~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 3. - Zajetí

21. ledna 2012 v 13:45 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Moc se omlouvám za ten minulý škaredě useknutý konec. Je to nemoc, strašná nemoc, na kterou ještě nevymysleli účinnou protilátku. :D Obrňte se trpělivostí, protože ještě tu pár podobných konců bude. Jsem vyděračka. :P
Tyhle první kapitoly mi připadají pořád spíš jako úvod, hlavní myšlenka se rozjede teprve až se objeví další hlavní postava, kolem které se to vlastně celé točí.. ale nepředbíhejme událostem. Záčatky jsou vždycky moc důležité. :)



UPRAVENO květen 2015

Kapitola 3. ~ Zajetí

Cesta trvá snad věčnost. Od té doby, co jsme nastoupili do dodávky, z nás nevypadlo jediné slovo. Chci vědět, co se děje. Toužím po odvaze pohádkových hrdinů, toužím se našim únoscům postavit a zachránit tak mého bratříčka. Ale nejsem žádný dokonalý rytíř ani princ, jsem jen člověk. Jenom malá holka, která má nepředstavitelný strach.

Alec se choulí do klubíčka a vzlyká. Hladím ho po vlasech, snažím se ho bezúspěšně utěšit. Kdyby tu nebyl se mnou, dávno bych to vzdala a zpanikařila. Ale jeho přítomnost mi dodává aspoň trochu síly. Co záleží na mně? Co záleží na mém bezvýznamném životě? Ať si ho klidně vezmou. Ale jemu nikdo neublíží.
"Mami, kam to jedeme?" Nějaké malé culíkaté děvčátko, které sedí s matkou opodál, si utírá uslzené oči do rukávu. V autě je namačkaná téměř čtvrtina naší vesnice. Většinou děti a pár žen. Korba je zakrytá plachtou, takže jsem kvůli šeru zatím nikoho nepoznala. O to víc napínám uši, abych zaslechla každý hlas, každý nepatrný pohyb, který bych dokázala identifikovat.
"To nevím, zlato. Určitě budeme v bezpečí, uvidíš."
"Ale co tatínek? Kde je?"
Víc nechci slyšet. Co vlastně udělali s ostatními dospělými? Zabili je? Jen tak? Ale to přece není možné.. Bloudím myšlenkami k Emily. Terence ti nepřátelé jen odvedli. Nic mu neudělali. Že by snad existovala ještě nějaká naděje?
Dodávka se nebezpečně kymácí, jak její kola sviští dírami v cestě. Alec sebou trhá a tulí se blíž ke mně.
"Liss, co s námi udělají?"
Mlčím. Představa možné naděje mi zaslepuje mozek. Odváží nás pryč, pryč od domova - nebo spíš od toho, co z něj zbylo. Skulinou mezi plachtou sem tam zahlédnu trosky zničených hradeb. Už se sem nebudeme moct vrátit. Musíme něco vymyslet. Vymyslíme. Jsme přece dva.
"Nemám tušení, bratříčku. Ale pořád jsme spolu. Dokud budeme spolu, nic nám nehrozí. Neboj se." Moc přesvědčivě to nezní, ale Aleca to zdá se trochu uklidnilo. Nevadí mu, že lžu. Řekla jsem mu jen to, co chtěl slyšet. Chtěl slyšet cokoliv. Jenom ne pravdu.
Spokojeně si opírá hlavu o mé rameno, během několika minut usíná. Ještě chvíli nepřítomně hledím před sebe a pokouším se přijít na nějaký uskutečnitelný plán. Pak mi vyčerpaně klesá hlava a já následuju Aleca do světa snů.

•••

Zima. Chlad. Pláč dětí. Tupé rány do korby dodávky. Další noční můra jménem realita.
"Pusťte nás! Prosím! Nic jsme neudělali!"
Konečně zastavujeme. Slyším hlasy, některé mluví jazykem, kterému nerozumím. Plachta povlává v poryvech studeného větru, vytváří tak zvláštní soubor zvuků. Všichni naši spolurukojmí couvají. U auta čeká čtyřčlenná skupina vojáků. Každý z nich má na opasku zbraň. Donutí nás vystoupit a já si s hrůzou v očích konečně mohu prohlédnout místo, kam nás zavezli.
Dodávka stojí zaparkovaná u vchodu do jakéhosi tábora. Před námi se zvedá vlna stanů a kamenných budov rozestavěných po jeho obvodu. Uvnitř pobíhají rozmazané postavy, nevidím jim do tváří. Krajina kolem je zpustlá, bez života, neroste tady jediný strom ani květina. Jen písek, kamení.. a ostnatý drát.
Dva vojáci se přibližují, aby si nás mohli prohlédnout jednoho po druhém. Nevypadají moc sympaticky. Jeden zavalitý se zlomeným nosem, druhý vysoký a autoritativní. Už na první pohled dává zcela jasně najevo, že kdyby se s ním někdo dostal do sporu, je to poslední věc, kterou v životě udělá. Hlídky, které hlídají vstup do tábora, po naší dodávce zvědavě pokukují, výraz v jejich očích se mi nelíbí. Jako by nás už všechny raději viděli mrtvé.
"Violet!"
Rozdělují nás do dvou skupin. Nechápu proč, jaký to má význam. V hlavě mám úplně prázdno, nenapadá mě utíkat. Jen pevněji tisknu Alecovu ruku.
"Prosím! Vraťte mi moji holčičku." Žadoní žena, kterou jsem slyšela v autě. Její malá dcerka sebou zmítá v náruči jednoho z vojáků. Ten vysoký muž zpraží matku chladným pohledem, až se bojácně přikrčí.
"Nemáte se čeho obávat. Pokud nemáte co skrývat." S těmito slovy ji odstrčí stranou směrem k hlídkám a pokračuje. Každému se upřeně zadívá do tváře a pak luskne prsty na své poskoky. Mají snad nějakou schopnost prohlédnout lidi, když se jim podívají do očí? Nebo snad mají nařízeno, koho mají zabít a koho ušetřit?
Během pár vteřin stojí u mě a mého bratra. Nemám čas nic vymyslet. Rozhodnu se zachovat klid na tak dlouho, jak to půjde. Vzdorovitě mu opětuju pohled a posouvám Aleca za sebe. Protahuje to, zkoumavě si prohlíží mou tvář a hledá v ní náznak něčeho neobvyklého. Pak se ušklíbne a beze slova odchází. Oddechnu si. Máme štěstí. Někdo tam nahoře nás má rád.
Než si však toho pocitu stačím dostatečně užít, zasáhne mě do zad prudký kopanec. Nestihnu zareagovat a rozplácnu se na zem.
"Sestřičko!" Vypískne Alec.
Hlídka se už už chystá k výpadu, ale velitelova ruka je zastavuje.
"El pericula. Odveďte ji."
Ztěžka se drápu na nohy, chytám Aleca a rozbíhám se pryč. Chci pryč z téhle noční můry, aby bylo zase všechno jako dřív. Přeju si, aby nás někdo zachránil. Táta, máma.. kde jsou, když jsou jejich děti v nebezpečí? Copak jim na nás vůbec nezáleží?
"NE!"
Alecova ruka se mi v polovině cesty vysmekává. Zabrzdím a skáču po ní. Neopustím ho. Teď ne.
"Alecu!"
Něčí paže mě zachytí, zabrání mi tak v zoufalém pokusu o útok. Někdo mi přetahuje přes oči kus černé látky. V ten moment můj pohárek trpělivosti přetéká. Zmocňuje se mě šílený strach.
"Liss! Pomoc! Prosím!"
"Alecu!" Vřeštím, kopu a natahuju ruce před sebe. Jeho hlas se mi pomalu vzdaluje. Připadám si tak hloupá a bezmocná. Musím něco udělat.
"Ne! Alecu!"
Potom už je jenom křik. Pořádná rána do hlavy. Víc už si nepamatuju.

•••

Byla jsem jako omámená a nechala se odvést do domu zajatců bez jediného náznaku obrany. Nemělo to cenu. Zklamala jsem. Měla jsem bratříčka ochránit. A teď už nemám ani jeho.
"Zdravíčko. Vedu vám další kamarádku."
Přistávám na tvrdé podlaze v temné místnosti. Všechno mě bolí, hlava mi třeští jako zvon. Ale na tom už přece stejně nezáleží. Stulím se do klubíčka a brečím. Panty dveří vydají protivný skřípavý zvuk. Zaslechnu tichý šum a plíživé kroky.
"Co se stalo? Kdo to je?"
Na vteřinu mě přikryje šedý stín, někdo si ke mně přisedává. "Liss? Díkybohu, jsi to ty."
Přemluvím se a vzhlédnu vzhůru, protože ten hlas je mi povědomý.
"Joshi!"
Rázem mizí veškerá nenávist, kterou jsem k němu kdy cítila. Rázem už to není ten rozmazlený fracek, co si z každého při každé příležitosti dělá legraci. Jsem šťastná, že ho vidím. Padám mu kolem krku a štkavě vzlykám.
"Zvorala jsem to - Odvedli ho - Nedokázala jsem - "
Konejšivě mě obejme a pohladí po zádech.
"To nic. Už je to dobrý."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 21. ledna 2012 v 17:04 | Reagovat

Ježiši, ty jim ale dáváš čouda, hned na začátku... Chudák Alec, doufám, že mu nic neuděláš. Modlím se, aby ta minulá výhrůžka se týkala tohohle, i když asi nejspíš ne, co? Jinak jsem ráda, že Lis tam není sama a moc mě zajímá, proč je rozdělili...

2 Lauren Lauren | Web | 21. ledna 2012 v 18:11 | Reagovat

[1]: Ano, bylo to tohle. Nic se mu nestane, dokonce se ke konci zase objeví, živý a zdravý. :)
Naopak takhle zamotané je to schválně, protože hlavní hrdina většinou mívá štěstí a vyvázne z toho nejhoršího. Ale právě tady měl štěstí spíš Alec než Lis. Ale však ona něco vymyslí. A hodně brzo.

3 Das Das | Web | 21. ledna 2012 v 18:47 | Reagovat

ano, jsem jihočeška. :)
No, přihlášky si budu dávat do čb na Jirsíkárnu a Jírovcovku. :D
Jinka děkuji moc. :) Doufám, že v nové tříde bude lepší kolektiv nebo aspoň pár fajn lidí. :)

4 Das Das | Web | 21. ledna 2012 v 20:31 | Reagovat

A jseš tam spokojená? :))
Mě, ale nejspíše na Jírovcovku nevezmou.. to spíš na Jirsíkárnu, pokud někam. :D

5 Das Das | Web | 22. ledna 2012 v 10:16 | Reagovat

právě, že se otevírá jen matematická třída.. :D Ale zas matika je moje silná stránka. I když si myslím, že se mi dost na gymplu znechutí.
No, uvidíme, stejnak si myslím, že pokud mám šanci se někam dostat, tak na Jirsíkárnu, jelikož tam berou víc lidí.. :D

6 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 23. ledna 2012 v 17:25 | Reagovat

Tak sme sa dočkali! A ja žasnem. Fakt žasnem. Nechápem tvoj štýl písania.... Je to tak... ŽIVÉ! o_O Budem sa opakovať ale... Sánka dolu šéfe!
Inak vieš čo ma napadlo? Už pri minulej kapitole síce, ale teraz mám ten obraz úplne pred očami. Neviem prečo- nesmej sa- proste to má pre mňa taký ten nádych koncentráku z druhej svetovej... Bože. Som cvok...
A súhlasím s Erin, táto poviedka má strašne rýchly spád. Ešte nič a čitateľ sa obáva, že hlavná - dobre tak asi nie úplne hlavná ale DOTERAZ hlavná postava- čochvíľa vydýchne naposledy. Totálne katastrofický, horrorový začiatok :D Pevne verím, že sa z toho dostanú ;)

7 Lauren Lauren | Web | 23. ledna 2012 v 20:22 | Reagovat

Děkuji moc. Styl psaní.. zkouším jen zase něco trošku jiného. :) Bingo. Pokud tě napadla druhá světová tak hledáš na správném místě. I paní Rowlingová se v Relikviích smrti inspirovala těmi šílenými věcmi, které se za války děly a mě to uchvátilo. Proto jsem se také nechala trochu inspirovat.
Ani mně není zrovna moc blízký takhle zvratový začátek, já spíš radši pomaloučku polehoučku odkrývat, tahat za nitky a naťukávat děj. Ale slibuju, že to bude lepší. O hodně lepší a zajímavější až se to dějové klubíčko ,,rozplete". :)

8 Das Das | Web | 23. ledna 2012 v 20:55 | Reagovat

No, ona to bude hodně velká změna.. přece jenom úroveň naší základky - nebo některých hodin, je hodně mizerná. :) Ale takhle.. budu ráda, když se vůbec někam dostanu. :))

9 Vera Vera | Web | 25. srpna 2012 v 17:58 | Reagovat

Co s nimi teď bude?...Z této části byla úplně cítit ta jejich zoufalost. NE..Alec....chudinka Liss, tohle je pro ni obrovská rána...

(jak jsem si tuhle povídku nemohla přečíst už dřív? *mlátí se do hlavy*) :D

10 Ænag Ænag | E-mail | Web | 10. září 2012 v 17:53 | Reagovat

To je tak... živé, bych řekla...
jsem ráda, že tohle není ta 'hlavní myšlenka':), když vyložíš všechny kary na začátku, nemáš pak už s čím hrát.:) Toto mi přijde jako velmi krutý začátek...nevadí mi to číst, když to nemusím prožít sama.
Jsem moc ráda, že nemusím čekat na další kapitolu a můžu jít rovnou:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama