~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Projekt číslo 953 ║ Část 2.

9. listopadu 2011 v 20:57 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Druhý díl původní jednorázovky. Snad se mi ji povede rozdělit alespoň do čtyř dílů, ale vzhledem k tomu, že ještě nemám úplně dokončený konec, si až tak nevěřím. Předem se omlouvám za chyby a překlepy, přepisovala jsem to ve spěchu.


Projekt číslo 953 ~ Část 2.


Po chvíli už jsme mlčky procházeli nekonečnými chodbami vědeckého institutu, které na mě vždy působily klaustrofobně, jako past, odkud nemůžu utéct. Otec je ale narozdíl ode mne znal velmi dobře, a tak nebyl důvod, proč se v tomhle děs nahánějícím bludišti bát. Míjeli jsme další a další kanceláře a pracovny různých oddělení plné lidí.


Trvalo snad půl hodiny, než jsme konečně dorazili k výtahu, ale já už myslela na opékané ovocné palačinky, které budu mít k večeři. Měla jsem strašlivý hlad. V kabince byla zima, donutila mě zachumlat se hlouběji do teplého kabátu.

Táta zrovna natahoval prst po tlačítku s nápisem ,,dolů", když se odněkud přiřítil jeden z laboratorních pomocníků. Měl na sobě sněhobílý plášť a legrační tenisky na zavazování.

,,Doktore Ravene! To jsem rád, že jsem vás ještě stihl." funěl úlevou, divoce přitom mával v ruce se svým křiklavě oranžovým poznámkovým blokem. Vypadal trochu jako přerostlý čáp. Můj žaludek ještě několikrát žalostně zakňučel, jakmile otci oznámil, že je něco v nepořádku s jedním z hlavních reaktorů a vedoucí ho prosí, jestli by nemohl ještě pomoci.

,,Pamatuješ si cestu k východu?" otočil se na mě táta. Zavrtěla jsem hlavou, v obličeji rázem úplně zelená a pomocník ze sebe vychrlil: ,,Hlavní dveře jsou už stejně zamčené. Je pozdě. Sama se k nim nedostane."

,,Tak pojď s námi." souhlasil trochu neochotně táta.

Celou cestu do laboratoře jsem musela utíkat, abych těm dvěma stačila. Nikdy jsem na těchto místech institutu nebyla. Byly přísně utajené a veřejnosti byl na ně vstup zakázán.

Přešli jsme desítky bezpečnostních dveří a detektorů kovů až jsme konečně stanuli v obrovské kruhové hale s vysokým stropem. Za prosklenými dveřmi se ozývaly zvuky zvláštních přístrojů, které jsem v životě neviděla. Obsluhovala je skupina lidí v bílém, jedna z žen vzhlédla a zamávala na nás. Poznala jsem v ní Meredith.

U vstupu do haly se tísnila další malá kancelář, zřejmě fungovala jako futuristický přijímací salónek. Teď ale zela prázdnotou, jen nad psacím stolkem tlumeně poblikávala zářivka.

Ústilo odtud několik dalších chodeb, poblíž té prosklené místnosti se stáčelo složité schodiště kamsi dolů do sklepení. Marně jsem se rozhlížela po květináčích s květinami, po malovaných obrazech na stěnách. Nic takového tu nebylo.

,,Počkej tady." zastavil mě podrážděný otcův hlas. Můj batoh přistál vedle jediné židle široko daleko, navlas stejné židle, jaká byla v kanceláři. Otřásla jsem se odporem.

Když jsem opět osaměla, opřela jsem si hlavu o chladnou zeď a přivřela oči. Chtěla jsem odtud, z toho strašlivého místa plného nesmyslných výzkumů, z místa, kvůli kterému můj otec přestal žít.

U stěny naproti mně stál automat s minerálkou. Chvilku jsem přemýtala, že do něj z nudy půjdu zkusit naházet pár drobných, co mi zbylo v peněžence. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Upoutala mě oslnivá záře, vycházející z místnosti pod schody.

Byl to paprsek světla, co se odrážel od skla a vytvářel na zdi duhovou škálu barev. Nikde jsem ale neviděla žádné okno, skrz které by sem pronikalo sluneční světlo. Vznikal jen tak z ničeho a jeho paprsky ozařovaly celý temný sál.

Váhala jsem. Tým vědců se shluknul okolo táty a Meredith, nedávali pozor. Členové ochranky měli nejspíš přestávku na večeři. Nikdo mě nehlídal. A tak jsem zase neposlechla. Zamířila jsem za tím krásným světlem ve tmě, které se s každým mým krokem zvětšovalo a přitahovalo mě k sobě jako magnet.

Schodiště z lehké železné konstrukce mělo brčálově zelenou barvu. Vzhledem k tomu, jak bylo vyleštěné, po něm už dlouhou dobu nikdo nešel. Všechno tu působilo tak přehnaně čistě, že můj domácí úklid naproti tomu vypadal jako třídění zbytečného odpadu.

Zastavila jsem se a položila ruce na široké zábradlí. Bylo překvapivě teplé, jako by skrz něj protékala ohřátá voda. Příjemně hřálo do konečků prstů a vysílalo tak do mého těla vlahý pocit bezpečí a spokojenosti. Sklonila jsem hlavu, abych se tváří dotkla hladkého teplého povrchu, pomalu se mi začínaly klížit oči. Přemáhala mě únava.

Za skleněnou stěnou, rozdělující zábradlí na dvě poloviny, se nacházela sklepní místnost - poslední část laboratoře. Byla níže položená než všechny ostatní, obložená zvláštním typem šedobílé dlažby. Uprostřed ní, na malé vyvýšenině, stálo na první pohled velmi bytelné křeslo z tvrdého kovu. A v něm seděla nehybná lidská silueta. Zamžourala jsem do světla a snažila se rozpoznat její tvář, ale byla příliš daleko. Záře vycházela ze spodní části křesla.

Pomaloučku jsem sestupovala schůdek po schůdku, aniž bych si uvědomovala, co vlastně dělám a jaký z toho může být průšvih. Existovala jenom ta záře a já.

V přízemí vládlo ticho. Nebylo sem slyšet žádné brebentění z laboratoře ani pípání strojů. Postava v křesle se stále nehýbala, působila dojmem, že tvrdě spí. Opatrně jsem seskočila z posledního schodu a připlížila se blíž, abych si ji mohla lépe prohlédnout. V tom okamžiku mi poklesla brada úžasem.

Dívala jsem se do dokonalé tváře vysokého mladíka, oblečeného v černém. Do čela mu padala čupřina tmavěhnědých vlasů, oči měl zavřené, orámované řadami hustých řas. Nebýt té všudypřítomné temnoty, vypadal by jako anděl. Padlý anděl. Ruce a nohy měl pevně připoutané k opřeradlům křesla těžkými železnými okovy.

Donutila jsem se odvrátit pohled a přečíst si cedulku připevněnou na jedné z dlaždic:


,,Takže to jsi ty.." vydechla jsem.

To, co se seběhlo potom si pamatuji jen matně. Náhle se kdesi rozdrnčel alarm a duhová záře zmizela. Celý svět se mi před očima slil v jedinou načervenalou šmouhu. Slyšela jsem křik, slyšela jsem, jak volají mé jméno. Ale já se nemohla pohnout ani o píď.

Někdo mě zezadu popadl za paži a táhl mě zpátky ke schodišti.

Křeslo se několikrát hromově otřáslo, elektřina zablikala a mladíkovy oči se otevřely - černé, nepřátelské, plné nenávisti.

,,Ruth!" Viděla jsem tátu, jak bere schody po třech, jen aby byl co nejrychleji u mě.

A pak jsem omdlela..

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 BíBí BíBí | Web | 9. listopadu 2011 v 22:47 | Reagovat

Ano, je to zvláštní jméno. Hannover je myslím město. A ona se jmenuje podle něj. :-) A někdy v závěru se i dozvíš proč :-D Možná :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 18:00 | Reagovat

Wow, wow, wow!!
Holka, ty jsi budoucnost české literatury!!
Moc se omlouvám, že jsem nenapsala dřív, škola mi dává do těla víc, než judo... :)
Prostě úžasný! Úplně jsem se viděla, jak jdu po těch schodech a skoro cítila, jak mě hřeje to zábradlí... takové maličkosti, ale vybavují se mi.
A ten robot... prostě dokonalé! Moc se těším, co se bude dít dál a jak to celé dopadne! =)
P.S.: Přidávám se tě do oblíbených stránek!

3 Lauren Lauren | Web | 12. listopadu 2011 v 18:30 | Reagovat

[2]: Moc Ti děkuji! Nečekala jsem, že se to někomu bude líbit. :)
V posledních dnech mi škola taky dává pořádně zabrat. Budu se snažit být tady co nejdřív s pokračováním.
Jaká čest! Též si tě přidám. :)

4 Das Das | Web | 13. listopadu 2011 v 10:35 | Reagovat

úžasná povídka! :))
nádherně píšeš a navíc.. nevybrala sis žádné otřepané téma, zalovila si originálně ve své vlastní hlavě. :) Opravdu moc pěkné, jsem zvědvá na další díl. :)

5 Lauren Lauren | Web | 13. listopadu 2011 v 20:06 | Reagovat

[4]: Děkuju moc. :) Alespoň někomu se to zdá originální. S tímhle problémem totiž bojuji pokaždé, když si sednu ke psaní. A málokdy se stane, že vymyslím něco, co se dá použít. :)

6 Das Das | Web | 13. listopadu 2011 v 20:42 | Reagovat

[5]: já mám vymyšleno hodně, ale už strašně dlouho jsem si právě k tomu psaní nesedla. :D

Knížky bejvají daleko lepší než knihy, to máš pravdu. Proto čtu zásadně nejdřív knihu a pak se koukám na film. Tedy pokud se na něj vůbec koukám. :D
Třeba Deníky princezny, které natočili dle série o Princezně Mie.. to úplne pokurvili. Hlavně druhý díl, ten se absolutně neshoduje s knížkama. A první se mi trochu líbil možná proto, že jsme bohužel první díl nečetla. :D

7 Ænag Ænag | Web | 4. září 2012 v 20:15 | Reagovat

Uff. Moc se mi to líbí :), nečekala jsem robota smrti takového "sympaťáka", myslela jsem, že bude vypadat víc jako stroj, tady pokud jsem si ho představil správně...padlý anděl...:)). Jsem moc ráda, že nemusím čekat na další díl až ho napíšeš, ale mohu jít rovnou.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama