně i bez jeho chabých pokusů o to, mě utěšit.
"Kde jsou ostatní? Seneca, Ernie, Fate..?" Změna tématu. Snad mu to dojde.
"Ernieho a Fate taky odvezli někam pryč. Doufám, že jsou v pořádku. Senecu.. jsem neviděl." Uhýbá pohledem, protože mě evidentně nechce zatěžovat zbytečnými detaily. Vzpomínám si na dům v plamenech, na sérii výstřelů, na Senečin zděšený křik. Sevřu dlaň v pěst, až málem rozmačkám svou improvizovanou pastelku.
"To není fér. Co si kčertu myslí?"
Josh zaboří ruce do kapes a tiše sleduje, jak se mi při kreslení klepe ruka. Jeho pohled je bezradný, už nemůže nic udělat. Štve ho to stejně jako mě.
"Byla nevinná. Všichni byli nevinní. Proč se tohle děje?" Uhlík se pod náporem mého vzteku rozlomí a zacinká o podlahu. Nikdy jsem to nepřeháněla se statečností a raději od problémů utíkala, než se jim stavěla čelem. Nebyl to můj styl. Nebyla jsem to já. Ale bezmála šedesát dní strávených ve tmě, v uzavřených prostorách mezi čtyřmi stěnami, člověka změní.
Ještě chvíli vyrývám díru do zdi a bojuju s rozhořčením. Pak se mi podlamují nohy. Svezu se na zem.
Josh obětavě přiskočí, ale nepokouší se mě zvednout. Ví, že je to pro mne těžké. Lehce mi obemkne ruku kolem ramen, takže i přes zmatek v hlavě cítím, že on je pořád tady. On mě v tom nenechá.
Jak jsem si jen mohla myslet, že je to blbeček? Jednou se mu za to omluvím. Jestli ovšem nějaké jednou bude.
"Liss." Promluví měkce, tiskne mi přitom rameno. "Chtěl bych zase vidět slunce. Jak vychází a jak zapadá. Chtěl bych slyšet ptáky. Když jsme byli malí, ráno jsme schválně vstávali brzy, jen abychom mohli slyšet jejich nejkrásnější symfonie, pamatuješ? Chtěl bych zase vidět nebe plné hvězd, chtěl bych natáhnout ruce k měsíci a prosit za odpuštění. Ať jsme udělali cokoli špatného, zašlo to příliš daleko. Chyby se ale dají vždycky napravit.."
Zarazím se. Cože? Kdo to je? Tohle nemůže být ten Josh Pennington, kterého jsem od dětství znala. Tohle přece není ten ukecaný věčně neučesaný kluk s pobaveným úšklebkem v obličeji. Co to má znamenat?
"Proč mi tohle všechno říkáš?" Vymaním se z jeho sevření a opatrně se mu zadívám do očí. "Naznačuješ tím, že to vzdáváš? Že všichni zemřeme?"
Neodpovídá, srovnává si své úvahy a přemítá, jak to všechno vměstnat do co nejkratších souvětí. Odtáhne se a sebere z podlahy odlomený kus uhlíku.
"Nikdy jsem neřekl, že to vzdávám. A už vůbec tady nehodlám umřít. Jen tím říkám, že už nemůžu dál sedět na zadku a koukat. Po tom, co vidím pokaždé, když jdu ven do vojenského stanu ukrást další jídlo. To, co tam provádějí s lidmi.. Nemůžu, Liss. Kdyby se něco podobného stalo někomu z nás -" Otřásne se hrůzou nad takovou myšlenkou.
"Takhle nesmíš myslet. Víš přece, že nám nic takového nehrozí." Co se to děje? Nenávidím lži a přitom ze mě padá jedna za druhou.
Zamračí se. Pokračuje. "Můj otec je touhle dobou už možná taky mrtvý. A já mu nikdy neřekl, jak jsem hrdý na to, že jsem jeho syn. Byl jsem hňup. Chci bojovat za své lidi, jako to dělal on. A jestli mě přitom zabijí, bude to to nejmenší, co budu moct udělat. Už mi na tomhle světě nic nezbylo. Ale ty máš bratra. Mám takový pocit, že to ještě není ztracené. On tam na tebe někde čeká, Liss. Čeká na svou sestřičku, o kterou se moc bojí, jako ty se bojíš o něj. Vím to. Ty máš ještě šanci všechno změnit. A proto ti pomůžu se odtud dostat."
Brada mi poklesne úžasem. Ten záblesk v jeho očích. Je vážně stejný jako jeho otec. On snad konečně vyrostl, jinak si to nedovedu vysvětlit. Vždycky opovrhoval tím, že z něj rodiče chtějí mít dalšího správce vesnice. Ale snad mu něco došlo, když jsme byli tak dlouho zavření. Snad mu došlo, že se choval jako idiot.
Chci začít protestovat, jenže on mne varovně chytá za paži.
"A opovaž se odmlouvat, protože na to teď fakt nemám náladu. Radím ti, abys spolupracovala. Jinak se naštvu ještě víc a jako polomrtvá už bratrovi nebudeš k ničemu."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 29. ledna 2012 v 11:24 | Reagovat

Takto, už na úvod vzdávam všetky chváli tvojmu umeniu, pretože mi dochádzajú slová ako vyjadriť obdiv a to nadšenie. Takže ja sa len obdivne ukloním a vzhladam k tebe s nemím úžasom.
btw: Hey! Josh vyzerá byť fajn :D Dopekla viac ako len fajn :D Jááááj, to zaváňa "povstaním", bude útek? *mätlí si ručičky*

2 Erin Erin | E-mail | Web | 29. ledna 2012 v 16:07 | Reagovat

Víš, co se mi stalo? Něco, co se mi stává jenom vzácně, páč mě jenom nějaké věci na internetu nedojmou... ale těch posledních pár odstavců!! ♥.♥ Normálně jsem měla v očích slzy!! Uhhhhhuuu....! Vše, co 'nevypadá' debilně, a můžu říct! :D
Souhlasím s C.V.O.K.- jakákoli vzpoura, povstání či útěk jsou vítaný! Ale... nezabíjej Joshe! Začíná se mi líbit :)

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 31. ledna 2012 v 20:40 | Reagovat

áááááááááááááááá !!! fullmetal alchemist !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! áááááááááááá !!! i love this layout ♥-♥ moja srdcovkáááá :D krucifix... DOKONALé !!! prosím, povedza v akom programe to robíš =( aj ja také chcem vedieť

4 Vera Vera | Web | 25. srpna 2012 v 18:05 | Reagovat

zase dokonale popsaný!!!! Já to úplně vidím před sebou! aaaah! musím jít dál! :D
(líbí se mi,že jsou kapitoly kratší, protože se líp čtou :)

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 10. září 2012 v 18:04 | Reagovat

Josh mě opravdu překvapil, ale některým lidem na konci (nebo alespoň oni si myslí, že to je konec), dojde 'něco' a oni se změní.:) Napadla mě jedna myšlenka v reakci na Erinin kom, ať zabiješ kohokoli překvapíš mě, když nezabiješ nikoho také mě překvapíš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama