~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Projekt číslo 953 ║ Část 3.

20. listopadu 2011 v 10:06 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Tohle by snad měla být předposlední ,,kapitola", ale nevím, jestli se u té poslední nerozepíšu a nebude ještě o jednu navíc. Užijte si klidu téhle povídky, protože následující část bude.. však uvidíte sami. :)


Projekt číslo 953 ~ Část 3.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Vlastně mi to připadalo jako věčnost. Propadala jsem se do tmy, jako do nějaké hluboké propasti. Měla jsem strach, že se z ní nedostanu ven, že tam zůstanu uvězněná navěky. A pak najednou..
,,No tak, vstávej, Ruth. Už ses snad vyspinkala dost nebo ne?"

Ten známý hlas mě donutil vrátit se znovu do skutečnosti, vytrhnout se z toho hrozného snu. Ležela jsem na tvrdé posteli v potemnělém nemocničním pokoji. Z jediného okna sem pronikalo chabé světlo pouliční lampy. Ozařovalo tvář mladého muže sedícího na židli naproti mému lůžku.
Byl to Brandon, tátův pomocník a zčásti i moje chůva. Když měl otec příliš práce, staral se o mě právě on. Měla jsem ho ráda, po všech těch letech mi připadal jako vlastní bratr.
,,Kde to jsem?" Chtěla jsem se posadit, ale zabránila mi v tom náhlá prudká bolest hlavy.
,,Jenom lež." doporučil mi Brandon a uvolněně se natáhl přes opěradlo. Vypadalo to, že se mu ulevilo.
,,Tys' nám ale dala, hříbě." vydechl. Ne, opravdu netuším, proč mi tak říkal. Copak jsem měla čtyři nohy a ocas?
,,Nic mi není," ohradila jsem se dotčeně, ,,Kde se tu bereš, Brandone?"
Podíval se na mě úkosem. ,,Není to fuk? Dávám na tebe pozor jako vždycky -"
,, - když táta nemůže." doplnila jsem ho. V jeho obličeji si hrál vztek se soucitem. Nikdy jsem ho neviděla takhle rozpolceného.
,,Když už jsme u tvého otce, máš pěkný malér. Víš, jak jsi nás vyděsila? Cos' tam dělala?"
Pomalu mi v hlavě začalo svítat. Vybavilo se mi, proč tady jsem. Kvůli tomu umělému člověku schovanému ve sklepení. Jako bych ho stále viděla před sebou spoutaného, dívala se do jeho temných nepřátelských očí..
,,To-to jeho tam chtějí poslat? Jak?" koktala jsem. Brandon se zatvářil ustaraně. Trochu teď litoval, že se nedržel zpátky.
,,Víš, jaké ti hrozilo nebezpečí? Tvůj táta se o tebe hrozně bál."
,,Tomu je jedno, co se mnou bude." zamručela jsem. Mé oči zkoumavě přelétly pohledem po místnosti. Určitě patřila k výzkumnému ústavu, v rohu u dveří se tísnil chladící box s protilátkami. Neměla jsem chuť přemýšlet o tom, jaké přípravky tady mohou vyrábět. Hlava mi drnčela, jako bych právě absolvovala zkušební jízdu na sbíječce.
,,Jak to jen mohl udělat. Ten robot.. to není možné."
,,Zapomeň na něj, Ruth. Je to bezpečnější. Chraň si své myšlenky. Teď už to není v našich rukách."
Nevěřícně jsem si ho měřila, jako by to už dávno nebyl ten odvážný člověk, kterého jsem znala. To, co se stalo v té laboratoři, bylo hodně zvláštní. Něco se změnilo. Cítila jsem to ve vzduchu kolem nás. Něco bylo špatně..
Kdesi na chodbě se hlasitě rozpištěl poplašný zvonek. Brandon sebou škubnul. Pokusil se to zamaskovat. Marně.
,,Slib mi, že zůstaneš v klidu ležet. Zkus mi projednou věřit." V jeho hlase byla slyšet naléhavost. Neprosil, spíš se ujišťoval, abych neudělala další hloupost.
,,Brandone," zaprosila jsem zoufale, ,,musíme to zastavit. Musí to nějak jít."
Chvilku si mě zamyšleně měřil od hlavy k patě. Potom bezradně zavrtěl hlavou a odešel. Zůstala jsem sama jen s tím ponurým mihotavým světlem, co sem pronikalo skrze okenní okno.

•••

Mohlo být něco kolem druhé hodiny ráno. Nemohla jsem spát, neustále jsem se převalovala a probouzela se z nočních můr. Za jedinou noc jsem se díky nim stačila desetkrát utopit, pětkrát skočit z útesu a snad milionkrát být sražená autem. Ve snu, který mě děsil ze všech nejvíc, jsem utíkala před jakýmsi temným stínem. Pořád mě doháněl a já věděla, že už nemám sílu běžet dál. Bylo to skličující, ale naproti šoku, jež následoval po té, co jsem otevřela oči, hotová procházka růžovou zahradou.
Zrovna jsem se vytrhla z mého pověstného těžkého spaní, posadila se na postel a zamžourala do tmy v místnosti. Zpočátku jsem nic neviděla, až po chvíli jsem na židli u stěny rozeznala siluetu lidské postavy. Stěží jsem potlačila výkřik a připlácla si dlaň na ústa.
,,B-Brandone?" zalapala jsem po dechu, doufaje, že je to on.
Postava mírně pootočila hlavu. Když zjistila, že jsem odhalila její přítomnost, pomalu se zvedla a zamířila velkými kroky k mé posteli, světlo lampy přitom lehce dopadalo na její tvář. Srdce mi vynechalo jeden úder. Byl to on, robot Derreck, kterého jsem viděla při jeho probouzení. Vstaní z mrtvých. Popravdě nevím, jak to nazvat.
Před očima se mi promýtlo vše, co jsem zažila. Brandon říkal, že může být nebezpečný. On je nebezpečný. Je naprogramovaný na to, aby zabíjel. O nic jiného mu nejde. Je to jen hloupý počítačový systém plný chyb a napodobenin lidských vlastností.
Zdešeně jsem se přitiskla co nejblíž ke zdi, abych si od něj udržela odstup. Mé srdce nahodilo zrychlení z nuly na sto.
,,Běž pryč, prosím." pípla jsem tiše i když jsem věděla, že mi to nepomůže. Jenže kdyby chtěl, mohl mě klidně zabít, když jsem spala. Proč to neudělal?
Chvilku si mě zkoumavě prohlížel, jako si lovec prohlíží svou kořist a uvažuje, jak ji nejsnadněji ulovit. Pak ale udělal něco nečekaného. Natáhl ke mně ruku s nějakým pomačkaným kusem látky. Byl to tátův kabát, který mi zřejmě spadl tam dole v laboratoři, když se mě snažili vytáhnout do schodů. Vytřeštila jsem oči.
,,Ruth." hlesl tichým melodickým hlasem. Odkud znal mé jméno? Pár dlouhých minut jsem váhala. Poté jsem roztřeseně zvedla ruku a kabát si od něj převzala.
,,Dě-kuju." špitla jsem čistě ze zdvořilosti. Pokývl hlavou na znamení, že to je v pořádku. pak se stáhl zpátky, snad mu došlo, jak mě vylekal.
Notnou dobu mi trvalo, než jsem došla k závěru, že nespím a on tady vážně je. Stojí přede mnou člověk, který mi vzal otce. Nevěděla jsem, co mám dělat. Být naštvaná, nebo vyděšená? Mezi těmi dvěmi pocity jsem si pořád nějak nemohla vybrat. Trochu jsem se uvolnila, když se ocitl v bezpečné vzdálenosti několika metrů ode mne a zvolila taktiku vyjednávání.
,,Jak ses sem dostal? Ehm.."
,,Jsem Derreck." představil se suše. ,,No, řekněme, že pan Raven není jediný, kdo se vyzná ve zdejších tajných chodbách a zkratkách."
Plynulým krokem přešel k oknu a opřel se o parapet. Zasněně (pokud to vůbec u robota jde) se zadíval do nebe. Po krátké době mi došlo, že vlastně nikdy neviděl hvězdy.
,,Takže," zhluboka jsem se nadechla a chystala se, všechno si ujasnit, ,,ty jsi utekl?"
,,Ovšem že." prohodil monotónně, jako by na tom vůbec nezáleželo.
,,A co když tě budou hledat?"
Pohrdlivě si odfrkl. ,,Hledat? Teď v noci? Zbláznila ses? Myslíš si, že bych jen tak odešel, kdybych věděl, že tím obrátím tenhle barák vzhůru nohama?"
Dobře, nebyl to zrovna nejsilnější argument, ale postačil.
,,Dejme tomu. Jenže.. proč jsi přišel, Derrecku? Určitě tu nejsi jen na procházce, abys mi mohl dát tohle." ukázala jsem hlavou ke kabátku. Derreck se na mě chvíli upřeně díval, potom souhlasně zavrtěl hlavou.
,,Sám nevím, proč jsem zabloudil sem. Když jsem se probudil, všechno bylo tak chaotické. Slyšel jsem, jak Pán křičí něčí jméno. Všude blikala spousta varovných světel. Byl jsem zmatený. Tělem mi projelo pár elektrických šoků. A pak ses objevila ty.."
Ohlédl se na mne a já poznala, že mi nic neudělá. V jeho očích plály plamínky neskrývané zvědavosti a čehosi zvláštního, co jsem později identifikovala jako radost. Byl šťastný, že mě vidí živou a nehodlal tenhle můj status nijak měnit. A za to jsem mu byla z celého srdce vděčná.
•••

Derreck mě od té doby navštěvoval každou noc. Nebyl vůbec nebezpečný, krvežíznivý, ani nic takového. Byl to úplně normální kluk s normálními myšlenkami. Trochu mi to občas vrtalo hlavou. Třeba se jim to nepovedlo. Třeba se něco pokazilo a z Derrecka se jim nepovedlo udělat vraha. Nebo (ale to byla ta nejposlednější možnost) mě tahá za nos. Ale proč by to dělal?
Každý večer, když se mu podařilo utéct z laboratoře, jsme si vyprávěli příběhy, pozorovali hvězdy, hráli tiché polštářové bitvy. Vážně neměl sklony k tomu, že by mě chtěl zapíchnout nebo vyhodit v zápalu hry z okna. Se zájmem poslouchal má vyprávění a svěřil se, že se mu také nelíbí, k čemu ho lidé vytvořili. Řekl mi, že jeho největší sen je pomáhat. Ne zabíjet.
Za těch pár dní jsem se ho naučila mít moc ráda, ačkoliv jsem si byla jistá, že jakmile můj otec přijde na to, že se po každém setmění někam ztrácí, začne mu to být podezřelé, urychlí proces tréninku a pošle ho co nejdříve pryč. Ale mysl mi zahalovaly sny, myslela jsem si, že to tak bude navěky. Měla jsem pravdu, jenže jen z části..

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 20. listopadu 2011 v 16:40 | Reagovat

Wow! Teda...Táto poviedka ma nadchla. Úplne totálne ju... aaaaach! Erin mala pravdu, je proste skvelá... Obdivujem tvoju fantáziu, to ako si na niečo také mohla prísť. A talent, pretože štýl akým píšeš mi spôsobuje zimomriavky.  Nepáči sa mi ako si to ukončila - čuchám ňuchám z toho zradu. Nenecháš Derrecka... zomrieť by bolo vzhľadom na to že to je robot trochu nereálne ale ty vieš ako to myslím nie? Chlapec sa mi začal páčiť ((má slabosť pre zlých, krutých hajzlíkov s dobrým "srdcom")... Naozaj už bude len jedna časť? To si neviem predstaviť ako to skončí... (dobre, vie, ale všetky variácie skončia tragicky a to si momentálne nechce pripustiť)

2 Becca Storm Blake Becca Storm Blake | Web | 20. listopadu 2011 v 19:43 | Reagovat

Je to boží :-) Souhlas, že máš skvělou fantazii :-) Ale taky se bojím dalšího dílu :-D A fakt je tohle předposlední? To mi nemůžeš udělat :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 16:06 | Reagovat

Ále lúja!!
Páni, páni, páni!
Poslední?? :( Protáhni to, prosím, prosím, prosím! :-D *zní jako debil, a ona to ví*
Hele, máš mojí největší úctu! Někdy si říkám, kam sena tohle hrabu, protože krásně dokážeš vyjádřit pocity. A Derreck... nebýt to robot, tak ho asi začnu balit ;D

4 Ænag Ænag | Web | 4. září 2012 v 20:26 | Reagovat

Opravdu uctivá poklona! Chtěla bych pochválit Tvá přirovnání, ale já bych chtěla toto dílo pochválit celé.:) zasmála jsem se u hříběte (ještě nikdy jsem neslyšela, že by někdo říkal člověku hříbě...:))
Jsem zvědavá s čím se vytasíš příště:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama