~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


SD║ Kapitola 1. - Hra

7. ledna 2012 v 11:12 | Lauren |  Lyconyové: Strážci duší

Poznámka: Další úvodní seznamovací kapitola. Bohužel, následky ,,spolupráce" nebo ,,nespolupráce" z prologu se dozvíte až později. Přišlo mi, že by bylo dobré si nejdřív obhlédnout hřiště a spoluhráče a pak až rozehrát příběh. Pokud tady pochopíte hlavní postavu, pochopíte i její jednání v celé povídce. Snad se bude líbit. :)


UPRAVENO květen 2015

Kapitola 1. - Hra

"No tak, Liss! Že mě nechytíš!"
Těžce se sbírám ze země a oprašuju z bundy pořádný nános bahna. Už zase hrajeme s mým malým bratříčkem a dalšími dětmi z vesnice na honěnou. A zase se mi do cesty připletl kořen toho prokletého stromu stojícího uprostřed návsi. Sakra!

"Jen počkej, až tě dostanu!" Vykřiknu a pohoršeně si masíruju natlučené koleno. Kamarádi - Josh, Seneca, Ernie a Fate - se rozprchnou do všech světových stran, nedaří se jim hrát vyděšené. To, že při každé hře zakopnu o kořen a rozplácnu o zem, je i na ně moc. Snad doufají, že ze mě za pár dní udělají nemohoucího.
"Pozor, epidemie jménem Liselotte si vybírá oběť. Schovejte se!" Piští nepřirozeně vysokým hláskem Ernie. Toho prcka měli vždycky všichni rádi. Jako jediný z nás ještě vlastnil ten proslulý pohled smutných dětských očí, díky kterému jste se na něj prostě nedokázali zlobit. Provokativně po něm chňapnu. Vypískne a rychle se schová za Fate - svou ochránkyni. Vlastně ji už kdysi pasoval na cosi, co by se dalo nazvat adoptivní starší sestrou.
Naoko unaveně si povzdechnu. "Tak kdo se mi vzdá dobrovolně? Ušetří mi tím spoustu práce. Já se za to na oplátku slituju nad ostatními. Připadá vám to fér?"
Děti se po sobě podívají. Ernie na Fate, Fate na Senecu, Seneca na Joshe, Josh na Aleca - mého bratra. Ti poslední dva na sebe spiklenecky mrknou. Všech pět kolem mne během pár vteřin vytvoří kruh, ze kterého po chvíli vystupuje Josh. Syn správce naší vesnice, jen o něco málo starší než já, něco kolem šestnácti sedmnácti. Vysoký, delší vlasy na ramena, tmavé oříškové oči. Provokatér. Stratég. Idiot.
"Ale no tak, děvče. Copak mi uděláš? Je nás tu na tebe pět. Myslíš si, že se z toho dostaneš tak lehce?" Mluví pomalu a sebevědomě, v očích mu jiskří plamínky ctižádosti. Jak já tyhle jeho škleby nesnáším.
"Joshi Penningtone, už by ses měl konečně naučit, že i krásné růže mají trny." Odsekávám mu drze a jediným dobře mířeným výpadem mu strhávám z hlavy čepici. Ohání se po mně, ale už je pozdě. Bezpečně kolem něj proletím a chytám za ruku svého bratříčka.
"Dostala mě! Pomoc, Joshi!" Vřeští smíchy Alec, přesto se hned podvoluje mému stisku, utíkáme společně pryč. Ten primitiv běží za námi, ostatní mu jsou v patách.
"Jen počkej, až tě dostanu, Forsová!"
Prcháme po zapomenutých vesnických uličkách, kličkujeme po cestách. Alec klopýtá vedle mne, ale nezdá se, že by byl unavený. Naopak. Ještě víc přidává na tempu.
"Honem, Liss! Doženou nás!"
"Ticho, prcku. Kdo je tu rukojmí?" Dloubu do něj a prudce zahýbám na prašnou cestu, která vede zpátky na náves. Míjíme radnici a starou kameny dlážděnou cestu, která vede prudce vzhůru do kopce směrem k lesům.
Naše vesnice - Machaëra - nebyla nikdy zvlášť slavná ani známá. Nebo o tom alespoň nevím. Pouze v minulosti měla trochu významnější úlohu ve výrobě zbraní pro Říši, ale to je asi tak všechno. Nežili tu žádní šlechtici ani přehnaně bohatí statkáři. Nic. Prakticky jedinou záhadou zůstávalo, kdo vlastně vesnici před tolika lety založil. Tentýž kmen nebo národ totiž nechal vystavět na machaërském kopci malý hrad Ünguis, který nejspíše sloužil k obraně pozemků. Dnes z něj samozřejmě zbývaly už jen ruiny. Všem machaërským dětem rodiče od útlého věku vštěpují, že hrad je prokletý a ony se k němu nesmí za žádnou cenu přibližovat. Vlastně se k němu vůbec nikdo nepřibližuje. Mezi dospělými koluje pověst, že se tu kdysi odehrála velmi krvavá bitva. A nikdo si tuhle smutnou historii nejspíš nechce připomínat. Ale kdo ví? Jaká tajemství naše vesnice skrývá?
Ocitáme se zpátky u již zmiňovaného stromu, kvůli kterému nemám dnes vůbec štěstí ve hře. Otáčím se čelem k nepříteli, Alec se choulí za mě. Při pohledu na naše pronásledovatele doslova hoří nedočkavostí. Dobře. Když je to jenom hra, proč ne?
"Tahle honička k ničemu nevede! Vzdejte se! Nebo- " Natahuju ruku před sebe a soustředěně krčím čelo. V hlavě si pokouším vymyslet nějakou dokonalou kouzelnou formuli, která by je všechny proměnila v něco odporného. Hlavně Joshe. Jeho obzvlášť.
"Ani omylem, ty malá čarodějko! Na ní!"
Než stačím cokoliv udělat, vrhají se na mě čtyři lidská těla. Alec stačí uhnout, já ale (zcela netradičně) končím na zemi, přimáčknutá do trávy vahou kamarádů. Bráška jen stojí opodál a dusí se smíchy.
Já se svým způsobem dusím taky. Ale nedostatkem vzduchu. Po pár minutách zběsilé tlačenice naštěstí šlehne odněkud shora rozkaz: "Dost! To stačí! Rozmačkat ji nemusíte!" A děti mě pouštějí ze svého zajetí.
Omámeně se překulím na záda a popadám dech. Mé oči mžourají do ostrého slunečního světla. Nade mnou se culí Josh a s vítězoslavným úšklebkem ve tváři mi podává ruku.
"Problém, má drahá Liselotte?"
"Jo. S tebou. Jseš idiot." Vrčím podrážděně. "Nepotřebuju tvojí pomoc."
Pobaveně sleduje, jak se poměrně komplikovaně škrábu na nohy. A soucitně mě (i přes výrazný odpor) vytahuje nahoru. Místo poděkování mu věnuju vražedný pohled a mířím zpět ke skupince dětí. Fate si upravuje své dlouhé havraní vlasy. Ernie pobíhá kolem ní - musím uznat, ten malý má ale energie. Seneca, tichá a milá sousedka, sedí v tureckém sedu na velikém pařezu, pohrává si s copem a zářivě se usmívá. Josh mi dává provokativní šťouchanec do boku. Oplácím mu to.
"Liss!" Z neznáma se přiřítí dělová koule a padá mi do náruče. Neposedné hnědé vlasy, hnědé oči. Můj bráška, Alec.
"Příště budeš mrtvá, slečno. To ti zaručuju." Syčí Josh. Protože on si nikdy nedá pokoj.
"Být tebou, moc bych si nefandila. Příště to budeš ty, kdo se na mě bude dívat tam zezdola."
"To určitě." Uchechtne se a nechává nás o samotě.
Malý Alec mě pevně objímá až skoro nemůžu dýchat.
"Mám tě rád, sestřičko."
Usměju se a prohrábnu mu rukou jeho uličnický účes. Miluju ho. Můj bratr je jediný člověk, který mi na světě zbyl. Když jsme byli malí, naši rodiče zmizeli a do opatrovnictví si nás vzala paní Cartemová, osamělá stará dáma bydlící na kraji vesnice. Nikdy jsme z ní nedostali, proč táta s mámou odešli. Ale ať byl důvod jejich jednání jakýkoliv, opustili nás. Nechali tu své děti úplně samotné, aniž by se je obtěžovali navštívit. Nechali je tu bez toho krásného pocitu bezpečí, který šíří přítomnost rodičů. Oni zapomněli. A to se nedalo jen tak odpustit.
"Liselotte?" Špitne Alec. Notnou dobu přitom pozoruje, jak Fate s Erniem odcházejí domů, přišel si pro ně Fatein otec. Cítím, jak ho zaplavuje stejná vlna beznaděje jako mě. Tisknu ho k sobě a on mi znovu schovává hlavu do náručí.
"Copak, bratříčku?"
"Že mě nikdy neopustíš?"
Tuhle větu opakuje vždy, když si připadá sám. Nechci, aby se trápil. Jediné, co víme, je, že se maminka po jeho narození rozhodla odejít. Ale z jakého důvodu? Rodiče by jen tak neměli opouštět své děti. Pokud v tom není něco opravdu vážného..
Skláním hlavu a bořím mu nos do vlasů.
"To víš, že neopustím, Alecu. Slibuju ti, že budeme spolu. Navždycky."

*machaera - latinsky krátký nůž, nebo tesák


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 7. ledna 2012 v 16:31 | Reagovat

Pekné prestavenie postáv a priblýženie miasta-časopriestoru .... Ako inak som uchvátená štýlom písania ktorý vtiahne do deja a nepustí ešte chvíľku, po tichej ozvene posledných slabík textu. *tlieska* teším sa na pokračovanie ;)
A úctivo žiadam o povolenie, pridať si ťa do obľúbených stránok...

2 Erin Erin | E-mail | Web | 7. ledna 2012 v 19:46 | Reagovat

To je tak pěkné! :-)
Fakt. Hned si dokážu představit charaktery jednotlivých postav, ale Lis, Joshe a Aleca- ten je naprosto úžasnej! Krásně si vystihla dětskou nevinnost a moc se těším, až se děj pořádně rozjede

3 Lauren Lauren | Web | 8. ledna 2012 v 18:31 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, pokusím se tu být co nejdřív s pokračováním.
Bude mi ctí, když si mě přidáš do oblíbených. Pokud nebudeš nic namítat, přidám si i Tebe. :)

[2]: Díky! Ano Alec je.. Alec. :D Když nad tím tak přemýšlím, začínám se dost nenávidět za to, co jsem mu provedla.. Ale však on mi doufám odpustí. :)
*Hmm, to si ještě rozmyslím.*

4 Erin Erin | E-mail | Web | 10. ledna 2012 v 19:51 | Reagovat

[3]: Provedla?? Se mi nelíbí... že ho odloučíš od Lis?!

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 14. ledna 2012 v 16:22 | Reagovat

Héééééj !!!! Nádherný nový dizajn !!! Sánka s ami obdivom vála po zemi... Vážne... Aj ja sa také raz naučím. Snáď. Hm.

6 Lauren Lauren | Web | 14. ledna 2012 v 23:12 | Reagovat

[4]: No.. však uvidíš. Ale musím podotknout, že takhle povídka končí na mé poměry až příliš dobře, i když to tak zpočátku možná vypadat nebude. Žádnou z hlavních postav jsem nenechala zemřít (no dobře, možná málem) a to je i na mě dost velký výkon. :D :)

[5]: Děkuji moc, podle mě není až tak úplně dokonalý. Jen jsem se pokoušela o jednoduchost. Ale však, ty toho umíš víc, než si myslíš. ;)

7 Vera Vera | Web | 24. srpna 2012 v 0:01 | Reagovat

jé, to je krásné uvedení do děje! :D tedy , nad některými tvými slovními obrazy jsem opravdu žasla!
",Pozor, epidemie jménem Liselotte si vybírá obět. Schovejte se!" :D
A tak dále. je to hrozně pěkný!

Chudák Alec, když si pomyslím, co ho čeká...viz anotace

8 Ænag Ænag | E-mail | Web | 10. září 2012 v 15:41 | Reagovat

Nedokážu říci jestli jsem hlavní postavu pochopila, ale příběh se mi líbí fantasticky. Obdivuju popsání charakterů jednotlivých postav, jenom se zamotávám do jmen, ale časem si zapamatuji všechny:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama