~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Projekt číslo 953 ║ Část 5.

4. prosince 2011 v 11:45 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Tak tu máme konečně závěr. Moc děkuji všem, kteří těch pět vyčerpávajících částí vydrželi až sem. :)
Těší mě, že by někteří chtěli pokračování, ale mé jednorázovky (včetně téhle) končí tak, že na ně prostě nejde navazovat. :D Za což se moc omlouvám, protože ani mně se ten úplný konec nelíbí.
Mimochodem, se závěrem téhle povídky bych chtěla pracovat na jedné z kapitolovek. Co by vám udělalo větší radost - fantasy, nebo ,,napsáno životem"? :)


Projekt číslo 953 ~ Část 5.


Třásla jsem se od hlavy k patě, očima přitom těkala mezi tátou a Derreckem a stále odmítala uvěřit tomu, co teď budu muset udělat. Musím si vybrat mezi životem s otcem, kterému na mne záleží a životem s robotem, který mne miluje. Přestože mi nic jiného nezbývalo, nelíbilo se mi to. Otec mi ublížil, ublížil i mamince, ale byl součástí mého života. Na druhou stranu, kde bych byla bez Derrecka? Srdce mi bolestně bilo do žeber, nešťastné z toho, že jednoho z těch dvou dnes opustím.

,,Ruth," promluvil znovu otec, ,,Moc mě mrzí, co se stalo. Postarám se, aby tahle věc zaplatila za naše utrpení. Slibuji Ti, že to bude dobré."
Zamračila jsem se. Tou věcí myslel Derrecka? Jak se opovažuje takhle o něm mluvit? Jako by snad za tohle všechno mohl on. Střelila jsem pohledem po tom robotím klukovi. Měl ve tváři čím dál srdceryvnější výraz.
,,No tak, zlato. Tohle ty přece nechceš. Vím to. Jsi jako tvá matka. Ji už jsem ztratil. Nechci ztratit i tebe."
Dobře. Na okamžik, opravdu jen na malý okamžik, jsem myslela, že jeho prosbám podlehnu. Natáhl ke mně ruku s klíčky od jeho džípu a já udělala váhavý krůček vpřed. Cítila jsem v zádech Derreckův rentgenový pohled, jak se mě snaží přesvědčit, abych to nedělala. Ale mé tělo bylo rychlejší než můj mozek.
,,Tak je to správné, Ruth."
Zdráhavě jsem napřáhla ruku a sevřela v prstech svazeček klíčů. Jenže v zápětí jsem ucouvla.
Jak mu můžu věřit? Muži, který zatratil svůj život kvůli vědě? Pokud půjdu s ním, co udělá s Derreckem? Ta představa mne vyděsila. Copak někdy dodržel slib?
,,Zlato? Co to děláš?" Tátův podezíravý hlas mi zněl v uších jako ozvěna, když jsem před ním couvala a tiskla se ke stěně. V Derreckově tváři se mihlo překvapení.
,,Ruth, ne!"
,,Derrecku!" Hodila jsem klíče přes půl místnosti a on je s přehledem chytil. Ve zlomku vteřiny už jsem stála vedle něj. Vděčně mi stiskl ruku.
,,Utíkají! Utíkají! Střílejte!"
Laserové zbraně zapištěly. Derreck se rozběhl a skokem se vrhl z prázdného okna. Váha jeho těla mě táhla s sebou. I kdyby nás teď oba zabili, nezáleželo na tom. Tenhle život jsem si zvolila. Život s ním. A má smrt už na tom nic nezmění.
Možná až s přehnanou lehkostí jsme přistáli v trávě, zachytil mě, abych neupadla a už jsme se řítili ke skupince zaparkovaných aut. Kolem nás prolétaly červené záblesky, likvidovaly vše, co jim přišlo do cesty. Neměla jsem čas zjišťovat, jestli je některý z nás zraněný. Jediná má myšlenka byla běžet dál, ať se děje cokoliv.
Otcův džíp stál schovaný za obrovským služebním autem místní policie. Teprve tam jsme se zastavili.
,,Myslel jsem, že půjdeš s ním." popadal ztěžka dech Derreck. V očích mu tančil strach propletený radostí.
Ústa se mi zkroutila do chabého úsměvu. ,,Měla jsem?"
Vzal do dlaní i mou druhou ruku, po které stékaly proužky rudé krve a zadíval se mi do očí. V tu chvíli to nebyl robot. Byl to člověk.
,,Ne. Jsem rád, že jsi to neudělala."
Nejspíš bych tam vystála důlek do dneška a utápěla se v jeho černých očích, kdybychom v patách neměli bandu těch otravných lidí, co si říkají policie. Derreck zvážněl.
,,Nemůžeš tu zůstat." vydechla jsem naléhavě. ,,Uteč. Daleko. Přijdu za tebou. Najdu si tě."
,,Já tě tu s tím šílencem nenechám." zavrtěl kategoricky hlavou. ,,Pojď se mnou."
Tvrdohlavě jsem si ale stála na svém. ,,Neměj strach, nic mi neudělají. Jde jim o tebe. A já.. chci se mu omluvit."
Zakabonil se. Můj návrh se mu vůbec nelíbil, ale vzhledem k tomu, že neměl čas, se se mnou hádat, neochotně souhlasil.
,,Dělej, co musíš, Ruth. Miluju tě." šeptl. A políbil mě.
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle někdy řeknu. Ale nic se nevyrovná tomu, choulit se v náručí zabijáka. Ten obrovský pocit bezpečí, který vás zaplavuje, je jako droga. Přejete si, aby ta chvíle trvala navěky.
,,Obkličte je!"
S trhnutím jsem se od něj odlepila. ,,Rychle. Zmiz odtud."
V rychlosti odemknul dvířka džípu a sednul si za volant. Nahodil motor.
,,Lesy poblíž Bristolu. Počkám si tam na tebe, Ruth." Vyměnili jsme si poslední pohled plný porozumění a obav o toho druhého. Pak se kola džípu zaryla do země a auto s hlasitým rámusem vystřelilo pryč. Zůstala jsem jako přimražená na místě, dívala se za ním, jako bych se ujišťovala, že to není sen. A vůbec mi nevadilo, že kolem mě pobíhají hlídky, naskakují do aut a snaží se ho stopovat. Věděla jsem, že bude v pořádku.
,,Ruth."
Otočila jsem se. Přede mnou stál můj otec, v jedné ruce držel skloněnou zbraň, v druhé svou ochrannou masku. Tvářil se neštastně, i když se to snažil všelijak zakrýt.
,,Promiň.." zavrtěla jsem hlavou. Bylo vidět, jak s ním lomcuje vztek. Snažila jsem se mu pohledem vysvětlit, jak moc je mi to líto, že si nepřeju, aby byl kvůli mně smutný. Pokoušela jsem se o to, aby pochopil důvod mého jednání.
,,Běž si kam chceš." zavrčel. ,,Je mi to jedno. U mě domov nehledej."
Bolelo ho to, stejně jako mě. Nechtěla jsem, aby náš vztah takhle skončil. Byl to můj otec.
Do očí se mi nahrnuly slzy. S těžkým srdcem jsem pana Ravena zanechala tam, kde je, nasedla do jednoho z aut a odjela.

•••

Uplynulo několik týdnů od útěku Derrecka a Ruth Ravenové. Život doktora Ravena se pomalu vrátil do starých kolejí, přestože na svou dceru často myslel. Zničila mu sice jeho celoživotní dílo, ale stále to byla jeho malá holčička, kterou nade všechno miloval. Pomalu začínal litovat dne, kdy se rozhlodl věnovat projektu číslo 953.
Jednoho chladného večera, když se vyčerpaný vrátil z práce a ulehl na pohovku se na domovních dveřích rozdrnčel zvonek. Překvapený doktor se odebral ke vchodu.
Na chodbě stál jeho výtvor, umělý člověk Derreck a v náručí nesl bezvládné tělo jeho malé Ruth. Se zdrceným výrazem v očích mu vypověděl, jak se při svém útěku utábořil uprostřed lesní mýtiny a jak se mu porouchalo auto. Jak se Ruth vydala za ním, pobíhala po lese a chtěla ho najít. Jenže on si ji ve zmatku spletl s jedním ze členů ochranky, kteří ho pronásledovali a v zoufalství vytáhl zbraň..
Svěřil se svému mistru, že už nechce dál žít. Stroj, kterého učili zabíjet miliony lidí, nedokázal dál žít s tím, že zabil jediného člověka.
Doktor Raven mu vyhověl. Zavedl ho zpátky do své laboratoře, kde celé tohle šílenství začalo a umožnil mu důstojný odchod. Poté padl na kolena ke své dceři. Štkavě se rozvzlykal, tisknouc ji k sobě v pevném objetí. Modlil se, aby mu odpustila.
Slzy padaly do Ruthiných hebkých vlasů, stékaly po její chladné mrtvé kůži. V nehybné pravé ruce bez života svírala poslední zmačkaný dopis, načmáraný rozechvělým písmem: ,,Měl jsi pravdu, tati. Člověk občas musí v životě dělat i špatné věci. Protože je to přání jeho srdce.."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 12:52 | Reagovat

...končí tak, že na ně prostě nejde navazovat... už tady se mě zmocnil vážný pocit a jo, dopadlo to tak, jak jsem si myslela. Jen jsem nečekala, že je zabiješ oba. Ale kdyby to dopadlo jinak, nebyl by to tvůj tak jedinečný styl psaní a já tleskám' :)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 15:22 | Reagovat

Jo a... mně by se rozhodně líbili ti strážci. vypadá to moc hezky

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 5. prosince 2011 v 12:30 | Reagovat

fuuu *oči a ústa dokorán* tak to si to... naozaj skončila tak, že nie je návratu späť. ale... popravde, ani neviem či by som chcela niečo viac. páči sa mi to tak, ako to je. krásne, smutné... ja viem, tvárim sa síce že som tvrďas ale táto poviedka mi zabrnkala na city. Ach jaj. Proste nádhera. *ešte stále to predýchava* ale je čas ísť ďalej nie? :) )
v čom máš pokračovať? je to ťažké vyberať si keď k tomu nemám nič okrem "úvodníkov", a tie v oboch prípadoch znejú skvele. takže... neviem. fakt neviem. oba vyzerajú nádejne... tak sa pripojím k Erin a hlasujem za Strážcov duší....
Ps. A Peverellův dědic sa ešte bude písať? ak áno, kedy? =D

4 Lauren Lauren | Web | 5. prosince 2011 v 17:28 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, jsem ráda, že se aspoň trochu líbilo. :) Ale zase v tomhle případě to skončilo ještě víceménně dobře, člověk má aspoň nějakou naději, že se ti dva ,,tam nahoře" sešli. Třeba v Malých zločinech jsem jednu z hlavních postav nechala přežít a je to snad desetkrát těžší a složitější, než napsat tohle.. Jsem holt taková trapitelka a trpitelka zároveň.. :D

[3]: Děkuji moc. :) Brnkat na city, nebo spíš na nervy, to mi jde. Často tím deptám i sama sebe. :D Moc mě těší, že vás ten konec nezklamal. Až jednoho dne dokážu napsat povídku, aniž bych někoho zabila, půjdu to oslavit. :D
Dobře, tak se podívám na Strážce. Později až bude čas můžu přidat i na ukázku něco z Malých zločinů, ale prozatím myslím, že dvě rozjeté kapitolovky + jednorázovky zatím bohatě stačí.
Ps: Peverellův dědic se píše. Jen co budu mít víc času, budu tady s novou kapitolou. :)

5 Erin Erin | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 18:04 | Reagovat

[4]: Alespoň trochu? Neblbni, já to žeru!
A já jsem na tom stejně... dobře, podobně. Dlouho už jsem nikoho nezabila, ale to se spraví.
A přeju hezkého Mikuláše! :-)

6 Erin Erin | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 18:59 | Reagovat

No menší zrada... já už zradila sama sebe tím, že zabiju jednu postavu. Musela jsem se s tím docela dlouho smiřovat. Fakt... jsem asi pošuk, ale já si k ní vytvořila zvláštní vztah. Ale zase... přijdou i jiné postavy, ale ty původní jsou vždycky ty nejmilejší.
Já jsem nikdy nutkání smálit svoje sešity neměla... Když to občas vezmu a pročítám, trochu se za sebe stydím. Některé pasáže jsou prostě hrozné :-D Ale i ten první sešit, ten nejhroznější, je součást toho, co umím, nebo neumím teď. A nikdy bych to nespálila. Na svoje sešity jsem hroznej nervák... nemám ráda, když s nimi manipuluje někdo jiný, než já :-D
A ano, s tím citátem máš naprostou pravdu.

7 Erin Erin | E-mail | Web | 15. prosince 2011 v 19:25 | Reagovat

*Strašně moc se těším na další článek na tomto blogu!* :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama