~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Projekt číslo 953 ║ Část 4.

26. listopadu 2011 v 14:40 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Tak přece jen jsem se nakonec nevešla, takže tohle ještě není poslední kapitola. Byla jsem donucená to rozdělit v tom nejnevhodnějším okamžiku a máte právo být na mě naštvaní. Můžu jen slíbit, že konec bude brzy. :)
Omlouvám se za svou neaktivitu, škola je.. škola.

Projekt číslo 953 ~ Část 4.

Ručička na ciferníku hodin se líně přehoupla na číslici dvanáct. Nervózně jsem bubnovala prsty o odkládací stolek. Kde může být? Co ho zdrželo? Seskočila jsem z postele a začala přecházet po pokoji, jako bych měla skládat nějakou těžkou zkoušku. Každou minutu jsem zvedala hlavu a upírala pohled k hodinám. Nakonec jsem usnula schoulená v koutě. Tu noc nepřišel.

Během následujícího týdne mě propustili domů. Prý už jsem zdravá a můžu se plně věnovat škole. Ne úpně jsem s tím souhlasila, protože mě stále bolela hlava a dělalo se mi mdlo. Nic jiného mi však nezbylo.
,,Musíš chodit do školy," řekl mi táta, ,,chceš se přece učit. Tady být nemůžeš."
Nevím proč, ale měla jsem z jeho výrazu nepříjemný pocit. Zjistil to. Určitě to ví. Jinak by se Derreck tak dlouho neozval. Chtěla jsem alespoň vědět, jak se má, jestli je vůbec ještě tady. Chtěla jsem vědět, že nezapomněl.

Stalo se to jednoho zamrčeného odpoledne, kdy jsem zase čekala, až táta půjde z práce. Vstup do jeho pracovny jsem měla od mé poslední návštěvy zakázaný a tak jsem čekala na chodbě u recepce. Měla jsem dlouhou chvíli, tak jsem se pohupovala na nohou a pro potěchu si broukala písničku, která právě hrála z rádia. Když v tom se do čekárny vřítil černě oděný mladík. Ožila jsem.
,,Derrecku?!" vyjekla jsem překvapeně. Že jsem raději nemlčela.
Zmateně se ohlédl za mým hlasem. Byl to on, jen vypadal trochu jinak, než když jsem ho viděla naposledy. Vyděšený, nervózní, v očích měl místo zářivých jiskřiček štěstí cosi neznámého. Ucouvla jsem. Byl to vztek.
,,Ruth." Rozběhl se, popadl mě za ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, táhl mě k východu. Nechápala jsem. Co se mu stalo? Co mu udělali? Snažila jsem se udržet s ním krok, ale nešlo mi to. Mé nohy odmítaly spolupracovat.
,,Derrecku, co se děje? Kam-?" nedokončila jsem. V zápětí se za námi totiž vynořila obrněná jednotka hlídačů. Na jednom z nich jsem poznala tátovu uniformu.
Derreck mě dál vláčel za sebou, aniž by zareagoval na mou otázku.
,,Musíme utéct," mumlal stále dokola, ,,Musíme odtud."
Vyběhli jsme ze skleněných dvěří hlavního vchodu, které správce zapomněl zablokovat a dorazili až na kraj silnice, kde Derreck zaváhal. Uvažoval, jak se z téhle nebezpečné situace dostat.
,,Kam to jdeme? Proč musíme odtud?" dožadovala jsem se dál odpovědi. Co to s ním udělali? Proč se tak chová?
,,Ticho." zasyčel nepřítomně, těkajíc očima po celé ulici. Hlídka se blížila. Musel něco udělat.
Potom se ta noční můra proměnila v ještě větší noční můru. Z kapsy bundy vytáhl starší model samonabíjecí pistole, chytil mě paží pod krkem a namířil jí na mě. V ten moment jsem zapomněla dýchat. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem ze sebe vydrat ani hlásku.
Skupina našich pronásledovatelů se dle jeho očekávání zastavila, zaslechla jsem tátův zděšený výkřik.
,,RUTH!"
,,Ani hnout! Jinak už vaše dceruška dovyprávěla."
Ztěžka jsem se pokoušela neomdlít a neudusit se zároveň. Neměla jsem sílu na to, abych se osvobodila. Měl pevný stisk.
,,Derre-cku.. Pro-sím.." chraptěla jsem zoufale.
Hlídači na povel sklonili zbraně. Cítila jsem, jak mne ta strašná síla táhne dozadu. Kdesi za mnou se ozvalo klapnutí dvířek od auta. V příští vteřině jsem tvrdě přistála na sedačce. Derreck mezitím auto oběhl a sednul si za volant. Motor zaryčel, když šlápl na plyn.
V záchvatu beznaděje jsem stáhla okénko a chvějícím se hlasem zakřičela: ,,Tati! Pomoc!" Nebylo to nic platné. Už jsme se hnali po poloprázdných ulicích, pryč z města.
,,Prosím, zastav. Musíme se vrátit." žadonila jsem.
,,Ne. Už nikdy se nevrátíme. Nemůžeme." zachraptěl. Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Kam se poděl ten milý kluk, kterého jsem.. milovala?
,,Co je to za hloupost? Musíme zpátky! Otoč to!" poručila jsem. Pomalu mi začínala docházet trpělivost a hlavně - bylo mi všechno jedno. Už mě málem zastřelil, tak co. Co horšího mi může udělat?
,,Buď zticha! Ty ničemu nerozumíš!" osopil se na mne. Prudce trhl volantem, takže jsem se rozplácla na dveřích.
,,Čemu bych měla rozumět?! Stačí mi vědět, že jsi blázen! Otoč to!" ječela jsem jako o život. Večerní vzduch pročísla policejní houkačka. Spadl mi kámen ze srdce. Jeli za námi.
,,Mně je fuk, co si myslíš. MNĚ poroučet nebudeš!"
Pneumatiky auta pištivě zasténaly, když odbočil do další uličky. Ve zpětném zrcátku se odráželo blikání červeného světla policejních vozů.
Derreck mé další protesty úplně ignoroval, tak jsem svou pozornost věnovala dvířkům, jenže ty se ne a ne otevřít. Co to proboha je? Tohle má být auto budoucnosti?
Ani nechci pomyslet na to, jakou rychlostí jsme se řítili, protože po několika minutách začaly zvuky houkačky odeznívat až se úplně ztratily v dálce za námi. Derreck se trochu uklidnil, stále však byl jeho pohled plný hněvu.
,,Musíme pryč. Pryč.."
Sjel z hlavní silnice na starou popraskanou asfaltku, která vedla do Bristolu. Jasně, že jsem se bála. Jak nás tady můj otec najde? Proč mi na něm najednou tak záleželo? Nenáviděla jsem ho. Nebýt jeho, nikdy bych se do téhle situace nedostala. Seděli bychom doma nad mým oblíbeným jablečným koláčem, hráli piškvorky a smáli se nějakému béčkovému americkému filmu v televizi.
Nakonec se ukázalo, že mám víc štěstí než rozumu. Nedaleko cromhallského lesa totiž došel benzín.
,,K sakru!" zaklel Derreck, párkrát mocně uděřil pěstí do volantu. Zkoušel motor ještě jednou nahodit. Nic.
,,Vystup si." poručil.
,,Takže teď tě mám najednou poslouchat? Ani mě nenapadne!" odsekla jsem vzdorovitě. ,,Nehnu se odtud, dokud mi neřekneš, co se tady děje." Samotnou mě překvapila má odvaha.
Změřil si mne vražedným pohledem typu: ,,Mám tě zabít hned, nebo až za chvíli?" Už se mě na nic neptal, i přes to, že jsem se mu vzpouzela, mne vytáhl ven a donutil, abych ho následovala.
Schovali jsme se do starého opuštěného domku, stojícího na kraji lesa. Byl tam odjakživa, jako malá jsem si v něm hrávala s maminkou na schovávanou. Nacházely se tu dvě místnosti - malinká ložnice a cosi jako obývací pokoj s kuchyňským koutem. Nábytek se už pár let rozpadal pod náporem červotočů.
Derreck mě prostrčil do obýváku a zabarikádoval vchod. Zvenku se ozvalo houknutí, řev motorů aut. Dorazily posily.
Vrhla jsem se ke dveřím a divoce začala zápasit s klikou.
,,Tati! Tady jsem! Tati!" Klepala jsem, kopala, jen abych udělala co největší rámus. Co mě to napadlo důvěřovat robotovi? Obyčejnému, odpornému, špatnému, neživému.. Vymyslela bych ještě tisíce dalších slov. Když se za mnou ozvalo tlumené vzlyknutí.
Ohlédla jsem se a nabídl se mi ten nejsmutěnší pohled, jaký jsem kdy viděla. Ten neživý robot seděl na rozvrzané židli u stolku, schovávajíc si svůj dokonalý obličej do dlaní a po tvářích mu stékaly slzy. Opravdové slzy.
,,Jsem zrůda, Ruth." hlesl tiše, hlas se mu chvěl zármutkem. Rázem ze mě vyprchalo veškeré rozhořčení a strach, dokonce i nenávist. Ten, kterého jsem považovala za nejsilnějšího a nejnebezpečnějšího, tu teď seděl a plakal, přestože by teoreticky vůbec plakat neměl. Bylo mi ho líto.
,,Ty přece nejsi zrůda, Derrecku." odvětila jsem klidně. Vzhlédl, aby mi mohl odporovat.
,,Ale ano, jsem. To oni ji ze mne chtějí." pokývl hlavou směrem k oknu, kde se šikovaly policejní jednotky. ,,A víš co? Milují mě za to."
Chatka se hromově otřásla, někdo vyrazil hlavní dveře. Pomalu jsem udělala krok k němu.
,,Já tě mám ráda takového, jaký jsi. Nemusíš se měnit, dělat to, co nechceš. Miluju tě, Derrecku. A na tom nikdo nic nezmění."
Po chodbě se rozhlehl dupot cizích nohou, něčí ruce udeřili do zdi, pokoušeli se dostat k nám.
Derreck se na mne díval a uvažoval nad významem mých slov. Natáhla jsem ruku a on ji stiskl. Pochopil.
Následovala ohlušující rána, to jak dveře vylétly z pantů a roztříštily se o pohovku. Dovnitř vběhlo několik mužů s laserovými zbraněmi v čele s mým otcem. Jeden z nich vystřelil. Automaticky jsme od sebe odskočili, takže smrtící paprsek neškodně prolétl kolem a narazil do okenního skla. To se rozletělo na kousky.
,,Nestřílejte! Není tady sám!"
Obrněnci ztuhli, hlavně zbraní namířené na Derrecka. Ten stál u stěny, stále se třásl po celém těle, ale už zase z něj sálala síla a respekt hodné bytosti, která není z našeho světa. Věděl, že jsem v tom s ním.
,,Ruth."
Krčila jsem se u velké šatní skříně a zakrývala si obličej rukama, abych alespoň nějakou část svého těla ochránila před bodavými ranami střepů.
Velitel Raven ke mně pomalu přistoupil. Derreck sebou nervózně škubnul.
,,Pojď sem, holčičko. Jsem u tebe. Nemusíš se bát.."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nicol-adolescents nicol-adolescents | Web | 26. listopadu 2011 v 14:41 | Reagovat

MhÁŠ uPhA BhEsT BlOgHísHeQ

2 Dawson Dawson | Web | 26. listopadu 2011 v 14:48 | Reagovat

Parádní blog !

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 27. listopadu 2011 v 12:25 | Reagovat

Páni! To je tak... SKVELÉ!!! Cítim sa ako v nejakom filme, všetko to jasne, zbesilo preblikáva pred mojimi očami a mne srdce pod napätím zrýchľuje a zrýchľuje... A na konci úder vynechá. TY !!! Ty si horšia ako televízna reklama! Ešte o vetu viac si napísať nemohla? pre pokoj mojej zúfalej duše... Sakra. Píšeš skvele. Musím uznať že na milisekundu som o Derreckovi zapochybovala, ale to bolo len na chvíľu. Všetko bude dobré. JA tomu verím... Vážne v to chcem veriť.
(škola? šialene kruté obťažovanie lenivých adeptov ;)

4 Erin Erin | E-mail | Web | 29. listopadu 2011 v 17:13 | Reagovat

Ou, ten konec... No tááákk!
Normálně jsem si na chvíli myslela, že Darreckovi hráblo, nebo se mu přehodil nějaký drátek, červený za modrý, znáš to... Ale jinak je všechno prostě super! Tak super, že se mi nechce věřit, že to někdo, který není známý svými knihami. Ale to přijde! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama