~ EDIT 13. 1. 2017 ~
Blog je sice neaktivní. Ale pořád žije!


Listopad 2011

Projekt číslo 953 ║ Část 4.

26. listopadu 2011 v 14:40 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Tak přece jen jsem se nakonec nevešla, takže tohle ještě není poslední kapitola. Byla jsem donucená to rozdělit v tom nejnevhodnějším okamžiku a máte právo být na mě naštvaní. Můžu jen slíbit, že konec bude brzy. :)
Omlouvám se za svou neaktivitu, škola je.. škola.

Projekt číslo 953 ~ Část 4.

Ručička na ciferníku hodin se líně přehoupla na číslici dvanáct. Nervózně jsem bubnovala prsty o odkládací stolek. Kde může být? Co ho zdrželo? Seskočila jsem z postele a začala přecházet po pokoji, jako bych měla skládat nějakou těžkou zkoušku. Každou minutu jsem zvedala hlavu a upírala pohled k hodinám. Nakonec jsem usnula schoulená v koutě. Tu noc nepřišel.

Projekt číslo 953 ║ Část 3.

20. listopadu 2011 v 10:06 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Tohle by snad měla být předposlední ,,kapitola", ale nevím, jestli se u té poslední nerozepíšu a nebude ještě o jednu navíc. Užijte si klidu téhle povídky, protože následující část bude.. však uvidíte sami. :)


Projekt číslo 953 ~ Část 3.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Vlastně mi to připadalo jako věčnost. Propadala jsem se do tmy, jako do nějaké hluboké propasti. Měla jsem strach, že se z ní nedostanu ven, že tam zůstanu uvězněná navěky. A pak najednou..
,,No tak, vstávej, Ruth. Už ses snad vyspinkala dost nebo ne?"

Peverellův dědic ║ Kapitola 2. - Nové začátky (HP FF)

15. listopadu 2011 v 17:27 | Lauren |  Fanfiction


Poznámka: Dobře, původně jsem se nechtěla takhle rozepsat. Ale nechala jsem se jaksi unést Ginninými úvahami.. :D Tahle kapitolka patří mezi ty slabší, ve kterých se nic moc významného neděje, přesto ji nemůžu přeskočit. Třeba to příště bude lepší.. :)

EDIT 2014: Původní FF na Harryho Pottera. Nedokončena z důvodu psaní vlastních povídek a nedostatku času na kapitolovou fanfiction.


Kapitola 2. ~ Nové začátky


,,Jamesi Siriusi Pottere!"
Hlas Ginny Potterové švihl vzduchem jako bič, zrovna ve chvíli, kdy její nejstarší syn mizel v kuchyňských dveřích. Byla už zvyklá na jeho vtípky. Ale od té doby, co oslavil své sedmnácté narozeniny, nabraly na intenzitě. Každé ráno nacházela na svém psacím stole falešnou hůlku a neminul den, aniž by nehasila hořící závěsy nebo neopravovala Jamesovým mladším sourozencům spálené obočí. Během školního roku to nebývalo o nic lepší. Na konferenčním stolku už měla své čestné místo hromádka dopisů z Bradavic upozorňující rodiče, že jejich ratolesti opakovaně přestupují školní řád a dělají naschvály svým spolužákům.
Povzechla si a vešla do kuchyňky - svého malého království, kam se schovávala za dlouhých podzimních večerů a pekla nejrůznější druhy sušenek - čokoládové, oříškové, malinové nebo borůvkové. Ještě teď cítila ve vzduchu lehkou vůni vanilky, to jak na kuchyňské lince chladnul její nejnovější experiment - vanilkový koláč.
Prozíravě zmapovala celou místnost pohledem, aby odhalila případná nebezpečí. Když usoudila, že je vše tak, jak má být, otevřela skříňku nad dřezem a začala chystat snídani.
Blížil se konec srpna, koruny stromů pomalu ztrácely svou obvyklou zelenou barvu, počasí se ochlazovalo. Končil čas úmorných veder a sucha a nastávalo krásné období podzimu, pro Ginny ale především období loučení. Ačkoliv Jamesovy vtipy ji často doháněly k šílenství, své děti nade vše milovala a každý rok, kdy je vyprovázela na nádraží King's Cross na Spěšný vlak do Bradavic, zápolila se stejným pocitem smutku. Jejich dům vždy náhle osiřel a utichl, neslyšela z pokojů žádné brebentění ani hádky svých synů o tom, který famfrpálový tým tuhle sezónu hraje nejlépe. Chyběly jí, bála se o ně pokaždé, když Denní věštec uvedl nějaký článek s nově dopadenými Smrtijedy. Bála se o svého manžela, který byl takovýmto událostem často sám přítomen. Sám jí přitom stále dokolečka opakoval, že se jemu ani nikomu jinému nemůže nic stát. Slíbil jí, že nikdy neodejde, i kdyby musel bojovat o svůj život. Nenechá ji tu samotnou. To ji uklidňovalo a děsilo zároveň. Ale po letech manželství s vrchním ministerským bystrozorem už strach patřil k dennímu pořádku a ona se ho už automaticky snažila potlačovat. Věděla, že kdyby se cokoliv dělo, ona bude ta, která se to dozví jako první.
Z přemýšlení ji vytrhlo tiché prásknutí a tupé rány z druhého patra. Dva páry nohou se horlivě hnaly ze schodů, aby byly co nejrychleji dole. Už z dálky slyšela dceřin hlas.
,,Dneska mám moučník já, Ale." křičela zvesela a brala schody po třech.
,,Ne, to teda nemáš!" smál se její bratr, držel se přitom v těsném závěsu za ní. ,,Jamesi, kde vězíš? Tvá sestra nám chce vyfouknout koláč!"
,,Ať si to zkusí!" ozvalo se tlumeně z pokoje nad nimi. Lily s Albusem chvilku zápasili o místo u zábradlí. Když konečně dorazili do předsíně, Lily odvážně přeskočila posledních pět schodů a hladce přistála na koberci. Albus jí byl ale v patách, mírně do ní strčil, aby ji vyprovokoval, což mu následně oplatila pořádným žďuchancem do žeber.
,,Jseš mrtvej, brácha!"
Ginny zrovna rovnala na stůl komínek talířů a konvici s čajem, když se oba dva sourozenci svorně nasoukali do dveří jídelny. Než se stačili rozkoukat a skočit po lahodně vonícím koláči, ozvalo se další známé prásk! a u stolu stál James s rozčepýřenými vlasy a suverénním úsměvem ve tváři. Zívl si a naoko překvapeně pohlédl na bratra a sestru.
,,Ale ne, vy už jste tady? Tolik rámusu jste kolem toho nadělat nemuseli. Mimochodem, dobré ráno, mami."
Ginny sebou podrážděně trhla. James a jeho neustálé přemisťování. Byl schopný se přemisťovat milionkrát za den a třeba i proto, že mu bylo na obtíž chodit do vedlejší místnosti po svých.
,,Skvělý!" zajásal Albus, pustil Lilyinu paži a vítězně popadl talíř s moučníkem. S výmluvným výrazem se ohlédl na matku. ,,Ahoj, mami. To krásně voní. Jsi úžasná pekařka!"
Jestli se Albus naučil něco od Jamese, byla to tahle fráze. Ginny vždycky dokázalo rozptýlit, když někdo pochválil její kuchařské umění. James i Albus tohle věděli. Měli ji přečtenou.
Věnovala synovi napůl vážný, napůl roztržitý úsměv a prohrábla mu rukou vlasy. Albus obrátil oči v sloup.
,,Mami.. Já se přece dneska už česal."
,,Tak to uděláš ještě jednou. Přece takhle nemůžeš jet do Londýna."
Chlapec cosi potichu zamručel na odpověď, upravil si brýle a připojil se k Jamesovi, který už seděl a mazal si toast marmeládou. Jen Lily pořád stála mezi dveřmi a hleděla nasupeně ke stolu.
,,Já ho zabiju." vrčela.
,,Až pak, drahoušku. Nejdřív se nasnídej."

♦♦♦

Ve stejnou dobu, na druhém konci Anglie v malém přímořském městečku jménem Bideford, stála v obýváku před zrcadlem dívka s dlouhými havraními vlasy a už poněkolikáté si zkoušela svůj nový školní hábit. Jmenovala se Audrey Rosierová.
,,Vážně tam musím, mami?" zaškemrala prosebně. Její matka, která právě přeměřovala délku rukávů si unaveně povzdechla. Tuhle otázku slýchala od své tvrdohlavé dcery už od začátku práznin.
,,Zlato, copak jsme o tom už tolikrát nemluvili?"
Audrey nabručeně pozorovala své neposlušné vlasy, jako by snad za to všechno mohly. Copak jí nikdo nerozumí?
,,Oni jsou jiní, než my, mami. Učí se úplně jinému druhu magie. Na světě je tolik různých kouzelnických škol. Dostala jsem dokonce pozvánku od ředitelky Salemské školy pro čarodějky. Proč musím místo ní zrovna na tuhle?" Zhluboka se nadechla, aby ze sebe mohla vychrlit další várku argumentů, ale matka ji přerušila.
,,Já vím, Audrey. Ale po tom milém dopise, který mi poslal pan profesor Leach a všechno mi vysvětlil.. Obávám se, že nemáme jinou možnost." V obličeji paní Rosierové se na kratičký okamžik objevilo cosi tajemného a strastiplného. Než si toho Audrey stačila všimnout, po matčině tváři se opět rozlil povzbudivý úsměv. Vzala dceřinu ruku do své a pevně ji stiskla.
,,Vím, že je to pro tebe těžké. Ale udělej to pro mě. Prosím."
Audrey se zabořila hluboko do jejích laskavých hnědých očí a srdce za ni kývlo hlavou. Poté sklopila pohled k odznáčku, který měla připíchnutý na prsou, odepnula ho a nahradila ho erbem Bradavické školy čar a kouzel. Odznak si nechala ležet na dlani a smiřovala se s tím, že už ho nikdy neuvidí, že už se nikdy nevrátí na místo, které se k němu vázalo. Byla na něm vyobrazená velká zlatá orlice. Znak Kruvalu.

Projekt číslo 953 ║ Část 2.

9. listopadu 2011 v 20:57 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Druhý díl původní jednorázovky. Snad se mi ji povede rozdělit alespoň do čtyř dílů, ale vzhledem k tomu, že ještě nemám úplně dokončený konec, si až tak nevěřím. Předem se omlouvám za chyby a překlepy, přepisovala jsem to ve spěchu.


Projekt číslo 953 ~ Část 2.


Po chvíli už jsme mlčky procházeli nekonečnými chodbami vědeckého institutu, které na mě vždy působily klaustrofobně, jako past, odkud nemůžu utéct. Otec je ale narozdíl ode mne znal velmi dobře, a tak nebyl důvod, proč se v tomhle děs nahánějícím bludišti bát. Míjeli jsme další a další kanceláře a pracovny různých oddělení plné lidí.

Projekt číslo 953 ║ Část 1.

5. listopadu 2011 v 21:45 | Lauren |  Jednorázové - Vlastní tvorba

Poznámka: Jakýsi můj první pokus o ,,sci-fi". Nejsem zrovna velký nadšenec do téhle části literatury, ale chtěla jsem zkusit napsat něco trošku jiného, než píšu normálně. A tak vznikla tahle jednorázovka. Přestože patří právě mezi jednorázovky, stejně jsem se rozhodla, že ji rozkouskuji na víc částí (což budu dělat velmi často), protože ve finále by z toho vyšel děsivě dlouhý článek a to by se moc nechtělo číst ani mně. Doufám, že se to bude alespoň trošičku líbit. :)
Varování: Nedá mi to, prostě to musím zmínit. Mé povídky jsou občas (nebo spíš většinou) takové mírně drastické a ne vždycky mohou končit šťastně. Takže od začátku buďte radši připravení na nejhorší. Moc se omlouvám, je to taková nemoc.. :)


Projekt číslo 953 ~ Část 1.



Už zase jsem seděla na té nepohodlné židličce v otcově kanceláři a pozorovala několik barevných rybiček prohánějících se po akváriu. Byla to má oblíbená činnost posledních dnů. Proseděla jsem u nich celé hodiny, sledovala jejich dovádění a myslím, že jsem si s nimi začínala docela rozumět. Byly tiché, ustrašené a splašené jako já. Když proplouvaly mezi řasami, vypadalo to, jako by tančily. Jak já bych se chtěla naučit tančit..