~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 2. - Zlom

14. ledna 2012 v 22:01 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Někdo tady chtěl delší kapitolu, takže doufám, že Vám udělám alespoň trochu radost. :) Konečně jsem ve svém živlu, protože kupodivu už ve druhé kapitole se něco pořádného děje. Což se u mého stylu psaní moc často nestává. Ale za pokus to stálo. :) Kdybych měla mít jen kratičkou poznámku - zvláštní pozornost věnujte postavě Emily. Ta sice zase na delší dobu z příběhu zmizí, ale nakonec si zahraje taky docela významnou roli.
Přeji příjemné čtení. :)


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 2. - Zlom

Sen. Krásný sen. Nepamatuju si, kdy naposledy se mi něco podobného zdálo. Sedím v trávě plné ranní rosy a pozoruju bratra, jak pronásleduje motýly. Směje se, vyhrožuje jim, že mu neulétnou. Pohrávám si prsty s květem pampelišky a zpívám známou ukolébavku. Nechce se mi odtud. Jsem šťasná.
Náhle mě někdo chytá za rameno a jemně ho stiskne. Alec se zarazí uprostřed pohybu s pohledem upřeným kamsi za mou hlavu.
S ucuknutím vzhlédnu. Stojí nade mnou mladá žena s kudrnatými vlasy, hypnotizuje mě pohledem svých tmavých očí. Navlas stejných, jako jsou ty moje. Poznávám ji. Má matka -

"Liselotte?"
Mrzutě zamručím a převalím se na druhý bok. Ještě ne.. Je toho tolik, na co se své maminky chci zeptat..
Cítím, jak se mnou kdosi lomcuje a snaží se mne probudit. Proč zrovna teď?
"Liselotte, drahoušku, rychle vstávej." Je to hlas paní Cartemové, laskavé staré paní, která nás vychovávala. Zní nervózně, naléhavě. Nutí mě to pootevřít oči a zamžourat do tmy.
"Tetičko? Co se děje? Kolik je hodin?" Slepě pátrám po svém malém podkrovním pokoji. Po pár minutách nad sebou rozeznávám povědomý ženský obličej. Kdysi byl plný soucitu a moudrosti. Teď přetéká strachem. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla.
"Tetičko -?" Chci pokračovat, ale zabrání mi v tom srdceryvný výkřik z ulice, při kterém tuhne krev v žilách. Cuknu sebou. Něco se děje. A rozhodně to není dobré.
Další křik a jekot, drsné mužské hlasy. A ještě něco. Dětský pláč.
Už už chci začít vyvádět, když mě paní Cartemová vezme za ruku a přitiskne si ukazováček na ústa.
"Liselotte, teď mě dobře poslouchej." Mluví tiše a vážně, což mě v žádném případě neuklidňuje. "Celá vesnice je obklíčena. Musíš se odtud dostat. Vezmi s sebou bratra a utečte."
"Cože?" To je to nejinteligentnější, co mě v tu chvíli napadá. Pár vteřin mám za to, že stále ještě spím. Ale tetiččin strach je tak intenzivní a nakažlivý, že bych si to nikdy nevymyslela. Snažím se pochopit, co mi řekla. Naše vesnice byla přepadena? Kým? A co od nás chtějí? Nic špatného jsme přece neudělali.
"Kdo? Proč?" Ptám se, překotně ze sebe shodím přikrývku a začnu se oblékat.
"Na vysvětlování teď není vhodná doba. Musíte odsud zmizet. Hned."
Srdce mi bolestně bije do žeber, když se připlížím k oknu a nenápadně vyhlédnu ven.
Sousední dům hoří - dům Senečiných rodičů. Ona a další členové její rodiny se krčí v hloučku na chodníku. Vedle nich stojí dvojice mužů v dlouhých pláštích, míří na své oběti zbraněmi, které jsem v životě neviděla. I přes zavřené okno cítím zápach kouře. Seneca zřejmě není jediná, komu právě domov pohlcují plameny. Na cestě uprostřed ulice leží jakási hromádka šatstva. Lapám po dechu. Je to lidské tělo.
"Pojďte s námi." Otáčím se na mou opatrovatelku. Nemůžeme ji tu nechat. Tolikrát nám pomohla. Do smrti bych si vyčítala, kdyby se jí něco stalo.
Na stařenčině tváři se objevuje lehký úsměv.
"Jsi hodná, holčičko, ale musím tě požádat, abys mne tu nechala. Jsem stará a utíkat už dávno není mou prioritou. Ty s Alecem jste důležitější. Slíbila jsem vašim rodičům, že se o vás postarám. Teď přichází čas, kdy si budeš muset poradit sama, má drahá Liselotte."
Nevěřím vlastním uším. Co se to kčertu děje? Proč mi tohle říká? Zvenku se ozývá několik výstřelů a zděšený jekot Senecy a její matky. Ten zvuk se mi zarývá do uší jako dýka.
"Proč to dělají? Někdo to přece musí zastavit." Žadoním zoufale. Teď, když jsem se už úplně probudila, mi začíná docházet, kdo všechno je v nebezpečí. Nejenom já a Alec, ale všichni naši kamarádi, všichni, které mám ráda.
Další výkřik, volání o pomoc. Připlácnu si dlaně na uši.
"Činy, které zaseje nenávist, se nedají tak lehce zastavit." Vrtí smutně hlavou žena. "Budeš mít ještě hodně příležitostí všechno změnit. Ale teď se postarej o bratra. Potřebuje tě."
Ještě chvíli se dívám do jejích moudrých unavených očí a děkuju jí za všechny roky starostí o nás. Za všechny roky, kdy mi nahrazovala matku. Za to, že tu byla, když všichni ostatní odešli.
"Mám vás moc ráda." V rychlosti ji objímám, pohltí mě přitom omamná vůně bylinek, které pěstuje na zahrádce. Miluje květiny. Jako já.
"Běž už. Hodně štěstí, Liselotte." Špitne.
Popadám do ruky uzlíček šatů a s obrovským knedlíkem v krku vybýhám z pokoje. Alecova světnička se nachází hned pod schody, které vedou na půdu. Je to malinká místnost, to mu ale nebrání v tom, přeplnit ji po okraj jeho oblíbenými dřevěnými hračkami. Figurky, vláčky, vojáčci.. tohle všechno se věčně válí po zemi a člověk si musí dávat velký pozor na to, aby nic nerozšlapal.
Obyčejně vždycky klepám, než vejdu. Ale přece jen, tohle byla mimořádná situace a v těch přece platí jisté výjimky. Vrhám se do dvěří jako uragán na domorodou vesničku. Můj malý bratříček se schovává pod peřinou a zakrývá si uši polštářem. Když mě spatří, nadskakuje leknutím.
"To nic, Alecu. To jsem já." Konejším ho. Bázlivě vykoukne zpod okraje přikrývky.
"Liss? Co tady děláš?" Dětský hlásek se mu chvěje strachem. Určitě byl vzhůru už dávno a poslouchal, co se děje venku. Věděl, že je něco špatně.
"Na nic se neptej a vstávej. Utečeme." Beru mu polštář a přetahuju přes hlavu košili.
"Ale co paní Polly?" Šeptá, stále vyděšený. Chytám ho pevně za ruku.
"Chce zůstat tady. Slíbila jsem jí, že odejdeme."
Pokývne hlavou, oči vytřeštěné hrůzou. Strká si do pusy palec a dál nemluví. Cupitá za mnou, jak se ženu přes chodbu k východu, který vede na zahradu. Hlavní vchod směrem na hlavní ulici nepřipadá v úvahu.
Venku panuje nepředstavitelný chaos. Všude spousta kouře z hořících domů, spousta rozbitého skla, spousta lidí. Ti muži v pláštích jsou snad všude. Pět z nich se právě přetahuje s Natem Penningtonem, Joshovým otcem, a jeho přáteli a snaží se je omráčit. Jejich spolubojovníci rozbíjí okna domů a vhazují do nich zapálené louče. Dalších několik táhne po ulici skupinku dětí. Pláčou, zarývají paty do země. Pevněji stisknu Alecovu ruku. Je mezi nimi i Fate s Erniem.
"Ernie!" Vypískne můj bratr. Stačím mu ještě přitisknout dlaň na ústa, jeho tlumený výkřik se ztratí v okolním rámusu. Chci těm dvěma pomoct a pomohla bych. Kdyby tu bráška nebyl se mnou. Nemůžu ho opustit.
Pomalu se plížíme podél rozpadlých zdí a polámaných stromů k samému okraji vesnice. Všude kolem nás zuří peklo, zakopáváme o mrtvá těla našich blízkých. Snažím se nedívat dolů. Nechci to vidět.
"Liss, já se bojím!"
"To nic, Alecu. Už tam budeme." Uklidňuju ho, ale láme se mi hlas. Mineme rohovou budovu s velkými okny. U rozmláceného plotu se mihotají siluety. Poznávám je i na tu vzdálenost. Je to Emily Valleyová, zvláštní milá dívka, která často navštěvovala paní Cartemovou a učila se od ní léčit bylinkami. Jindy úhledně upravené vlasy má rozčepýřené kolem obličeje, svírá v ruce paži svého milého - Terence. Pláče, křičí. Tahá ho zpátky k sobě.
"Ne! Nemůžete ho jen tak odvést! Nechte nás být!"
Terence se z posledních sil brání, ale i když je jedním z nejstatečnějších bojovníků, hluboká zranění, která mu způsobily dýky, ho příliš oslabila. Oči se mu mhouří únavou, nejspíš bojoval už od začátku.
Jeden z nepřátel mu uštědřuje pořádnou ránu do břicha, strhává Emilynu paži a surově ji zatlačí zpátky, až vyjekne bolestí.
Terence sebou smýká. "Ne! Pusťte ji! Vezměte si mě, zabijte mě. Ale ji nechte jít!"
Muž se posměšně ušklíbá, pouští bránící se Emily a hází s ní o zem. Odplivne si.
"S takovouhle chátrou si nemá cenu špinit ruce. Odveďte ho."
Jeho dva komplici přikývnou a společnými silami odtahují Terence k velkému nákladnímu autu. Jejich velitel ještě chvíli zůstává a pozoruje chvějící se Emily. Když usoudí, že už nemá na to, aby se mu postavila, sebere ze země doutnající větévku a hodí ji do suchého listí u jejích nohou, kde téměř okamžitě vzplane.
"Však vy ještě zaplatíte." Mumlá si pod vousy a odechází.
Konečně s bratrem stojíme u hlavní cesty vedoucí k lesu. Ze srdce mi padá jeden kámen za druhým, nemůžu uvěřit našemu štěstí. Dokázali jsme to! Když najednou..
"Tam! Ty dvě děcka chcou utéct! Za nima!"
Rozběhnu se jak nejrychleji s Alecem po boku dokážu. Ale nemá to smysl. Po pár vteřinách nás oba drží za límce a znemožňují nám tak pořádně dýchat.
"Tak útěkáři, co? Ale to se Pánovi nebude líbit.." Šklebí se obrovitý muž v plášti. Pokouším se mu vysmeknout, ale tím víc se začínám dusit. Alec se nezmůže na křik, jen se mu po tvářích tiše kutálejí slzy.
Postrčí nás dopředu a táhnou nás oba zpátky do středu vesnice, kde uprostřed z poloviny vypálené návsi čekají další dvě dodávky plné vyděšených dětí.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 15. ledna 2012 v 12:30 | Reagovat

BOŽE!! To nemyslíš vážně, ne?! *bere ji za ramene a zuřivě s ní třepe* Jak... jak to můžeš ukončit... takto?! Jsi horší, jak já! A to že po mě lidi házeli i ostré  předměty, když jsme konec usekla... *začíná s dýchacími cvičeními pro astmatiky*
Fakt, už je to dobré, jenomže... proč?! :D Dobře, dost vyčítání.
Nevím, jak ti mám napsat, že jednotlivá slova mi v hlavě vytvářela film, který se mi odehrával přímo před očima a doslova mě hryzala nervozita *klaní se*
Mimochodem, fakt pěkný dess :)

2 Liss Liss | Web | 15. ledna 2012 v 15:50 | Reagovat

woow, husté. jsi pěknej kruťák. :))

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 18. ledna 2012 v 19:03 | Reagovat

Tajomná postava sa pomaly, ladne zniesla z nebies až k monitoru svojho laptopu. Podivný vo vánku povievajúci biely háb, svetožiara nad hlavou, anjelské krídelká... Na tváričke sa zjavil milý úsmev keď jej nebesky modré kukadlá spočinuli na krátkom texte...

*o päť minút neskôr*

svetožiara sa zmenila v zúrivo planúci a hrozivo dymiaci kruh. na čele vyrašili dva rohy. vlasy všetky vytrahné, plášť roztrhaný na cáry, krídla opadali, namiesto nich tu je kopyto....a chvost!!!..... a červené, krvou podliate oči.
Máš ten obraz pred očami? Hey? No tak to som ja, ako stále dookola civím na obrazovku a hľadám článok: KAPITOLA 3.
A ono  nič!
TAk??? Chceš zo mňa urobiť anogorského králika?? Pretože zatiaľ ti to vychádza...
Bože... erin... máš pravdu. ona JE horšia ako ty. pffffff.... *dymí sa jej z nosa ako kresleným býkom v disnneyho rozprávkach* to je tak skvelé... tak krucifix dokonalo napísané že som len začala a prvé čo som po krátkom kine bola schopná vnímať, bol KONIEC. TO NEMYSLÍŠ VÁŽNE!!! my chceme pokračovanie.... pekne prosím... prosím prosím prosím....

4 Vera Vera | Web | 25. srpna 2012 v 15:11 | Reagovat

Ou ne! to se to událo až takhle rychle?!!! Tyjo, tuhle kapitolu jsem přejela doslova se zatajeným dechem!
píšeš ještě dokonaleji než si troufnu tvrdit!!!

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 10. září 2012 v 16:00 | Reagovat

Musela jsem u PC sedět nakloněná k obrazovce, aby neuteklo žádné slovo, napnutá jako struna.
Ten útěk mi připomněl písničku od Kryla Bratříčku, zavírej vrátka... Bojím se, co se Lis a Alecovi stane... Emily a Terence mi někoho děsně připomínají, o to víc jsem zvědavá, co se s Emily stane:)

6 frana-alrika frana-alrika | Web | 26. listopadu 2012 v 16:44 | Reagovat

Je to strašně napínavé, umíš vtáhnout do děje. Myslela jsem, že mi vyskočí srdce z těla, jak moc mi bilo, když jsem to četla (co teprve, když jsem to dočetla a zjistila jsem, že jsem zapomněla jít do školy XD). Ne, ale vážně smekám. Krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama